↗

Sebepoškozování často slouží jako krátkodobě efektivní, ale v konečném důsledku destruktivní strategie ke zvládání intenzivních negativních pocitů, snižování úzkosti nebo navození dočasné úlevy od emoční bolesti. Foto Pixabay

Nejen výsledky našeho současného výzkumu o sebepoškozování, ale obecná data ze všech koutů světa bijí na poplach. Již několik let pozorujeme, že tento znepokojivý fenomén není okrajovou záležitostí, ale dotýká se významné a stále větší části mladé generace, což nyní potvrzují i naše data. Konkrétně z naší studie vyplývá, že v posledním roce má se sebepoškozováním zkušenost téměř třetina dívek (32,7 procent) a více než desetina chlapců (10,3 procent) ve věku 11 až 20 let.

Tato zjištění představují jistý negativní trend, jehož vzestup datujeme od karanténních opatření v rámci boji proti nákaze COVID-19. Sociální izolace totiž kromě rizika uzavřených domácností zároveň přesunula většinu komunikace a celkové aktivity do online prostředí. Větší čas strávený online mohl přitom vést ke zvýšené expozici škodlivému obsahu.

To vše spolu s vysokou „sociální nakažlivostí“ sebepoškozování napomohlo, že se z dříve okrajového jevu stal celospolečenský problém. Jedná se již o druhou velkou vlnu nárůstu sebepoškozování. První takovou vlnu zaznamenali autoři spolu s rozmachem sociálních sítí mezi lety 2010 až 2012.

„Sociální nakažlivost“ spočívá v tom, že „inspirace“ okolím může vést k prvnímu experimentování se sebepoškozením, které se poté může, ale nemusí rozvinout do opakované formy. Některé studie uvádí v celé populaci až čtyřicetiprocentní zkušenost se sebepoškozením, která zahrnuje právě ojedinělé experimenty s tímto typem chování.

Riziko dalšího opakování následně souvisí s vnitřními faktory jedince, jakými jsou jeho osobnost, odolnost vůči zátěži, míra depresivity, ale i se sociálními vlivy, jako je šikana, domácí násilí nebo jiná forma traumatu.