Mýtů o vzdělávání existuje opravdu mnoho. Tím prvním je bohužel často vyjadřovaný názor, a to i deklarovanými odborníky, že ti nejlepší studenti chodí na gymnázia, ti horší či průměrní na technické (průmyslové) školy a ti téměř nevzdělavatelní na učiliště. A bohužel k tomu přispívají i některé z průmyslových škol, jejichž představitelé tento fakt prostě přijímají. Navzdory tomu, že minimálně ti v Praze a ve velkých městech s tím něco udělat skutečně mohou.

Druhým významným mýtem je, že gymnázia připravují ke studiu na vysoké škole a průmyslové školy do praxe. Což samozřejmě už dávno neplatí. Významná část studentů technických škol studuje na vysokých školách, v případě těch prestižních, jako je třeba i naše Smíchovská SPŠ a gymnázium, to je až 95 procent z ročníku. Mnozí míří na zahraniční školy, kde očekávají vyšší míru kreativity.

Třetí vážný mýtus je, že klíčové je formální vzdělávání, které ze studujících udělá skvělého odborníka, v případě vysokých škol pak skvělého vědce. Ani to však neplatí. Formální vzdělávání je totiž zpravidla nastavené pro požadavky 20. století, my už však za sebou máme málem čtvrtinu 21. století. Navíc žádná sebelepší škola odborníka nevychová, tím se stane až na základě tvrdé a dlouhodobé práce na sobě samém. Může mu však ukázat směr a poskytnout mu podporu.

Škola již dávno není hlavním zdrojem informací, formální vzdělávání v některých oblastech má dokonce již menší vliv než vzdělávání neformální či informální, především v oblastech moderních technologií.

Rozvoj silných stránek

Jsem přesvědčený, že pro danou studentku či daného studenta je klíčové předně nalézt školu, která dává prostor pro rozvíjení silných stránek studujících, prostor pro rozvoj jejich talentu. A talent na něco má každý, české školství však s jeho nalezením a rozvitím většinově příliš nepomáhá. Je přitom jedno, zda je řeč o gymnáziu či technické škole, neboť každá škola připravuje hned na tři cesty. Tou první je studium na jakékoli vysoké škole u nás či v zahraničí, tou druhou je založení živnosti či firmy, tou třetí pak práce pro zaměstnavatele.

Máme bezpochyby skvělá gymnázia a skvělé technické školy. A máme také školy průměrné a podprůměrné. Jsou školy, které tepou životem, nebojí se inovací a studenty nevnímají jako objekty vzdělávání, nýbrž jako partnery. Zapojují studenty do chodu školy, stále se snaží podporovat jejich vnitřní motivaci se vzdělávat, dávají jim prostor a vedou je k přejímání zodpovědnosti za vlastní rozvoj.

Bohužel jsou gymnázia, která jako by zaspala takřka v 19. století. Soustřeďují se na biflování často zastaralých informací, klíčové pro ně je sezení v lavicích a opakování výkladů učitele. Stejně tak jsou technické školy, které se snaží vychovávat pouze odborníka na danou pracovní pozici, koncentrují se na velmi specifické dovednosti a znalosti, byť jejich „poločas rozpadu“ je odhadován na pět let, v případě informačních technologií někde kolem dvou a půl let.

Umělá inteligence

Do hry navíc vstupuje umělá inteligence, která ještě více rozevře ony pověstné nůžky mezi školami pro 21. století a školami pro 20. století. Myslím si, že toto ještě více prověří, kdo je skutečným učitelem a kdo jen zvěstovatelem faktů, z jejichž krátkodobé znalosti pak studenty zkouší. Což ale obojí zvládne lépe udělat právě AI.

Ukáže se, kdo naučí studenty učit se nové věci na základě získaných znalostí a dovedností, a tím je připravit na celoživotní rozvoj. A ukáže se také, kdo naučí studenty myslet kriticky, informaticky, a tím je připraví na reálný osobní, společenský a profesní život.

Volba, zda začít navštěvovat gymnázium či technickou školu, má zkrátka spočívat ryze na tom, co je dané studentce či studentovi bližší. Pokud jsou tyto školy totiž kvalitní, to znamená, že splňují výše popsaná kritéria, obě před absolventy otevřou svět. A to nikoli navzdory formálnímu vzdělávání, ale s jeho podporou.