Poezie si u nás drží pověst něčeho hezkého, uměleckého, ale okrajového. Jenže co když je v určitém čase a na určitém místě spíš občanskou infrastrukturou, prostorem, kde se společnost nadechne, pojmenuje nepojmenovatelné a dá síly dohromady?

Akt psaní básně pro mnoho autorů a autorek není jen estetika, ale práce s vlastní zranitelností. Když se zkušenost — třeba vnější válka nebo ta vnitřní — vsákne do kostí, bere člověku na čas hlas. Místy jsme z toho, co se děje, doslova oněmělí. První slovo na papíře může prolomit duševní stupor. Tahle otázka nestojí mimo politiku. Týká se nás všech, kdo žijeme v realitě Evropy, jejíž horizonty rozechvívají sirény a doom-scrolling, ale i každodennost, v níž se pokoušíme obstát jako rodiče, partneři, sousedi.

Třetí ročník kampaně Slam za duševní zdraví na znepokojující současnost reaguje přirozeně: poezií, která se nebojí. Projekt vznikl v České republice, letos se rozšířil i na Ukrajinu ve spolupráci s skupinou Plemya Tverde, která stvořila šest videobodů na mapě lidské odolnosti. Zrodila se svědectví o depresi, strachu, sebepřijetí, víře, úzkosti i vojenské službě.

Nejde o kulturní doprovod politiky; jde o politikum samo o sobě: o hlas, důstojnost a právo být slyšen i v časech, kdy je křik radikálů a zbraní hlasitější než cokoliv jiného. Už samotná skutečnost, že Rusko zavraždilo přinejmenším 240 ukrajinských literátů, vypovídá o tom, co je v sázce. Nejde jen o životy, ale i kulturní paměť a společenskou schopnost artikulovat identitu i naději.

Psaní a performance nejsou psychoterapie, to je potřeba zdůrazňovat. Přesto může poezie jako slovo vyslovené před publikem plnit roli mostu mezi zkušeností a pomocí. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že potřebuje duševní podporu přibližně každý pátý člověk. Číslo, které vypadá abstraktně, dokud mu nepropůjčí hlas konkrétní příběhy. Právě ty kampaň sbírá a zveřejňuje jako krátká videa s osobním komentářem autorů a autorek.

Sdílení se tu vědomě opírá o zásady destigmatizace: mluvit za sebe, bez snahy o senzaci, těžké vyvažovat nadějí a propojovat se s reálnými možnostmi pomoci. To není marketingový tone of voice, ale etika veřejného prostoru. Protože, ten by měl být především bezpečný.

Když třeba Olya Hontarová ve své básni těsno přirovná úzkost k neviditelnému airbagu, který chrání a zároveň dusí, jde o obraz, jež pouze otevírá. Dovolí mluvit o tom, co běžně polykáme.

Když Morty Black popisuje postupný návrat z depresivní epizody a alter ego, které si člověk vymyslí, aby jednal, i když už síly došly, nejde o poezii pro poezii, či estetické gurmánství, ale o návod, jak se k sobě chovat v čase bezmoci.

A když Ostap Slyvynskyj říká, že báseň je o strachu, o tom, co běžně neradi přiznáváme, zaznívá tu — zejména na straně mužů — posun: odvaha není vítězství nad strachem, ale ochota s ním chvíli zůstat v jedné místnosti a pojmenovat ho.

„Problém duševního zdraví je dnes určujícím faktorem společenského života. Množství traumatických zážitků, s nimiž se Ukrajinci denně setkávají, je bezprecedentní. Role poezie bývá podceňována — chceme být součástí změny, která ji vrátí do středu veřejného života,“ zní ve společném prohlášení Pleya Tverde.

Zabydlet se v sobě jako společenská kompetence

Česká část kampaně letos tematizuje zkušenosti, které známe i bez sirén. Domov, tělo, vztahy, hranice. Dominika Grešová alias Držgrešle mluví o tom, jak se zabydlet v sobě, i když člověk nemá trvalé místo, a proč je v krizi bydlení důležitá dovednost vytvořit si vnitřní safe space. Nejde o módní přepálený sebe-rozvoj; je to velmi praktická kompetence pro život v nestabilním světě.

Michal Gröpl zase popisuje tranzici bez ideologických kulis. Zrcadlo, které kdysi bolelo, dnes funguje jako připomínka zvládnuté cesty. Když stát po člověku ještě donedávna vyžadoval kastraci pro změnu rodného čísla, nebyla to kultura zranitelnosti, ale legislativně udržovaná bolest. Gröplův vzkaz je střízlivý: nečekat, až bude zle a jít k psychologovi i v době, kdy je dobře, aby bylo na co navázat.

Tohle je jiný typ resilience, než na jaký jsme si zvykli, bez patosu, ale s jasným občanským rozměrem. Aby společnost fungovala, musí fungovat i její nejjemnější sítě podpory.

Dominika Grešová k tomu i jako koordinátorka kampaně říká: „Když mluvím o domově, myslím tím místo, které zatím nenašla, ale i lidi a pocit bezpečí, který bez nich nevzniká. Dnes jsem doma víc sama v sobě, naučila jsem se být se sebou, nebát se vlastních stínů a vytvořit si v sobě obytný prostor, vnitřní safe space, který ji drží i na cestách.“

Cestování jí dává setkání a rozhovory, přitom ale bere klid a ukotvení, po kterém touží. Vyhrát mistrovství republiky ve slamu s Nikolou Tyčovou pro ni byla velká radost i proto, že publikum reagovalo s nečekanou vřelostí. Ve slamové komunitě se cítí doma, je živá, otevřená a plná přátel.

„Slam bych doporučila i jako formu duševní hygieny, protože mluvené slovo dokáže otevřít humor i hlubší vrstvy. A veřejná kampaň Slam za duševní zdraví pro mě letos, poprvé v roli spolupořadatelky, znamená náročnou, ale smysluplnou cestu: o duševním zdraví je podle ní potřeba mluvit pořád, nejlépe otevřeně a bez patosu,“ dodává.

Bezpečný prostor není bublina, ale podmínka dialogu

Kampaně o duševním zdraví často narážejí na dvě námitky: „už se o tom mluví dost“ a „bezpečné prostory jsou bubliny“. Obě jsou pohodlné omyly. Jednak mluví často ti, kdo se nebojí. Ti druzí mlčí; stigma, stud a strach z bagatelizace bývá silnější než bolest.

Bezpečný prostor není placený hygge pokojíček plný útulnosti, ale minimální podmínka pro to, aby se křehké věci vůbec daly říct. V této kampani je to vědomá, sdílená praxe, kdy jde o citlivý jazyk, respekt k hranicím, žádné zázračné návody, podtržená přítomnost krizových linek a odborníků. Etický standard, který by měl být normou pro média, školy i úřady.

Na Ukrajině poezie plní navíc funkci odboje: posiluje identitu, překládá trauma do slov, která spojují. To není „měkký doprovod“ tvrdé reality, ale jeden z mála nástrojů, jak si udržet lidskost i schopnost představivosti — a tedy i budoucnost, o níž má smysl usilovat.

Když se kampaň rozšířila do Lvova, nepřivezla „naše hodnoty“, ale navázala na to, co tamní autoři už dělají: drží společnost pohromadě jazykem, který nerezignuje na přesnost ani něhu. Úpadek komunikace, sociální nespravedlnost a politická krize. Duševní zdraví do téhle rovnice patří z podstaty, bez něj se hroutí všechno ostatní.

Zkušenost kampaně ukazuje tři praktické závěry. Jazyk je politika. To, jak o věcech mluvíme, přímo ovlivňuje, zda si někdo řekne o pomoc. Respektující formulace nejsou woke etiketa, ale nástroj prevence a solidarity. Příběh je infrastruktura. Videobáseň s osobním komentářem není jen obsah nebo desetivteřinová zábava, ale veřejná služba. Díky ní lidé slyší, že v tom nejsou sami, vidí cestu k pomoci a mohou to komunikovat dál.

Bezpečné prostory drží společnost. Škola, knihovna, klub i kancelář se mohou stát místem, kde se dá mluvit bez studu a strachu. To se neděje samo, je to práce, kterou lze naučit a dělat společně. Pokud má mít společnost sílu zvládat krizové dekády, potřebuje i tuhle měkkou infrastrukturu. A poezie, se všemi svými limity, je překvapivě účinný stavební materiál.