Nejen výsledky našeho současného výzkumu o sebepoškozování, ale obecná data ze všech koutů světa bijí na poplach. Již několik let pozorujeme, že tento znepokojivý fenomén není okrajovou záležitostí, ale dotýká se významné a stále větší části mladé generace, což nyní potvrzují i naše data. Konkrétně, z naší studie vyplývá že má v posledním roce se sebepoškozováním zkušenost téměř třetina dívek (32,7 procent) a více než desetina chlapců (10,3 procent) ve věku 11 až 20 let.

Tato zjištění představují jistý negativní trend, jehož vzestup datujeme od karanténních opatření v rámci boji proti nákaze COVID-19. Sociální izolace totiž kromě rizika uzavřených domácností zároveň přesunula většinu komunikace a celkové aktivity do online prostředí. Větší čas strávený online mohl přitom vést ke zvýšené expozici škodlivému obsahu.

To vše spolu s vysokou „sociální nakažlivostí“ sebepoškozování napomohlo, že se z dříve okrajového jevu stal celospolečenský problém. Jedná se již o druhou velkou vlnu nárůstu sebepoškozování. První takovou vlnu zaznamenali autoři spolu s rozmachem sociálních sítí mezi lety 2010 až 2012.

„Sociální nakažlivost“ spočívá v tom, že „inspirace“ okolím může vést k prvnímu experimentování se sebepoškozením, které se poté může, ale nemusí rozvinout do opakované formy. Některé studie uvádí v celé populaci až čtyřicetiprocentní zkušenost se sebepoškozením, která zahrnuje právě ojedinělé experimenty s tímto typem chování.

Riziko dalšího opakování následně souvisí s vnitřními faktory jedince, jakými jsou jeho osobnost, odolnost vůči zátěži, míra depresivity, ale i se sociálními vlivy, jako je šikana, domácí násilí nebo jiná forma traumatu.

Pohledy na motivaci k sebepoškozování se různí, ale obecně se dělí na vnitřní a vnější. Za vnitřní faktory považujeme zejména snahu o regulaci vlastních emocí, například když sebepoškozování má poskytnout úlevu od psychické bolesti nebo sloužit jako forma trestu. K vnějším faktorům patří snaha o komunikaci, například snaha o zisk pozornosti.

Obecně se nicméně jako častější a významnější motivaci k sebepoškození uvádějí faktory vnitřní. V naší studii kupříkladu 19 procent z 4014 adolescentů uvedlo, že po sebepoškození prožívá pocit úlevy, 20 procent dívek a 4 procenta chlapců v naší studii zároveň řešili touto formou problémy s rodiči. Sebepoškozování tak často slouží jako krátkodobě efektivní, ale v konečném důsledku destruktivní strategie ke zvládání intenzivních negativních pocitů, snižování úzkosti nebo navození dočasné úlevy od emoční bolesti.

Přestože je snaha o komunikaci považována za jeden z významných motivů vedoucích k sebepoškozování, neznamená tato snaha a priori touhu po všeobecné pozornosti. Byť za sebou některé formy sebepoškozování zanechávají fyzické stopy ve formě ran nebo jizev, často zůstávají před nechtěnou pozorností skryté.

Mladí lidé se mohou stydět, cítit provinile, nebo se obávat reakcí okolí, a proto své zranění skrývají pod oblečením nebo o nich nemluví. Z našich dat vyplývá, že přes 20 procent všech zúčastněných adolescentů snaží svá zranění ze sebepoškozování skrýt. Vzhledem k tomu, že se ke zkušenosti se sebepoškozením v celé naší populaci přiznalo 22 procent adolescentů, můžeme hovořit o majoritě jedinců, kteří své jednání v nějaké formě tají.

Nejen privilegovaná mládež

Je však důležité zdůraznit, že sebepoškozování není výhradně problémem „zhýčkané západní“ mládeže. Studie ukazují, že sebepoškozování vyskytuje napříč různými kulturami a socioekonomickými vrstvami. Například metaanalýza týmu okolo indické docentky Shilpy Aggarwalové (2017) potvrzuje relativně velký výskyt sebepoškozování (od 15 až po 30 procent zkoumaných populací) mezi dětmi v zemích globálního Jihu.

Tato zjištění podtrhují globální povahu fenoménu sebepoškozování a vyvracejí tezi, že se jedná pouze o problém privilegovaných populací. Sociokulturní faktory hrají roli v tom, jak je sebepoškozování vnímáno, prožíváno a jak se o něm mluví, ale jeho existence překračuje hranice ekonomického rozvoje.

Přestože se totiž v těchto regionech nešíří sebepoškozování prostřednictvím sociální nakažlivostí skrze sociální sítě, jsou adolescenti ze zemí globálního Jihu daleko častěji vystavování chudobě, zanedbávání, zneužívání nebo jiným formám traumatu, které mohou v tomto zranitelném vývojovém období zvýšit riziko rozvoje disfunkčních regulací emocí.

Naopak v západním světě hraje významnou roli, jak se proměňuje pohled na sebepoškozování v průběhu času. V minulosti bylo i v našem regionu často mylně interpretováno pouze jako nezdařený pokus o sebevraždu nebo jako projev psychické nemoci v jejích nejzávažnějších formách. Výzkum v této oblasti byl omezený a nuance mezi sebevražedným a nesebevražedným sebepoškozováním nebyla vždy dostatečně rozlišována. Sebepoškozování tak často zůstávalo skryto pod rouškou stigmatizace a nepochopení.

Teprve v 90. letech a v novém tisíciletí se začaly tyto rozdíly lépe diferencovat. Dnešní odborníci již uznávají jeho komplexní povahu, primárně jako maladaptivní strategii zvládání intenzivních emocí. To je stěžejní pro cílenější a účinnější léčbu, která se zaměřuje na autoregulaci a řešení základních příčin, nikoliv na pouhou prevenci smrti. Navíc aktuální pohled snižuje stigma spojené s tímto chováním a umožňuje lépe porozumět motivacím jedinců, což je zásadní pro včasnou intervenci a poskytnutí adekvátní podpory.

Málo prozkoumanou otázkou zatím zůstává dynamika dlouhodobého sebepoškozování mladých dospělých. Mnoho adolescentů, kteří se sebepoškozují v dospívání, postupem času přestanou. V lepším případě je to díky zvýšení odolnosti vůči zátěži, ale na druhou stranu může hrát roli i to, že se otevírají „atraktivnější“ možnosti maladaptivní autoregulace, jako je rizikové sexuální chování, užívání drog či alkoholu a další. Nezanedbatelná část populace v sebepoškozování pokračuje i do dospělosti.

Tuto dynamiku dlouhodobého sebepoškozování se do jisté míry snažíme objasnit v pokračujícím a stále probíhajícím online výzkumu. Jen pokud hlouběji porozumíme příčinám sebepoškozování, dynamice a důvodům dlouhodobého sebepoškozování, budeme moci těmto lidem poskytovat účinnou pomoc v rámci terapeutických intervencí.

Pokud vás trápí myšlenky na sebepoškozování, neváhejte vyhledat pomoc. Obrátit se můžete na některý z následujících kontaktů:

• Linka bezpečí — pro děti, mládež a studenty do 26 let: 116 111
• Linka první psychické pomoci: 116 123
• Krizové centrum RIAPS Praha: 222 580 697 (nonstop)
• Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno: 532 232 078 (nonstop)
• Krizové centrum Ostrava: 596 110 882, 596 110 883, 732 957 193 (nonstop)
• Linka důvěry Dětského krizového centra: 241 484 149 (nonstop)
• Senior telefon — pro seniory a pečující osoby: 800 157 157

Také můžete vyzkoušet mobilní aplikaci Nepanikař, která je dostupná v jedenácti jazycích.