Ředitelé — právě oni mohou být na českých školách největšími hybateli změn, ale naopak i pověstnými žábami na prameni. Shodují se na tom odborníci i lidé z praxe, s nimiž Deník Referendum hovořil při práci na seriálu Škola úzkostí, který se věnuje krizi duševního zdraví u dětí a mladých lidí. Ředitelé mají v rámci českého vzdělávacího systému zcela zásadní postavení: jsou pedagogickými lídry i ekonomickými a organizačními manažery současně.

Potvrzují to také inspirativní příběhy základní školy ve Zruči nad Sázavou na Vysočině a gymnázia v severočeském Rumburku, které jsme přinesli v DR před letními prázdninami. Zatímco na zručské základce probíhaly snahy o intenzivnější péči o duševní zdraví žáků přímo pod taktovkou ředitelky Ivany Staré, rumburská pedagožka a metodička prevence Lenka Havlíčková na svém gymnáziu rozjížděla spolupráci s organizacemi pečujícími o duševní zdraví i díky podpoře vedení školy. „Bez něj by to nešlo,“ říká rozhodně.

Dobrý ředitel má moc pozitivně strhnout ostatní

Bez ředitelů by nastavení kurzu, který školu přivede do stavu, kdy umí pomáhat s prevencí krize duševního zdraví dětí a mladých studentů, tedy nebylo možné… Nejde pouze o logistickou a formální podporu účasti v různých projektech týkajících se duševního zdraví nebo shánění psychologů, ale i o nastavení celkově podpůrného a inspirativního prostředí pro učitele. České školství je výrazně decentralizované. Ředitelé nad sebou nemají výraznou moc kontrolních instancí. Tím pádem také nastavují kulturu pracovního prostředí.

Jak upozorňuje odborník na vzdělávací politiku ze sociologické organizace PAQ Research Karel Gargulák: „Jediné, co má ředitel v ruce a co definuje zadání od státu, jak má dobrá škola vypadat, jsou kritéria kvality školy České školní inspekce.“

Konkrétně tedy ředitelé přímo ovlivňují nejen atmosféru školy, ale také to, v jakých kompetencích se žáci rozvíjejí nebo jaké jsou nastaveny procesy kolektivního učení a rozvoje v učitelském sboru. Dále však ředitelé rozhodují i o tom, zda je škola inkluzivní pro cizince, osoby se zdravotním postižením nebo s poruchami učení, pro děti ze sociálně slabších rodin, nebo o tom, jak se obecně na dané škole pracuje s třídními kolektivy.


Přímou souvislost mezi osobností ředitele a duchem jejich škol ve své praxi vidí i radní pro školství Vysočiny Jan Břížďala (Piráti), pod nějž spadají čtyři desítky veřejných středních škol v kraji. „To, jak vystupuje ředitel vůči učitelům se pak přenáší na vystupování učitelů vůči žákům. Pokud mají učitelé kvalitní a důstojné podmínky pro výkon své práce, je velká pravděpodobnost, že je budou přenášet i na své žáky. Je to jako domino: jeden má moc pozitivně strhnout ostatní,“ vysvětluje. S osobností ředitele tak mnohdy souvisí nejen duševní pohoda dětí na dané škole, ale i měřené dosažené výsledky ve vzdělání.

Krajský úřad v Jihlavě provedl v tomto končícím volebním období interní průzkum mezi místními středními školami. Hodnotila se mimo jiné i atmosféra v instituci. „Vyšla nám z toho zřetelná korelace mezi špatnou atmosférou na dané škole a osobností ředitele, s nímž jsme i my sami neměli dobrou zkušenosti v rámci komunikace,“ říká pirátský politik, kterému nyní skončí první čtyřleté období ve funkci.

Kompetentní lídři, nebo kamarádi politiků?


Jako jednu z možných brzd příznivých změn v českém vzdělávacím systému vnímá osobnosti ředitelů i politolog Jakub Lysek z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, který se mimo jiné zabývá tématy veřejné a vzdělávací politiky. „Jsem členem školské rady Olomouckého kraje a při diskusích tam vidím, že ředitelé středních odborných škol, často nominovaní krajně pravicovou SPD, nepovažují téma problémů s duševním zdravím za něco zásadního,“ popisuje Lysek.

Jak dále upozorňuje vzdělávací expert Karel Gargulák, ředitel je v dnešní České republice stále ještě příliš často politická pozice: „Cení se nikoliv jeho kompetence a profesionalita, ale zda je zadobře s politickou reprezentací zřizovatele, obce nebo kraje.“

V situaci, kdy ředitelský post slouží jako trafika pro přátele, hrozí, že se na něj dostane člověk bez vize, zkušenosti či schopnosti vést a motivovat pedagogický sbor.

Červnový průzkum PAQ Research pro organizaci Učitel naživo potvrdil, že obava z politizace funkcí ředitele je reálný problém, který dokonce odrazuje stávající učitele škol, aby se o tuto pozici pokoušeli ucházet. Šestatřicet procent dotázaných učitelů se obává, že výběrová řízení neprobíhají na základě odborných kritérií, ale reálně o vítězi rozhodují politici. Vedle toho učitelé základních škol v průzkumu často zmiňovali, že je odrazuje i přílišná administrativní zátěž, odpovědnost v pozici ředitele a časová náročnost nebo ztráta denního kontaktu s dětmi.

Nutno ale podotknout, že výzkum PAQ Research zjišťoval obavy a překážky, nikoliv skutečný stav věci: „Osobně se domnívám, že jde u těchto pocitů o jistou setrvačnost z doby minulé vyhlášky a taky o fakt, že mnozí neúspěšní kandidáti údajným zpolitizováním omlouvají svůj neúspěch u konkurzu. Když máte ale informace i z druhé strany, často se jeví důvody, proč dotyční nebyli vybráni, úplně jinak,“ nabízí svůj pohled na věc programový ředitel organizace EDUin Miroslav Hřebecký.

Politizace při výběru ředitelů zejména základních škol je podle něj dnes již spíše excesem než pravidlem. Výběrové řízení se totiž řídí konkurzní vyhláškou, která byla naposledy novelizovaná v roce 2019, mimo jiné i na popud organizace EDUin, a to právě za účelem snížení vlivu zřizovatelů — tedy obecních či krajských samospráv s politickým vedením. Do té doby byli členové výběrových komisí nominovaní čistě krajem a chyběly jakékoliv pojistky proti tomu, aby většinu netvořili politici.

„Komise je dnes osmičlenná a zřizovatel v ní má jen dva členy. Metodickým pokynem je navíc určeno, jak má konkurz probíhat a kdo má být vybrán. Nepodařilo se ale prosadit, aby byl verdikt komise pro zřizovatele závazný. Při jmenování ředitele musí sice zřizovatel vyjít ze závěrů komise, ale nemusí vybrat prvního v pořadí,“ upozorňuje odborník na vzdělávací politiku Miroslav Hřebecký.

„Faktem ale je, že přes devadesát procent zřizovatelů jmenuje ředitelem vítěze. Kde se tak nestane, začne danou školu okamžitě zvýšeně sledovat Česká školní inspekce. Konkurzy jsou dnes v zásadě až na nějaké excesy odpolitizované a neplatí ani, že by starostové jmenovali do funkcí své kamarády,“ dodává. Připouští však, že v krajích, které zřizují střední školy a které na rozdíl od mnohých obcí mívají stranické vedení a politická aréna se tu blíží té celostátní, je riziko přece jenom vyšší.

Nejtypičtěji politicky obsazovaným postem dle Hřebeckého přitom historicky byli ředitelé gymnázií, jakožto obvykle nejprestižnějších škol regionu: a zejména z dob před vyhláškou z roku 2019 bylo zaznamenáno více případů, kdy křeslo ředitele připadlo například vysloužilým politikům.

Ředitel jako holka pro všechno

Ředitele ve schopnosti zavádět ve školách žádoucí změny limituje i přemíra povinností spojená s jejich funkcí.

„Řídím školu se 105 zaměstnanci a téměř 900 žáky. V tak velkém neškolském podniku bychom měli například personální oddělení nebo právní oddělení a další pomocné odbory. Ve školství to ale musíme zvládat pouze my, ředitelé,“ shrnuje ředitelka pražského Gymnázia Nad Štolou Renata Schejbalová.

„Z hlediska toho, co vše musí český ředitel zvládnout, je na tom zdaleka nejhůře v celé vyspělé Evropě. Správa informačních a komunikačních technologií, správa budovy, ekonomika, účetnictví, to vše bychom měli převést na někoho jiného, aby se ředitelé mohli věnovat pedagogickému vedení,“ potvrzuje odborník na vzdělávání Karel Gargulák z PAQ Research.

„Ředitel s ohledem na velkou náročnost své funkce nemá nijak nízký plat. Dnes jde průměrně o osmdesát tisíc měsíčně hrubého, což už je slušný manažerský plat šéfa menší či středně velké firmy v regionech, vyjma Prahy. Ale to množství práce a zodpovědnosti mnoho lidí podrží jen u učitelského postu a nezkoušejí jít výš,“ doplňuje programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.

Potvrzuje to ostatně také zmíněný průzkum pro organizaci Učitel naživo. Pravděpodobně proto také má celá polovina konkurzů na nové ředitele veřejných škol jen jediného účastníka…

Chronická decentralizace

Přetíženost ředitelů souvisí s vysokou decentralizací českého školství, která má původ v reformě územní správy a samosprávy a zavedení krajů v roce 2000. Krom toho, že pod správu nově vzniklých krajů přešly střední školy — do té doby patřící pod ministerstvo školství — zanikly i místní školské úřady a jejich úloha přešla na právě ředitele škol.

V praxi to tedy vypadá tak, že pokud se ve funkci ocitne nekompetentní, zpolitizovaný, případně progresivní změny brzdící ředitel, neexistují na něj v českém systému takřka žádné páky. A na druhou stranu: kvalitním ředitelům není stát schopný poskytnout odpovídající podporu.

„Stát prostřednictvím ministerstva definuje, jak má vypadat škola a výuka, ale nad ředitelem už není nikdo, kdo by s ním vedl rovnocenný dialog. Ředitelé jsou fakticky odpovědní zřizovatelům, ale ti těžko mohou mít představu o tom, co to je dobrá škola, co je školské kurikulum,“ popisuje Karel Gargulák s tím, že dříve tuto roli plnily dnes zrušené školské úřady. Ty pomáhaly školám uvádět koncepce schválené v Praze „od stolu“ do praxe.

Zlepšení závisí jen na nadšencích pro věc

V českém školství ředitelům chybí podpora a současně jsou přehlceni povinnostmi, které se od nich očekávají. Mají být pedagogickými lídry, ale současně jsou zavalení administrativou i vysloveně technických záležitostmi řízení školy.

Téměř absolutní moc ředitelů škol logicky vede k tomu, že prožitek z českého vzdělávacího systému se dramaticky liší napříč školami. Záleží čistě na osobnosti jednotlivých ředitelů. Některé školy jsou díky svému vedení akční a inovativní, umí posílit podpůrné týmy a vytvořit bezpečnou atmosféru nejen pro studenty, ale i učitele.

Vinou zrušení školských úřadů má ministerstvo školství omezené možnosti, jak se o standardizaci kvality škol snažit. A právě návrat nějaké podpůrné — nikoliv pouze kontrolní — instituce by ředitelům poskytl podporu se zaváděním nejnovějších školských politik schválených „v centru“.

Zda se takové úvahy dostávají mezi priority resortu školství, v tuto chvíli není jasné. Deník Referendum zjišťoval, zda ministerstvo pracuje na tom, aby se ředitelům alespoň částečně ulehčilo od administrativy. Přes opakované urgence a původní přísliby však nakonec ministr školství Mikuláš Bek (STAN) ani jeho náměstek Jiří Nantl (ODS) neposkytli rozhovory. Budoucnost duševního zdraví dětí a studentů tak stále zachraňují jen nadšenci s vysokým osobním nasazením pro věc.