I letos bude při přijímacích zkouškách na střední školy na některých místech přetlak. Dlouhodobě podceňovaný problém nedostatku míst na středních školách se projevil se vší palčivostí loni při nástupu deváťáků ze silných populačních ročníků.

Vláda však tehdy zareagovala spíše dílčími kroky. Příspěvková organizace ministerstva školství Cermat letos spustila elektronický systém přijímaček na střední školy, čímž odpadne nejkřiklavější symptom systémového problému, totiž dlouhé fronty rodičů a jejich dětí před středními školami.

To však neznamená, že je problém vyřešen: ne všude se podařilo počet míst na středních školách navýšit a ve větších městech nabídka míst na gymnáziích zdaleka neodpovídá poptávce. Letos přitom kulminuje nástup silných populačních ročníků na střední školy a kromě toho budou zkoušet dostat se na preferovanou školu i ti, kterým to nevyšlo loni.

Problém se nejvýrazněji týká Prahy a Brna. V Jihomoravském kraji je podle dat ministerstva školství největší převis zájemců o studium na čtyřletých gymnáziích: přihlášku na ně si dalo o 564 žáků víc, než jaká je kapacita.

Vůbec nejnižší poměr přijatých žáků vůči počtu uchazečů má brněnské gymnázium na třídě Kapitána Jaroše, jehož absolventy jsou mimo jiné premiér Petr Fiala a ministr spravedlnosti Pavel Blažek (oba ODS). Na tuto školu se dostane pouhých sedmnáct procent přihlášených.

Podle dat Českého statistického úřadu v posledních letech takřka nepřibývalo míst na gymnáziích, zatímco počet žáků na odborných školách kopíruje vzrůstající populační křivku.

Vláda loni v reakci na jarní přijímačkovou krizi schválila dlouhodobý záměr, v němž kraje nabádá, aby do roku 2027 navýšily nabídku všeobecného vzdělávání. Některé kraje se však otevřeně odmítají ministerskými plány řídit a nijak se netají ani tím, že tak činí ve vleku lobby zaměstnavatelů v oblasti průmyslu.

„Oborová nabídka je dlouhodobě vázána na potřeby zaměstnavatelů, kteří by naopak uvítali ještě více absolventů odborných, zejména technických oborů, u nichž je také dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost,“ popsala pro Hospodářské noviny mluvčí Plzeňského kraje Eva Mertlová, kdo na západě Čech určuje vzdělávací politiku.

„Patříme mezi důležité průmyslové regiony střední Evropy, což se také odráží v poptávce na trhu práce. Proto jsme se v posledních letech zaměřovali zejména na rozvoj odborného vzdělávání,“ uvedl v podobném duchu náměstek Moravskoslezského kraje pro školství Stanislav Folwarczny (ODS).

Jinde, jako v již zmíněném Jihomoravském kraji, sice kapacity maturitních oborů navyšují, ovšem formou technických lyceí a jednoho nového přírodovědně zaměřeného gymnázia. V Praze také volných míst na gymnáziích přibylo — avšak na těch soukromých, jejichž zřizovatelé pochopili, že zoufalí rodiče devaťáků v bohaté Praze představují značný ziskový potenciál. Počet tříd tak rozšiřují zejména soukromé školy typu Porg či Da Vinci se statisícovým školným ročně.

Školství ve vleku průmyslové lobby

Nedostatek kapacit poptávaných středoškolských oborů je jasným selháním politické reprezentace zejména minulé dekády. Svůj podíl jistě nese neschopnost uvažovat mimo mantinely čtyřletého volebního období, ale i dlouhodobé těsné sepětí politické reprezentace s průmyslem při řešení otázek středního školství.

Krajská samospráva, která je zřizovatelem středních škol, má přitom k lokálnímu byznysu z podstaty blíže než centrální vláda v Praze. A navíc — vzhledem ke slabosti české regionální žurnalistiky — se ani nedaří tyto vztahy dostatečně rozkrývat.

Strukturu středoškolské nabídky v jednotlivých regionech tak určují především všemožné lokální zaměstnavatelské svazy. „Jsem v tamní tripartitě (v Olomouckém kraji) a zastupitelé se s tím opravdu nemazlí. Reagují na potřeby trhu, mají odvahu, klidně zavřou osmileté gymnázium a otevřou střední odbornou školu,“ popsal situaci svého času předseda Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák.

Vyjádření padlo v roce 2015, u příležitosti zahájení Roku průmyslu a technického vzdělávání, na němž právě se Svazem průmyslu a dopravy spolupracovalo ministerstvo školství, tehdy vedené Marcelem Chládkem (ČSSD). Šlo o shluk nejrůznějších akcí, které měly zobrazovat technické vzdělání v pozitivním světle a nalákat do něj nové uchazeče.

Podobné akce ale probíhají i v lokálním měřítku. Kupříkladu v Pardubickém kraji jde o projekt Technohrátky, jinde mají konkrétní školy dohody přímo s místními zaměstnavateli o nejrůznějších stipendiích pro studenty.

Jak si průmysl diktuje krajskou vzdělávací politiku, ilustrují i výše citovaná letošní vyjádření samospráv Plzeňského a Moravskoslezského kraje. Úzké provázání krajských politiků a zájmů průmyslu přitom prochází napříč politickým spektrem: od ODS přes ČSSD po ANO nebo KDU-ČSL.

Někde se krajská politika a průmysl propojují skrze lokální tripartity, na nichž zaměstnavatelské svazy představují své požadavky. Jinde, jako třeba ve Středočeském kraji, musí ke každé nově založené střední škole zaujmout svá stanoviska obskurní lobbistické organizace velkokapitálu, jako jsou Svaz průmyslu a dopravy, Hospodářská komora či Agrární komora.

Strategický dokument Středočeského kraje, v němž výslovně stojí, že se Středočeský kraj rozhodl nenavyšovat počet míst na gymnáziích, byl přijat v době, kdy se z nedostatku gymnaziálního vzdělání ještě nestalo masové téma. Obdobné ustanovení o „dialogu“ s konkrétně vyjmenovanými velkopodnikatelskými lobbisty ale měly i další strategické dokumenty o rozšiřování nabídky středního školství — včetně těch, jež pocházely přímo z ministerstva školství.

Všeobecné vzdělávání je do montoven k ničemu

Problém nespočívá pouze v přímém rozhodování o kapacitě středních škol na krajské úrovni. Podobu českého středního školství v uplynulé dekádě určovala zejména plošná opatření, která byla zaváděna s neskrývaným úmyslem dostat více studentů na učební obory či střední průmyslovky než na gymnázia.

Do této kategorie patří jednotné přijímací zkoušky na střední školy, realizované od roku 2017, nebo plán na zavedení povinné maturity z matematiky, za nímž stálo ministerstvo školství vedené Marcelem Chládkem (tehdy ČSSD), nadšeným propagátorem omezování všeobecného vzdělání a tváří projektu Rok průmyslu a technického vzdělávání. Povinná maturita z matematiky byla naštěstí roku 2020 zrušena, aniž by kdy vešla v praxi.

Některé další plány průmyslníků a jejich spojenců nakonec podporu nezískaly. Příkladem může být návrh krajů v čele s tehdejší hejtmankou Karlovarského kraje Janou Mračkovou Vildumetzovou (ANO) na zavedení tzv. cut off score, tedy minimální bodové hranice v jednotných přijímacích zkouškách, při jejichž nedosažení by uchazeči nebylo umožněno studium maturitního oboru, ačkoli by byly volné kapacity. Ze stejného soudku byl třeba bizarní nápad na zavedení povinných hodin řemeslných „dílen“ na základních školách.

Všechny nápady na stavbu bariér ve vzdělávání vznikaly v atmosféře, kdy debaty o školství ovládla představa, že „gympl má dnes každý“, ale sehnat řemeslníka je stále větší problém. Už při zběžném pohledu na data jde o nesmysl: Česká republika má nejvyšší podíl negymnaziálního středoškolského vzdělávání v celé Evropské unii. Přesto byl výsledkem této argumentace obecný tlak na snižování nebo alespoň nenavyšování gymnaziálního vzdělávání ve prospěch průmyslového a učňovského.

Výše popsané rozpory otevírají otázku, do jaké míry má školství sloužit primárně potřebám pracovního trhu. Osobně se domnívám, že nikoliv, neboť dnes už nefunguje prosté rovnítko mezi oborem, který člověk vystudoval, a oborem, v němž pracuje.

I opačný postoj by ale byl legitimní, pokud by se ale skutečně hledělo na strukturu pracovního trhu přesahující blízký horizont. Vzhledem k proměnám zdejší ekonomiky, které budou muset přijít v souvislosti s pokračující automatizací a robotizací, ale i s adaptací na klimatickou krizi, je třeba podporovat vzdělání, které je pokud možno všeobecné a adaptabilní. Takové, které stojí spíše na rozvoji obecných kompetencí než na úzce vymezených znalostech a rutinních postupech.

Ideální vize středoškolského vzdělání stojí na myšlence, že studovat má každý, kdo se vzdělávat chce, a nikoliv ten, kdo zvládne dobře specifický přijímací test, případně kdo je schopen zaplatit desetitisícové částky za přípravu na přijímací zkoušky. V realitě jisté kapacitní limity vždy existovat budou. Tím, kdo bude určovat strukturu existujících kapacit, však nesmí být průmyslnická lobby. Nejde jí totiž o nic jiného než o naplnění vlastních montoven.

Řešení je nasnadě: tlačit na reprezentaci stávající a volit jak v celostátních, tak v krajských volbách sebevědomé politiky, kteří jednají ve veřejném zájmu a vzpírají se technokratickému populistickému diskurzu, a nikoliv ty, kteří působí spíš jako členové politických divizí lokálního průmyslu. Do té doby budou rodiče aspirujících středoškoláků zažívat to, co v posledních letech, loni a letos. A odpovědní politici budou na výtky leda krčit rameny, že ne každý může být na gymnáziu a že v průmyslovém kraji holt musí převažovat průmyslové školy.