S blížícími se volbami opět ve veřejném prostoru více rezonují některá důležitá společenská témata, včetně — mezi mnoha politiky oblíbené — problematiky inkluze ve vzdělávání. Skuteční i domnělí odborníci za různé politické strany přicházejí v předvolebních programech s různými strategiemi, jak k problematice inkluzivního vzdělávání přistoupit, někteří dokonce radikálně navrhují inkluzi ve vzdělávání zcela zrušit. Pravděpodobně aniž by tušili, že inkluzi ve vzdělávání zrušit jen tak nejde.

Diskusi s kandidujícími odborníky na vzdělávání často komplikují rozdílné — a nezřídka i zkreslené — představy o tom, co vlastně znamená „inkluzivní vzdělávání“. V situaci, kdy si různí lidé představují pod pojmem inkluze ve vzdělávání různé věci, je poměrně těžké hledat a nacházet shodu na tom, zda je „inkluzivní“ žádoucí a prospěšné.

Má-li být jakákoli — nejen předvolební — debata o inkluzivním vzdělávání smysluplná a konstruktivní, měla by vycházet z alespoň základní společné znalosti diskutovaného tématu. K tomu by mohlo pomoci naplnění těchto tří předpokladů:

1. Shodneme se na významu pojmu inkluzivní vzdělávání, který označuje snahu o vytváření podmínek pro společné a efektivní vzdělávání všech žáků (tj. nejen těch s postižením).
2. Uvědomíme si, že inkluzi ve vzdělávání nejde zrušit, protože děti a žáci mají zákonem dané právo na inkluzivní vzdělávání.
3. Shodneme se na tom, že žáci mají být ve školách vedení nejen k co nejvyšší výkonnosti, ale také ke vzájemné pomoci a společenské solidaritě, k čemuž inkluzivní vzdělávání vytváří optimální podmínky.

Pro trpělivé čtenáře doplňuji uvedené předpoklady stručným komentářem.

1 Pro efektivní diskusi je potřeba vědět, co pojem „inkluzivní vzdělávání“ znamená

Pro porozumění principům inkluzivního vzdělávání je k dispozici velké množství odborné literatury, pro účast na diskusi o inkluzivním vzdělávání ale člověk nemusí být nutně knihomol ani akademik, stačí vycházet z veřejně dostupných dokumentů některých mezinárodních institucí.

Už před více než třiceti lety předznamenalo velký pokrok v rozvoji inkluzivního vzdělávání takzvané Prohlášení ze Salamanky, přijaté na Světové konferenci o vzdělávání dětí a dospělých se speciálními vzdělávacími potřebami, již organizovala španělská vláda a UNESCO.

Tato zásadní deklarace prosazovala pojetí inkluzivního vzdělávání nejen ve vztahu ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, ale ve vztahu ke všem žákům škol — doslova deklarace uváděla, že inkluzivní školy mají reagovat na rozmanité potřeby všech svých žáků, uzpůsobovat styly učení podle potřeb žáků a zajišťovat kvalitní vzdělávání pro všechny. Opravdu s takovými požadavky odpůrci inkluze nesouhlasí?

Podobně aktuální materiály Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) uvádějí, že cíle inkluzivního vzdělávání jsou:

1. Zlepšovat učení všech žáků, tedy jak těch se zdravotním postižením, tak i všech ostatních.
2. Podporovat vzájemné porozumění, předcházet předsudkům a posilovat sociální integraci ve společnosti.
3. Zajistit, aby i děti s postižením mohly v budoucnu pracovat a ekonomicky i společensky přispívat svým komunitám.

Je opravdu možné, že ti, kteří vystupují proti inkluzi, vystupují proti těmto cílům? Optimisticky lze předpokládat, že ne… Že mnozí ti, kteří vystupují proti inkluzi, tak činí proto, že danému pojmu dobře nerozumí, neví, co přesně termín inkluzivní vzdělávání znamená, asociují si s inkluzí nějaké zavádějící nebo zkreslené představy, což celou diskusi na dané téma velmi komplikuje. I proto by bylo vhodné zahájit dialog s kritiky inkluze podporou jejich informovanosti, počínaje porozuměním samotnému pojmu „inkluzivní vzdělávání“.

2. Pro efektivní diskusi je potřeba vědět, že inkluzi ve vzdělávání nejde zrušit

Koncept inkluzivního vzdělávání je pevnou součástí našeho vzdělávacího systému, a to bez ohledu na to, jak moc se to komu líbí, či nelíbí. Tato skutečnost vyplývá z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, ve které se v článku 24 signatářské státy zavazují zajistit, aby děti se zdravotním postižením „měly na rovnoprávném základě s ostatními přístup k inkluzivnímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí.“

Zde je vhodné zdůraznit, že znění úmluvy nám opravdu nikdo nevnutil, přihlásili jsme se k ní sami, dobrovolně, prostřednictvím námi volených reprezentantů. Úmluvu schválil parlament a následně ratifikoval prezident. Od roku 2009 tak v České republice platí na úrovni zákona.

Už od roku 2009 tedy nemá cenu vést diskusi o vhodnosti inkluzivního vzdělávání, protože jsme se sami přihlásili k tomu, že na inkluzivní vzdělávání mají u nás děti právní nárok. Pokud někteří z kandidátů do sněmovny navrhují zrušení inkluze ve vzdělávání, jde spíše o důkaz jejich malé orientace v tématu než o reálně uskutečnitelný plán. Polemika by měla být vedena o tom, jak nastavit inkluzivní vzdělávání tak, aby bylo smysluplné pro všechny žáky.

3. Pro plodnou diskusi je nezbytné dosáhnout shody, že promyšlená a vyvážená inkluze ve vzdělávání je potřebná

Když se ve společnosti mluví o vzdělávání, často se zdůrazňuje význam matematických a přírodovědných znalostí, čtenářské gramotnosti, sleduje se výkonnost žáků… Ano, to všechno je důležité, ale obdobně důležité — a mnohdy opomíjené — je to, že vzdělávání má vést žáky také ke společenské sounáležitosti a solidaritě. Jinak nám totiž z dětí a dospívajících vyrostou jedinci třeba i velmi úspěšní, ovšem s tendencí platit daně kdesi v daňových rájích a plody své úspěšnosti využívat pouze pro sebe samotné, což bude společnosti jen málo ku prospěchu.

Přitom už deklarace UNESCO přijatá ve španělské Salamance konstatovala: „Inkluzivní vzdělávání je nejúčinnějším prostředkem k budování solidarity mezi dětmi se speciálními potřebami a jejich vrstevníky.“

Inkluze ve vzdělávání vytváří prostředí, v němž se žáci přirozeně učí vzájemné pomoci a solidaritě — dovednostem zásadním pro jejich budoucí život i pro společnost jako celek. Právě proto potřebujeme nejen samotnou inkluzi, ale také smysluplnou debatu o jejím optimálním nastavení.