„Nemůže je málem samotné poslat na záchod, protože si asi mohou po cestě zlomit nohu a kdybych tam byla, tak by si ji asi nezlomili,“ reflektuje vyučující na pražské základní škole, která je počítána mezi ty pokrokovější. Všímá si, jak jinak se ke stejně starým dětem přistupuje na dětském táboře a ve škole.

Jiný pedagog z víceletého gymnázia se pozastavuje nad tím, že nemůže pustit žactvo z hodiny ani o pár minut dřív: „Je to jako bychom byli ve vězení.“ S touto metaforou souhlasí další studující, kteří vyplnili anketu na sociálních sítích organizace Na Zemi.

Bohužel se zde pořád můžeme setkat se starými pořádky a některé v tomto systému panují už z doby Rakouska-Uherska. Stále se setkáme s podobnými lavicemi, stylem nevypolstrovaných židlí, které bychom v kanceláři nenašli.

Vypočítat, co všechno je špatně, a vzpomenout si na pár vlastních šrámů a jizev ze školních let je docela snadné, ale veřejná debata by se v tomto bodě neměla zastavit. Dělat víc, než si jen stěžovat, je ale poměrně složité.

České školství je totiž přetížené odpovědností, zahlcené látkou a mezi jednotlivými vyučujícími chybí kolegialita. Může to být inherentně soutěživým prostředím nebo třeba jen nedostatkem času na vzájemné hovory a „ladění“. Mohou tedy chybět ty silné vazby, které by pomohly k proměně celého systému.

Autor Budoucnosti organizací Frederic Laloux do hloubky promýšlí různá pravidla, jak fungují lidské společnosti. Popisuje cestu od tlupy k typu vizionářské tyrkysové společnosti, ve které mohou lidé v rámci spolupráce založené na demokratických principech i určitém principu „odbornosti“ nebo povědomí o tom, co dělám, naplno rozvinout jak potenciál svých schopností, tak vlastní rozhodování.

Na tomto principu třeba velmi dobře fungují holandské zdravotní sestry, které si díky tomuto systému nemusí složitě dělit klienty, nejsou zatížené přílišnou administrativou, a hlavně poskytují stabilní a předvídatelnou péči, která druhé jen nezahltí papírováním a dalšími následky příliš složitého nebo příliš hierarchického systému.

Česká škola, tak jak byla založena a povětšinou funguje, ale nenabízí mnoho těchto prvků spolurozhodování. V podstatě stále zůstává velmi hierarchickou organizací. Studující se setkávají s možností volby někdy u osvícených vyučujících, lehce například pomocí školního parlamentu, ale i jeho rozhodnutí nejsou závazná a jejich realizace často závisí na vedení nebo dalších vnějších okolnostech.

Když jsem se ptala studujících ze základní školy na menším městě, kde cítili, že mohli projevit svou moc, nejčastěji mě zavedli před ředitelnu. Celá škola se přitom snaží aplikovat nové principy — má školní parlament, mluví o respektu mezi vyučujícími a studujícími a tento vzájemný respekt se i v hodinách naplňuje. Škola prošla mnoha ekologickými a dalšími projekty — přesto se nakonec veškerá transformační síla v ní realizuje přes ředitelnu.

Ano, studujícím se naslouchá, když jim nevyhovuje přístup učitelů nebo když zažívají kyberšikanu, ale vše prochází touto jednou místností a rukama tohoto jednoho člověka — ředitele. I výsledky jednání školního parlamentu jsou opět předkládány jemu ke zvážení.

Jak je vlastně možné učit o demokracii v takovém prostředí? Škola připravuje nejvíce na realitu montovny. I ta je místem, kde si to musíte „odkroutit“ a hlásit, kdy jdete na záchod. Takové prostředí v ranném věku formuje naše nároky na život, přístup, který si necháme líbit. Jsme-li od začátku života vedeni k poslušnosti, vyrůstáme v kolektivu, kde se například neřeší šikana nebo ve kterém není dost prostoru pro to, abychom se mohli ozvat a něco skutečně ovlivnit, pak se těžko ozveme v případě nedůstojných pracovních podmínek.

Rozvíjet dialogický přístup — vztah mezi studujícími a vyučujícími, ve kterém skutečně dostává prostor debata, oboustranné sdílení informací, je už samo o sobě „revoluční“. Ke změně přístupu k žactvu je pak složité se odhodlávat samostatně, prostě to nefunguje, pokud to nedělají také ostatní vyučující. Není možné se naráz vzdát veškeré moci a autority. Smysl dává pomalu proměňovat moc nad někým v moc s někým. Postupně zvyšovat zapojení.

Nápomocnými opatřeními by mohla být například chystaná změna rámcových vzdělávacích programů, která ubere z povinného obsahu učiva, nebo zavedení formativního hodnocení, jež přenáší odpovědnost za výsledek vzdělávání také na studující. S postupující klimatickou krizí nám dochází, že individuální honba za úspěchem vede ve výsledku k překračování planetárních limitů.

Nepotřebujeme víc jedinců žijících v přepychu, imperiálním způsobem života. Ale spíš schopnost se vzájemně dohodnout, navazovat účinná spojenectví a podporovat komunity usilující o změnu.

Schopnost žít komunitně, komunikovat s lidmi s odlišným názorem, hledat shodu a řešit konflikty není něco, s čím bychom se rodili. Mnoho mechanismů v současné podobě školy tomu ale nepomáhá. Podporuje spíše individualitu, představu světa rozkouskovaného na jednotlivé nesouvisející oblasti.

Často pracuje s představou člověka jako inherentně sobeckého a líného tvora, který nemá sám o sobě moc důvodů se vzdělávat. Nemusí se jednat o vyloženě patologické jevy jako třeba šikanu, zesměšňování chyby, ale i věci, které vnímáme jako běžné — třeba jasně vymezenou oborovost, individualizovaný systém známkování, dotazování vyučujících, při kterém jsou studující nuceni jim v podstatě číst myšlenky a přijít s jedinou správnou odpovědí.

Za pojmenovanými problémy našeho vzdělávání, jako je segregace, přispívání k sociálnímu dělení společnosti nebo nedostatek prostoru pro humanitní obory, jsou problémy ještě zásadnější. Jedná se o systém v mnohém prohnilý, který dokáže zlidšťovat jen velká míra laskavosti ze strany studujících a vyučujících.

Současná pravidla bohužel často podporují spíš drezúru, soutěživost a slepou poslušnost než rozvoj demokracie a kreativitu. Řešením ale není ještě více se zakopat do rezignace a hledání viníků. Pokud chceme tento systém změnit, je naopak třeba tvořit silná solidární pouta mezi všemi, kdo se pokoušejí věci změnit k lepšímu.