Minisérie Adolescent, zachycující svět mladých mužů, znovu rozvířila téma duševního zdraví dospívajících. Příběh, v němž absence prevence a dostupné péče o duševní zdraví vedly ke katastrofálním důsledkům, se odehrává v Británii, ale situace u nás je velmi podobná. O tématu se sice v poslední době více mluví, ale komplexní problémy se neřeší a ani narůstající statistiky duševních chorob nepřiměly větší část politické reprezentace k snaze o urychlené řešení.

Česká republika zaostává v péči o duševní zdraví — a platíme za to všichni. Krátce jen ke statistikám: až 33 procent populace trpí psychickými obtížemi, ale pouze 10 procent z nich vyhledá odbornou pomoc. U mladých lidí je situace ještě tíživější — deprese, úzkosti, šikana, nepochopení ze strany dospělých a tlak online světa se vzájemně prolínají a prohlubují problémy. Navíc se s celým tématem stále ještě pojí určité stigma.

Prevence je přitom naprostý základ. Péče o duševní zdraví by se měla stát běžnou součástí vzdělávacích plánů. Mladí lidé potřebují vědět, že není hanba vyhledat pomoc a že o své duševní zdraví je třeba pečovat stejně jako o zdraví fyzické. Jenže školní psychologové jsou dnes přetížení, na termín terapie se někdy čeká i půl roku, u dětské psychiatrie je čekací doba ještě delší. Terapie placené pojišťovnou jsou skoro nedosažitelné a ty pro samoplátce si zas nemůže dovolit každý. Zaplatit každý týden 1000 korun za hodinové sezení je pro mnohé prostě příliš — tím spíše pro studenty.

Jedním z největších problémů je, že mladiství často nemohou vyhledat psychologickou nebo psychoterapeutickou pomoc bez souhlasu rodičů. Mnoho nezletilých přitom trápí právě problémy v rodině, a pokud se chtějí se svými problémy svěřit například školní psycholožce, absurdně dnes musí žádat o souhlas svých zákonných zástupců. To je v mnoha případech bariéra, která může znamenat, že pomoc přijde pozdě nebo vůbec.

Pokud si mladý člověk na internetu konečně najde terapeuta, který má volný termín, může se stát, že bude úplně otřesen jeho způsobem komunikace a přístupem. Dnes totiž u nás může terapie může vykonávat prakticky každý, kdo si zamane, a nedostupnost kvalitní psychoterapeutické péče se stala příležitostí pro nejrůznější „psychošmejdy“ bez adekvátního vzdělání.

Nutně proto potřebujeme zákon o psychoterapii, který by ustanovil profese psychologa a psychoterapeuta jako svobodná povolání, podobně jako jsou lékaři nebo advokáti. Spolu s tím je třeba vytvořit profesní komoru, která by dohlížela na kvalitu služeb a chránila klienty, a sjednotit požadavky napříč resorty — zdravotnictvím, školstvím, sociálními službami, bezpečnostními sbory i soukromou sférou. Jen tak lze ukončit současný chaos, kdy si klienti často nejsou jisti, zda je jejich terapeut jakkoli kvalifikovaný.

To vše musí směřovat k hlavnímu cíli — posílení důvěry v péči o duševní zdraví, zvýšení dostupnosti a kvality psychoterapeutických služeb v celé zemi. Duševní zdraví totiž není luxus, ale základní lidské právo a nezbytný předpoklad pro plnohodnotný život. Ignorovat jeho význam znamená připravovat se o budoucnost. Každý z nás může být tím, kdo pomůže změnit současný stav — ať už jako politik, pedagog, rodič nebo kamarád. Je na čase, abychom přestali mlčet o duševních problémech a začali je řešit systematicky a s respektem.