↗

Vzdělávání má vést žáky rovněž ke společenské sounáležitosti a solidaritě, jinak z dětí a dospívajících vyrostou jedinci třeba i velmi úspěšní, ovšem s tendencí využívat plody své úspěšnosti pouze pro sebe samé, což bude společnosti jen málo ku prospěchu. Foto FB Inkluzivní škola

S blížícími se volbami opět ve veřejném prostoru více rezonují některá důležitá společenská témata, včetně — mezi mnoha politiky oblíbené — problematiky inkluze ve vzdělávání. Skuteční i domnělí odborníci za různé politické strany přicházejí v předvolebních programech s různými strategiemi, jak k problematice inkluzivního vzdělávání přistoupit, někteří dokonce radikálně navrhují inkluzi ve vzdělávání zcela zrušit. Pravděpodobně aniž by tušili, že inkluzi ve vzdělávání zrušit jen tak nejde.

Diskusi s kandidujícími odborníky na vzdělávání často komplikují rozdílné — a nezřídka i zkreslené — představy o tom, co vlastně znamená „inkluzivní vzdělávání“. V situaci, kdy si různí lidé představují pod pojmem inkluze ve vzdělávání různé věci, je poměrně těžké hledat a nacházet shodu na tom, zda je „inkluzivní“ žádoucí a prospěšné.

Má-li být jakákoli — nejen předvolební — debata o inkluzivním vzdělávání smysluplná a konstruktivní, měla by vycházet z alespoň základní společné znalosti diskutovaného tématu. K tomu by mohlo pomoci naplnění těchto tří předpokladů:

1. Shodneme se na významu pojmu inkluzivní vzdělávání, který označuje snahu o vytváření podmínek pro společné a efektivní vzdělávání všech žáků (tj. nejen těch s postižením).
2. Uvědomíme si, že inkluzi ve vzdělávání nejde zrušit, protože děti a žáci mají zákonem dané právo na inkluzivní vzdělávání.
3. Shodneme se na tom, že žáci mají být ve školách vedení nejen k co nejvyšší výkonnosti, ale také ke vzájemné pomoci a společenské solidaritě, k čemuž inkluzivní vzdělávání vytváří optimální podmínky.

Pro trpělivé čtenáře doplňuji uvedené předpoklady stručným komentářem.