Tak kolik jsme si už odkroutili? České školství jako předobraz montovny
Magdaléna ŠipkaČeské školství stále vězí ve stereotypech, jež často pocházejí z Rakouska-Uherska. I tam, kde se pokoušejí o zlepšení, zůstávají často jen na půli cesty. Řešením ale není rezignace, nýbrž solidarita mezi všemi, kdo se o změnu pokoušejí.
„Nemůže je málem samotné poslat na záchod, protože si asi mohou po cestě zlomit nohu a kdybych tam byla, tak by si ji asi nezlomili,“ reflektuje vyučující na pražské základní škole, která je počítána mezi ty pokrokovější. Všímá si, jak jinak se ke stejně starým dětem přistupuje na dětském táboře a ve škole.
Jiný pedagog z víceletého gymnázia se pozastavuje nad tím, že nemůže pustit žactvo z hodiny ani o pár minut dřív: „Je to jako bychom byli ve vězení.“ S touto metaforou souhlasí další studující, kteří vyplnili anketu na sociálních sítích organizace Na Zemi.
Bohužel se zde pořád můžeme setkat se starými pořádky a některé v tomto systému panují už z doby Rakouska-Uherska. Stále se setkáme s podobnými lavicemi, stylem nevypolstrovaných židlí, které bychom v kanceláři nenašli.
Vypočítat, co všechno je špatně, a vzpomenout si na pár vlastních šrámů a jizev ze školních let je docela snadné, ale veřejná debata by se v tomto bodě neměla zastavit. Dělat víc, než si jen stěžovat, je ale poměrně složité.
České školství je totiž přetížené odpovědností, zahlcené látkou a mezi jednotlivými vyučujícími chybí kolegialita. Může to být inherentně soutěživým prostředím nebo třeba jen nedostatkem času na vzájemné hovory a „ladění“. Mohou tedy chybět ty silné vazby, které by pomohly k proměně celého systému.
Autor Budoucnosti organizací Frederic Laloux do hloubky promýšlí různá pravidla, jak fungují lidské společnosti. Popisuje cestu od tlupy k typu vizionářské tyrkysové společnosti, ve které mohou lidé v rámci spolupráce založené na demokratických principech i určitém principu „odbornosti“ nebo povědomí o tom, co dělám, naplno rozvinout jak potenciál svých schopností, tak vlastní rozhodování.
Na tomto principu třeba velmi dobře fungují holandské zdravotní sestry, které si díky tomuto systému nemusí složitě dělit klienty, nejsou zatížené přílišnou administrativou, a hlavně poskytují stabilní a předvídatelnou péči, která druhé jen nezahltí papírováním a dalšími následky příliš složitého nebo příliš hierarchického systému.
Česká škola, tak jak byla založena a povětšinou funguje, ale nenabízí mnoho těchto prvků spolurozhodování. V podstatě stále zůstává velmi hierarchickou organizací. Studující se setkávají s možností volby někdy u osvícených vyučujících, lehce například pomocí školního parlamentu, ale i jeho rozhodnutí nejsou závazná a jejich realizace často závisí na vedení nebo dalších vnějších okolnostech.
Analýza●Daniele Ruzza
Veřejné investice do vzdělávání v Evropě: vedou severské země, ČR je na chvostu
Když jsem se ptala studujících ze základní školy na menším městě, kde cítili, že mohli projevit svou moc, nejčastěji mě zavedli před ředitelnu. Celá škola se přitom snaží aplikovat nové principy — má školní parlament, mluví o respektu mezi vyučujícími a studujícími a tento vzájemný respekt se i v hodinách naplňuje. Škola prošla mnoha ekologickými a dalšími projekty — přesto se nakonec veškerá transformační síla v ní realizuje přes ředitelnu.
Ano, studujícím se naslouchá, když jim nevyhovuje přístup učitelů nebo když zažívají kyberšikanu, ale vše prochází touto jednou místností a rukama tohoto jednoho člověka — ředitele. I výsledky jednání školního parlamentu jsou opět předkládány jemu ke zvážení.
Jak je vlastně možné učit o demokracii v takovém prostředí? Škola připravuje nejvíce na realitu montovny. I ta je místem, kde si to musíte „odkroutit“ a hlásit, kdy jdete na záchod. Takové prostředí v ranném věku formuje naše nároky na život, přístup, který si necháme líbit. Jsme-li od začátku života vedeni k poslušnosti, vyrůstáme v kolektivu, kde se například neřeší šikana nebo ve kterém není dost prostoru pro to, abychom se mohli ozvat a něco skutečně ovlivnit, pak se těžko ozveme v případě nedůstojných pracovních podmínek.
Rozvíjet dialogický přístup — vztah mezi studujícími a vyučujícími, ve kterém skutečně dostává prostor debata, oboustranné sdílení informací, je už samo o sobě „revoluční“. Ke změně přístupu k žactvu je pak složité se odhodlávat samostatně, prostě to nefunguje, pokud to nedělají také ostatní vyučující. Není možné se naráz vzdát veškeré moci a autority. Smysl dává pomalu proměňovat moc nad někým v moc s někým. Postupně zvyšovat zapojení.
Nápomocnými opatřeními by mohla být například chystaná změna rámcových vzdělávacích programů, která ubere z povinného obsahu učiva, nebo zavedení formativního hodnocení, jež přenáší odpovědnost za výsledek vzdělávání také na studující. S postupující klimatickou krizí nám dochází, že individuální honba za úspěchem vede ve výsledku k překračování planetárních limitů.
Nepotřebujeme víc jedinců žijících v přepychu, imperiálním způsobem života. Ale spíš schopnost se vzájemně dohodnout, navazovat účinná spojenectví a podporovat komunity usilující o změnu.
Schopnost žít komunitně, komunikovat s lidmi s odlišným názorem, hledat shodu a řešit konflikty není něco, s čím bychom se rodili. Mnoho mechanismů v současné podobě školy tomu ale nepomáhá. Podporuje spíše individualitu, představu světa rozkouskovaného na jednotlivé nesouvisející oblasti.
Často pracuje s představou člověka jako inherentně sobeckého a líného tvora, který nemá sám o sobě moc důvodů se vzdělávat. Nemusí se jednat o vyloženě patologické jevy jako třeba šikanu, zesměšňování chyby, ale i věci, které vnímáme jako běžné — třeba jasně vymezenou oborovost, individualizovaný systém známkování, dotazování vyučujících, při kterém jsou studující nuceni jim v podstatě číst myšlenky a přijít s jedinou správnou odpovědí.
Za pojmenovanými problémy našeho vzdělávání, jako je segregace, přispívání k sociálnímu dělení společnosti nebo nedostatek prostoru pro humanitní obory, jsou problémy ještě zásadnější. Jedná se o systém v mnohém prohnilý, který dokáže zlidšťovat jen velká míra laskavosti ze strany studujících a vyučujících.
Současná pravidla bohužel často podporují spíš drezúru, soutěživost a slepou poslušnost než rozvoj demokracie a kreativitu. Řešením ale není ještě více se zakopat do rezignace a hledání viníků. Pokud chceme tento systém změnit, je naopak třeba tvořit silná solidární pouta mezi všemi, kdo se pokoušejí věci změnit k lepšímu.
"Jiný pedagog z víceletého gymnázia se pozastavuje nad tím, že nemůže pustit žactvo z hodiny ani o pár minut dřív"
To jako že už to s nimi ten pedagog nemůže ani těch pár vydržet? Nebo proč by je nutně musel pouštět o pár minut dřív.
Jestliže jeden z žáků při cestě domů vběhne pod auto nebo se mu stane cokoliv jiného, pedagog a celá škola nemá vůbec žádnou výmluvu. V tom okamžiku žák měl být ještě ve škole, učitel má za ně zodpovědnost.
Opravdu je pedagog tak hloupý, že to neví? Opravdu je autorka tak hloupá, že to neví?
Může to vydržet, ale je to, promiňte mi ten výraz, nepedagogické.
Vyučovací hodina by měla být i v té nejstriktnější formě výuky sdílenou spoluprací učitele a žáků -- a váha toho sdílení leží v mnohem větší míře na učiteli, on ho musí umět vyvolat a moderovat. S požadavkem Magdaleny Š. na otevřenější formy výuky tahle váha ještě roste.
A může se stát, že Vám to časově nevyjde, že něco šlo rychleji než jste čekal (zkoušení žáci byli perfektně připraveni) nebo vám hodinu rozhodilo hlášení pana ředitele o zákazu kouření před školou; prostě se octnete v situaci, kdy byste pět minut před koncem hodiny musel začít něco (výklad o konkrétním tématu, diskusi k věci, o které víte, že se ji žáci motivovaně zúčastní), co byste nestihl ani ani za deset minut. Takže budete buď to vyplňovat prázdný čas -- a věřte tomu, že to každá třída pozná a bude z toho otrávená --, nebo skončíte o pár minut dřív.
Jenomže oni ti otrávení žáci nebudou pro těch pár minut znechuceni jen okamžit , ale naruší to jejich důvěru k Vám jakožto učiteli.
A k vaší otázce -- ano učitelky a učitelé, tím spíše ředitele a ředitelky to vědí, potřebují výmluvy (jak to nazýváte), jinak by nepřežili.
Žák víceletého gymnázia chodí ve střední Evropě domu sám, nečeká na něj před školou rodičovský doprovod -- takže jde o náhodu, jestli vběhne bez dozoru pod auto v 13: 15, dvě mnuty před oficiálním koncem výuky, nebo v 13: 18, kdy už je to minutu po výuce. Pomlácený bude tak jako tak.
Ano, víme to -- i když já své vysokoškolské studenty zatím o pět minut dřív pustit můžu, dokonce mi prochází, že nedodržuji po pětačtyřiceti minutách povinné hygienické přestávky --, ale nelíbí se nám, když se vzdělávací poslání školy zaměňuje za místo k bezpečnému odkládání -náctiletých.
Jistě, tohle chápu. Nicméně je mi hodně proti mysli zcela otevřeně označovat školu za tak nesnesitelné místo a nutné zlo, že není možno v ní vydržet ani o těch pár minut více, než je naprosto nezbytně nutné k probrání látky.
Žádoucí situace by přece byla ta, když žáci nesledují každou minutu, aby byli už už venku, ale nespěchají, protože mají výuku rádi, mají rádi své učitele, a vůbec mají rádi školu.
A dobrý učitel si určitě poradí s 5 minutami, kdy "není co dělat", a "nic nového nezačínat". Vždycky se najde téma pro krátký rozhovor, krátkou anketu, cokoliv. S trochou nadsázky, i kdyby to mělo být "Zazpíváme si: Prší prší".
O vysokoškolských studentech samozřejmě není řeč, ti jsou plnoletí.
Ale jestliže ve 13: 15, dvě minuty před oficiálním koncem výuky žák vběhne bez dozoru pod auto, má rodič, který své dítě na stanovený čas škole svěřil, plné právo školu žalovat. Některý to neudělá, ale některý (mnozí, řekl bych) jistě ano.
Jen několik poznámek.
Vezměme v potaz také faktor, že učitel, o němž se ihned spolehlivě roznese, že pouští domů, získává oblibu žactva poněkud sporným způsobem. Na druhé straně, z hlediska dozoru nad dětmi, lze konstatovat, že může být těžké vyloučit občasné dřívější ukončení výuky, třeba když se nezdaří zajistit supl.
Sám jsem v příslušném věku zažil, jak některé učitelky byly, z našeho pohledu, vysloveně bázlivé a ustarané. Např. na školních výletech. K nepřiznaným důsledkům obav patřilo také spořádané přestávkové chození po chodbách dokola sem a tam. A to v době, kdy se kluci na ulici kolikrát poprali "jak koně" a v případě úrazu nehrozilo mediální pranýřování a celorepubliková pozornost. Většina rodičů ještě stála, aspoň na oko, na straně učitelů. (Také jejich vlastní, rodičovská svrchovanost nebyla brána veřejně v potaz). Přesto se na zvonění čekávalo.
a) Řeč byla o žácích víceletého gymnázia
a
b) o ukončení vyučovací hodiny, nikoli výuky a pobytu ve škole.
Jistě, že ty děti pět minut ve třídě udržíte, jen poznají, že je tam držíte naprázdno-- v případě, že budete s třináctiletými zpívat Přší, prší, tak zcela určitě.
Pan Horák má pravdu, na zvonění se čekávalo a čeká -- už jen proto, že ve škole není jen jedna třída. A z kontextu předpokládám, pokud totiž MŠ cituje toho učitele pozitivně, že se v tom případě předčasného ukončení hodiny o pár minut jedná o výjimečnou situaci, protože pokud by to byl zvyk, pak by se jednalo o neprofesionalitu a nekolegialitu řečeného učitele.