Před dvěma lety jsem v textu Dívka bez hranic zemřela popsala příběh Anety Nely Kulhánkové, dívky s hraniční poruchou osobnosti, která během koronavirové pandemie ve svých dvaceti letech spáchala sebevraždu.

Při práci na textu mě bilo do očí, že mezi lidmi s diagnózou hraniční poruchy výrazně převažovaly ženy. Všichni mí respondenti s hraniční poruchou byly ženy, a totéž platilo o těch, kdo mi po zveřejnění reportáže psali děkovné zprávy.

Před pár lety jsem si také při hovoru s jednou psychoterapeutkou všimla, že namísto obvyklého generického maskulina hovoří o lidech s hraniční poruchou rovnou jako o „pacientkách“. Na mou otázku po příčině genderového nepoměru mezi hraničáři odpověděla cosi o „přirozeně citlivější nervové soustavě žen“.

Jsou snad ženy biologicky předurčeny k toxické směsi pochybností, sebeobviňování a sebenenávisti, která ústí v deprese, úzkosti, sebepoškozování a opakované pokusy o sebevraždu?

Pátrání po odpovědích jsem zasvětila svou magisterskou práci. Setkala jsem se s pěti hraničářkami a na základě jejich příběhů a odborné literatury jsem se pokusila zanalyzovat, jakou roli v jejich životech — poznamenaných vážným zápolením s duševním zdravím — hraje skutečnost, že se narodily jako ženy. Čtyři souhlasily se zveřejněním svých příběhů. Zde je vykreslíme jejich očima, jak je prožily ony. Bez konfrontace dalších zúčastněných.

Od přírody podřadné?

Hraniční porucha osobnosti představuje vůbec nejčastěji diagnostikovanou poruchu osobnosti. Charakterizují ji především prudké změny nálad a extrémní vnitřní nejistota, která se projevuje nestálostí představ o sobě, svých cílech a preferencích.

Za její diagnostická kritéria jsou kromě emoční nestability a narušeného sebepojetí považovány chronické pocity prázdnoty, přehnané snahy vyhnout se opuštění nebo nestálé a intenzivní vztahy s lidmi, které hraničáři tu staví na piedestal, tu jimi opovrhují. Kvůli pochybnosti o sobě a strachu ze samoty mají zpravidla potíže říkat ostatním „ne“. Nezvládají komunikovat své vlastní potřeby, nastavit si hranice.

Jejich pokřivené sebehodnocení pravidelně graduje v intenzivní sebenenávist. Za svou domnělou nedostatečnost se nadpoloviční většina hraničářů trestá fyzicky — sebepoškozováním. Stejně tak se více než polovina diagnostikovaných hraničářů pokusí ve svém životě o sebevraždu. Každý desátý hraničář ji dokoná...

Oficiální diagnózou se hraniční porucha osobnosti stala v roce 1980, kdy byla zařazena do amerického Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch. Už v roce 1985 „hraničáři“ tvořili až čtvrtinu všech psychiatrických pacientů. Hlavně ale od samého počátku představovaly okolo tří čtvrtin diagnostikovaných ženy.


Hraniční porucha osobnosti tak brzy přitáhla pozornost feministických autorek, kupříkladu Dany Beckerové či Jane Ussherové, které psychiatrii a psychologii kritizovaly jakožto nástroj patriarchálního útlaku žen. V české odborné debatě o duševním zdraví podobná kritika zatím chybí.

Psychiatrie i psychologie patří k mnoha dalším odvětvím, které vznikaly v době chronicky nedostatečného zastoupení žen ve veřejné sféře a výkonných funkcích. Zatímco muži hráli roli moudrých hlav, ženy převažovaly mezi jejich pacienty, jimž v drsném a odcizeném prostředí psychiatrických klinik byla upírána svoboda.

To se odrazilo na východiscích a přístupech obou disciplín. Americkou psycholožku Phyllis Cheslerovou, narozenou v roce 1940, během jejích studií v šedesátých letech profesoři učili, že ženy mužům závidí penisy a jsou od přírody závislými a pasivními masochistkami. Cheslerová na to v roce 1972 odpověděla tím, že sepsala bibli feministické psychologie, knihu Ženy a šílenství. Argumentuje v ní, že ženy jsou nálepkovány jako deviantní a šílené, ať už se příliš brání, anebo naopak příliš podřizují roli tradičního ideálu pečující, submisivní a citlivé ženy v domácnosti.

Její generační souputnice, americká autorka Elaine Showalterová zase v osmdesátých letech kritizovala vůbec nejproslulejší feminizovanou psychiatrickou diagnózu, hysterii, jakožto prostředek k umlčování a dehonestaci žen, které se vzpíraly zaběhnutým idejím o „správném ženství“. Třeba sufražetek. V devadesátých letech pak s nárůstem případů mentální anorexie začaly feministky upozorňovat na škodlivost všudypřítomné propagace ideálů ženské štíhlosti a krásy.


Výše jmenovaná americká psycholožka Dana Beckerová pak v roce 1997 napsala knihu Through the looking glass, v níž hraniční symptomy vysvětluje jako důsledek patriarchální výchovy žen. Jak koneckonců upozorňují moderní studie, příčiny rozvoje hraniční poruchy osobnosti jsou nejenom neurobiologické — konkrétně citlivá nervová soustava — ale i socio-kulturní. Poslední poznatky naznačují, že zásadními spouštěči hraniční poruchy jsou především traumatizující zážitky z dětství a dospívání.

Babička ze mě toužila mít princeznu

„Rodiče mě neustále porovnávali s bráchou, co se týče vzhledu nebo výkonů ve škole, takže jsem postupem času nabyla přesvědčení, že jsem něco míň. V naší generaci jsem navíc jediná holka v rodině, na což byl kladen důraz. Babička mi říkala, že bych měla mít lepší známky než kluci,“ líčí svoje dětství Lucie, plachá plavovláska s piercingem pod dolním rtem. S Lucií jsem se jako s jedinou setkala jen virtuálně. Osobní schůzku jsme zrušily poté, co ji po několikátém pokusu o sebevraždu hospitalizovali.

Více než ke známkám — které měla Lucie koneckonců dobré — se pozornost babičky upínala k jejímu vzhledu. Svou jedinou vnučku si představovala jako poslušnou a vzornou „princeznu“. „Měla problém s tím, že jsem nikdy nebyla úplně hubená. Celý život mě soudí za to, jak vypadám, co mám na sobě, jaké mám vlasy, jestli mám jinak udělaný make-up než normálně,“ pokračuje. Rodina Lucii zakazovala jíst po páté hodině odpolední, nebo když měli pocit, že už jedla dost…

Na dívčino sebevědomí mezi tím útočil i školní kolektiv. Pět let čelila šikaně kvůli své postavě nebo oblečení. Nálepkovali ji jako „vesnické děcko“, které se „neumí oblékat a nemá Nike“. Později ji spolužáci oslovovali „žumpa“. Když se ptala proč, dozvěděla se, že ze srandy. „Do toho mi matka celý život naznačovala, že víc než na mých problémech záleží na ostatních,“ svěřuje se.

Otec měl rád hodný uťáplý holky

Andreu potkávám mezi prosklenými kancelářskými komplexy, kde pracuje jako manažerka. Na sobě má elegantní černé šaty, které odhalují četná tetování. Jelikož se v e-mailu označila za „stabilizovanou“ a nabídla mi „příběh se šťastným koncem“, nepřekvapuje mě její suverénní vystupování. Taková — jak sama říká — bývala odmalička. „Byla jsem hrozně ambiciózní a samostatná: já sama, já sama,“ popisuje své dětské já.

Pro její tvrdohlavost však nemělo nejbližší okolí pochopení. „Otec měl rád takový ty hodný uťáplý holky, co seděly v koutě a neprojevovaly se. Nikdy jsem se mu nedokázala zavděčit, nikdy jsem mu nebyla dost dobrá,“ líčí Andrea. „Myslím, že právě můj vztah s otcem způsobil, že jsem si později nevěřila,“ dodává.

Stejně jako Lucie čelila školní šikaně — s vrstevníky si nerozuměla, byla velmi citlivá. Postupem času přešly slovní útoky ve fyzické a Andrea začala kvůli psychickým problémům vynechávat docházku.

Měla jsem pocit, že musím být hodná holčička

Karolína mě zaujala formálním a úslužným tónem svých e-mailů: oslovovala mě „vážená paní bakalářko“, a dokonce mi nabídla pomoc s odbornou rešerší. Setkáváme se v rozlehlém obývacím pokoji jejího bytu v panelovém domě na maloměstské periferii. Na stolku na mě čeká pohoštění: misky čokolád, oříšků a ovoce. Během rozhovoru se vzhledem k prosincovým teplotám a energetické krizi Karolína opakovaně ujišťuje, že opravdu nepotřebuji deku.

Karolína na sebe již odmalička kladla extrémně vysoké nároky. „Cokoliv, co nebylo dokonalé, pro mě bylo selhání. Plakala jsem kvůli dvojce, plakala jsem kvůli jedna minus, plakala jsem, když mi něco nešlo, jak jsem si představovala,“ vzpomíná šedě oděná bruneta.

Přísnost na sebe samou, jež její chování formuje dodnes, Karolína považuje za důsledek výchovy své matky, která ji neustále porovnávala se sestrou či s dětmi svých kamarádek. „Jako dospělá vím, že mě měla ráda, ale jako dítě jsem měla pocit, že si její lásku musím zasloužit, že musím být ta hodná holčička, chytrá a šikovná, a to jsem nebyla,“ vysvětluje. Spolužáci ve škole se jí mezitím smáli za to, že je „šprtka, co řve kvůli známkám“ a že jakožto hubená dívka „nemá prsa“. Dobrá jim byla leda, když potřebovali napsat slohovku.

Hrůza ze selhání

S Viktorií, modrovlasou teenagerkou s krotkýma očima, si podávám hadici vodní dýmky s mátovou příchutí v čajovně. Na cokoliv, co říkám, odpovídá sladkým hlasem „jasně“ a „děkuji“. Jelikož zrovna přicházím z tetovací seance, Viktorie se rozpovídá o svém prvním tetování: panence symbolizující její alter ego na pravé paži. „Nemám ráda svoje ruce, tak jsem si na ně dala tetování, abych se na ně dívala ráda. Tatérka říkala, že to holky dělají často.“

Dětství prý Viktorie měla relativně „růžové“, oba rodiče tu byli pro ni, nijak zvlášť vysoké nároky na ni nekladli — jen otec párkrát zmínil, že mít na základce trojku je největší ostuda. Což odvolal poté, co zjistil, že se devítiletá Viktorie mlátila kameny do hlavy a způsobovala si otřesy mozku, aby nemusela do školy, protože měla hrůzu ze svého možného selhání… Zároveň Viktorii spolužáci šikanovali, protože byla „takový to jiný děcko“, které si rozumělo se staršími a psalo si deníky. Kvůli psychickým problémům dokončila základní školu dálkově.

Vychovány k sebeobviňování

S ohledem na stále přežívající přesvědčení významné části společnosti, že jisté vlastnosti a chování jsou vhodné pro muže, zatímco jiné pro ženy, se výchova chlapců liší od výchovy dívek. Odborně se tomuto jevu říká genderová socializace. Dívky vychováváme do „hodných holčiček“, které se mají na rozdíl od kluků-raubířů chovat spořádaně — sedět v koutě a neprojevovat se.

Důraz na dívčí disciplínu se přenesl i do škol. Ačkoliv už naštěstí dívkám nebráníme ve vzdělání, očekáváme od nich, že si budou ve svých sešitech pečlivě zvýrazňovat a k dobrým známkám se zkrátka „prošprtají“ — na rozdíl od kluků, u kterých na nějaké té kouli tolik nesejde, protože se prosadí tak jako tak.

Vedle toho jsou dívky častěji než chlapci vedeny k pěstování harmonických vztahů s ostatními — často na úkor vlastních potřeb a přání. V neposlední řadě od útlého věku čelí komentářům na svůj vzhled, a tak se od svého odrazu v zrcadle učí odvozovat vlastní hodnotu.

Právě tyto — a mnohé další — rysy výchovy dívek stojí podle feministických autorek za tím, že si ženy v porovnání s muži méně věří a častěji tíhnou k sebeobviňování. Beckerová a další pak upozorňují, že pokud je ženská socializace doprovázena obzvláště ponižujícími zážitky, může vést k rozvoji takzvaných hraničních symptomů. Studie potvrzují, že jedinci, kteří si během výchovy osvojí rysy stereotypně vnímané jako „ženské“, čelí zvýšenému riziku depresí, úzkostí či právě hraniční poruchy osobnosti.

Pocity spoluviny za znásilnění

V důsledku výchovy a šikany se dospívající Lucie netěšila nejlepšímu duševnímu rozpoložení. „Když jsem ale viděla, že holky ve škole mají pořezanou ruku, přemýšlela jsem, proč to dělají. Byla jsme přesvědčená, že já bych to v životě neudělala,“ vzpomíná. To se změnilo poté, co ji ve třinácti letech na letním táboře sexuálně zneužili dva vedoucí.


V době, kdy se to stalo, v táborové chatce nocovali dva další dospělí. Jeden z nich slyšel, že se „něco dělo“, a naléhal na Lucii, aby incident objasnila. Naléhali na ni ale i pachatelé, kteří se ji zároveň snažili přesvědčit, že o nic nešlo a že si situaci „špatně vyložila“.

„Ten tlak byl tak neúnosný, že jsem nevěděla, jak dál, a propadla přesvědčení, že už to nemá smysl. Bylo to poprvé, kdy jsem si ublížila a kdy jsem se opakovaně pokusila předávkovat léky,“ popisuje Lucie. Stejně jako většina obětí sexuálního násilí trpěla pocitem spoluviny. „Vždycky jsem si říkala, že kdyby se mi něco takového stalo, tak dotyčného zmlátím, ale v ten moment jsem byla úplně paralyzovaná,“ dodává.

Zoufalá, že své tělo nedokázala ubránit, se nad ním snažila opět převzít kontrolu — tím, že přestala jíst. S mentální anorexií se potýkala rok. Deprese a úzkosti ji neopustily dodnes.

Řekl mi, že nejsem dobrá na nic jiného než být děvka

Ve třídním kolektivu odstrčená Viktorie se ve třinácti letech začala bavit s klukem ze staršího ročníku. „Jediné, o co mu šlo, bylo zneužít mě. Doslova mi řekl, že nejsem dobrá na nic jiného než na to, abych byla děvka, že mi napíše ceník a bude mě prodávat,“ popisuje.

Poprvé Viktorii sexuálně zneužil u sebe doma. Dívka bažící po zájmu a lásce, k němu přesto chodila dál a situace se pokaždé opakovala. Stejně jako Lucie ale vinila sebe: „Byla jsem vždycky hrozně naivní. Když mě poprvé zneužil, říkala jsem si, že to udělal, protože mě má rád, protože jenom když člověk někoho miluje, tak s ním chce něco mít.“

Viktoriino duševní zdraví se hroutilo a stejně jako Lucie začala trpět poruchou příjmu potravy. „Hrozně jsem si ubližovala, nenáviděla jsem se za to, jak vypadám. Měla jsem hrůzu z toho, že když budu škaredá, nebudu dobrá děvka — a nic jiného než děvka být nemůžu. Byla jsem na sebe hrozně naštvaná, že nejsem dostatečně hubená, že nemám mezeru mezi stehny a takovýhle ideály,“ vysvětluje.

Zkušenost se sexuálním násilím pokřivila způsob, jakým se Viktorie vztahuje k mužům. „Dodnes jsem zůstala zaseklá v tom, že mě muž musí ovládat, abych byla šťastná,“ shrnuje. Ve čtrnácti se dala dohromady se svým prvním přítelem, jehož popisuje jako „hrozného manipulátora“, který „s ní zacházel jako s majetkem“. „Nebyli jsme schopní si ani zahrát blbou deskovku, aniž by se nade mě nepovyšoval,“ popisuje. Totéž platilo v posteli. Podle Viktorie s ní partner zacházel tak, jako by jí její tělo ani nepatřilo. Situace vygradovala, když navzdory své nelibosti svolila k análnímu sexu.

Viktorie se naučila chápat sexuální styk jako vztahovou nutnost, důkaz blízkosti: „Pokud spolu s partnerem delší dobu nespíme, cítím se nedostatečná, myslím si, že mě nemiluje. Bývala jsem schopná vyspat se s někým jenom proto, abych cítila, že jsem mu blízká. To mě zas ničilo, protože jsem byla jen holka na jednu noc. Navíc pro mě bylo v posteli důležitější to, jak se cítí partner. Pro jeho spokojenost jsem byla schopná dělat věci, které mi byly nepříjemné.“

Jenže jim jsem se nejvíc líbila v posteli

Andrea, která byla stejně jako Viktorie odvržená svými spolužáky, se ve třinácti začala bavit se staršími kluky, pořádat u sebe večírky, pít, platonicky se zamilovávat. V patnácti letech začala chodit s o sedm let starším mužem, který ji po měsíci poprvé uhodil. Od té doby ho pravidelně, nejčastěji během hádky, „chytl amok“ a zbil ji, načež tvrdil, že si to nepamatuje. Vyvrcholilo to po sedmi měsících, kdy ji začal bít, zatímco řídil auto, pak ji vysadil na poli a cestou zpět se ji ještě pokoušel přejet. O dva dny později ji znásilnil.

Nic z toho si prý nepamatoval. Rodiče, kteří jejího přítele považovali za „největšího gentlemana“, Andree nevěřili, kontakt s kamarády jí přítel zakázal. Andrea přestávala věřit sama sobě: prožité násilí si musela buď vymyslet, nebo přinejmenším zasloužit. Když se s ní brzy po znásilnění rozešel s vysvětlením, „že je toho na něj moc“, osamocená Andrea se pokusila předávkovat prášky a skončila poprvé na psychiatrii.

Brzy po návratu z nemocnice začala — jak sama říká — „řádit“. „Kluci se mi líbili a já jsem viděla, že se jim taky líbím… Jenže jim jsem se nejvíc líbila v posteli,“ vykresluje. „Spala jsem s nimi jenom proto, abych měla deset minut pozornost, aby mě měl deset minut někdo rád. No a jelikož jsem to nedělala pro sebe, dělala jsem v posteli cokoliv, co chtěli — i věci, které mi nebyly komfortní,“ dodává.

Rok po rozchodu začala Andrea chodit se svým druhým přítelem, který jí oznámil, že ji nebude brát mezi své přátele, protože se stydí za to, jak vypadá. Na univerzitě se zamilovala do muže, který si s ní psal pouze během zkouškového, když potřeboval napsat seminárky. Poté, co za něj napsala a do systému odevzdala bakalářskou práci, se jí už nikdy neozval.

Emocionální utrpení přeživších

Zkušenost se sexuálním zneužíváním má až pětaosmdesát procent lidí s hraniční poruchou osobnosti. Sexuální násilí, jež je častěji pácháno na ženách než na mužích, tak představuje jeden z pilířů feministické kritiky této diagnózy. Některé autorky, například Clare Shawová a Gillian Proctorová chápou hraniční poruchu osobnosti jako nástroj, jak zastínit strukturální příčiny emocionálního utrpení přeživších. Diagnóza totiž umožňuje vykládat reakci na prožité násilí jako individuální poruchu.

Zkušenosti mých respondentek ukazují, že důsledky sexuálního násilí na psychiku jsou zcela zásadní: sebeobviňování, živené nepochopením okolí a manipulativním chováním agresorů, ústí ve zhoršený vztah k sobě samé, v pocity bezmoci a ztráty kontroly.

Právě tyto zkušenosti se posléze promítají do způsobu, jímž se přeživší vztahují ke svému tělu a sexualitě. Feministická kritika odsuzuje, když je ženská promiskuita rámována jako projev hraniční poruchy osobnosti — zatímco mužská promiskuita takto problematizovaná není. Z výše popsaných příběhů však je patrné, že dívky, jejichž dospívání poznamenalo zneužívání a ponižování, se mohou k promiskuitě uchýlit nikoliv proto, že sex chtějí, ale proto, aby se jim skrze uspokojení druhých dostalo pozornosti a docenění.

Věří, že si ničí lásku nezaslouží

Odmalička hubená Karolína prodělala v osmnácti letech mononukleózu. Když se pak z beztukové diety vrátila k normální stravě, trošku přibrala. Mezitím se blížila maturita a nesebevědomá dívka se ze stresu začala přejídat. A jelikož se bála dalšího přibírání, začala jídlo zvracet. S bulimií žila tři roky, dokud se s problémem nesvěřila svému prvnímu příteli. Ten jí řekl, ať s tím zkrátka přestane. „A pro mě byl ten chlap vším. Udělala jsem cokoliv, co jsem mu na očích viděla,“ připouští Karolína.

Pocity nedostatečnosti ale s bulimií neodezněly. Jakmile se Karolína na přítelův povel dostala z poruchy příjmu potravy, začala se řezat. Její vnitřní nejistota navíc vedle partnera rostla. „Byl velmi dominantní, což jsem samozřejmě potřebovala, protože jsem totální subina: udělám cokoliv, jasně, můj pane!“ glosuje sebeironicky, načež propne ruce ve vzduchu a označí se za „trubku“. Přítel s Karolínou citově manipuloval, vinil ji ze svých chyb, vedl paralelní vztahy. Rozešel se s ní po čtyřech letech, kdy už Karolínino sebevědomí bylo v troskách.

Karolína věří, že si ničí lásku nezaslouží. I ve svém druhém vztahu se chovala nejistě a žárlivě a činila, co partnerovi na očích viděla. Když její druhý přítel přišel s nápadem koupit si statek a koně na vesnici, vzdala se své práce a začala vstávat v pět ráno, aby nakrmila zvířata, zatímco on pokračoval v práci a seberealizaci online.

Přestože život v izolaci zhoršoval Karolíniny deprese, hovoří o svém čase na vesnici jako o jediném období, kdy měl její život směr — cíl početí dítěte. Odhodlaná otěhotnět vysadila antidepresiva. V důsledku se celé dny potácela mezi depresemi a agresivními výbuchy vzteku vůči partnerovi. „Měla jsem pocit, že to musím vydržet, protože jsem měla cíl v podobě děťátka. Skončilo to rozchodem,“ líčí Karolína s tváří odvrácenou směrem ke stropu a slzami v očích.

Pokud nemám koho zachraňovat, propadám se do prázdnoty

Hrubě nevyrovnanými až toxickými vztahy s muži, kteří ze všeho viní ponížené ženy, si prošly všechny mé respondentky. Jediná, která ani jednoho ze svých bývalých partnerů nepopsala jako „manipulátora“, je Lucie. V osmnácti letech ji ale její tehdejší snoubenec znásilnil, přestože se Lucie snažila nad situací udržet kontrolu a jasně dala najevo svůj nesouhlas. Když mu zpětně řekla, že to „vnímá jako problém“, jen se omluvil, jako by se zas tak moc nestalo. Rozešla se s ním a brzy na to se dala dohromady s klukem, který v poslední fázi jejich vztahu házel věci po bytě.

O všechny své partnery Lucie dle svých slov pečovala, „jako by byli její dítě“. Péče o ostatní pro ni totiž představuje podstatu její existence. „Pokud nemám možnost někomu pomáhat, někoho zachraňovat, propadám se do prázdnoty, kdy nevím, kdo jsem a co se sebou,“ vysvětluje.

Podobně se role pečující nezištné ženy, která chce vycházet všem vstříc, nedokáže zbavit Karolína. „Co chcete k večeři?“ vypadne z ní ve vteřině, kdy ukončujeme rozhovor, načež vystřelí do kuchyně.

Ženská je furt ve škatuli

O Karolíně, Lucii a Viktorii platí, že i v dospělosti formují jejich chování extrémní projevy charakteristik, do nichž jsou tradičně vychovávány ženy: přehnaná starost o ostatní, pocity nedostatečnosti či submisivita a poslušnost ve vztazích.

Jedinou výjimkou je Andrea. „Lidé mě zpravidla na první dojem považujou za generála, prý chodím, jak kdyby mi to okolo patřilo,“ vykresluje odmalička soběstačná a tvrdohlavá Andrea.

I ona měla dříve v důsledku výchovy a šikany problém říkat lidem „ne“, i ona sebou ve vztazích nechávala zametat. Po ukončení vysokoškolského studia vyústily její špatné sociální dovednosti ve tři vyhazovy z práce během pouhého půlroku. Nastoupila však do stacionáře v psychoterapeutické komunitě Kaleidoskop, kde se naučila svým myšlenkovým vzorcům porozumět. Dnes pracuje jako manažerka ve vysněném oboru, vychází dobře se svou rodinou a žije šťastně nezadaná se svými psy. Období dobrovolného celibátu prospělo jejímu vztahu ke svému tělu a sexualitě.

„Mám už mnohem více, než jsem si kdy se svou diagnózou troufala pomyslet,“ odpovídá pokorně, když se jí ptám na její sny. „Ale občas bych chtěla být chlap: je jim třicet, nemají rodiny, nemají partnery a je to v pohodě, zatímco na mě lidi koukají. Ve vztazích je chlapům taky víc dovolováno, ženská je furt ve škatuli,“ uzavírá.

Univerzální odpověď na otázku, proč mezi lidmi diagnostikovanými s hraniční poruchou osobnosti převažují ženy, neexistuje. Některé studie poukazují, že výskyt hraničních symptomů v populaci je mezi muži a ženami víceméně vyrovnaný — a že na vině jsou částečně předsudky psychiatrů, kteří zkrátka tuto diagnózu stanovují častěji, někdy mylně, pacientkám. Výchova žen k poslušnosti a pochybnostem, sexuální násilí či toxické vztahy s muži představují pouhý střep z komplikované mozaiky, v níž hraje roli patriarchát, zaběhnuté představy, stereotypy i vědecké omyly.

Platí nicméně, že v příbězích hraničářek a jejich věčném boji se sebepřijetím se mohou najít mnohé — a jistě i leckteří mnozí — z nás. Jak zkrátka kdysi ve své knize uvedla Beckerová: „Ženy, které trpí spektrem symptomů, jež v současnosti nazýváme hraniční, nám nabízejí jedinečnou příležitost porozumět našemu vlastnímu emočnímu zápolení a kontextům, v nichž je prožíváme.“

Jména respondentek byla na jejich přání změněna.

Pokud vás trápí sebevražedné myšlenky, můžete vyhledat pomoc na některém z následujících kontaktů:

• Linka důvěry Psychiatrické nemocnice Bohnice: 284 016 666, non stop
• Linka pražského Krizového centra RIAPS: 222 580 697, non stop
• Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno: 532 232 078, non stop
• Krizové centrum Ostrava: 596 110 882, 596 110 883, 732 957 193, non stop
• Linka bezpečí pro děti, mladistvé a studenty do 26 let: 116 111