V posledních měsících se vlivem zhoršujících se projevů extrémního počasí a vymírání druhů dostává ekologické krizi zvýšené pozornosti. Do debaty o jejích možných řešeních se tak s novou intenzitou vrátily i spory o tradiční sociologické dilema, zda by se reformní úsilí ekologického hnutí mělo orientovat spíše na systém, nebo na jednotlivce či, jinak řečeno, na „strukturu“ společnosti nebo na „jednání“ lidí.

Tomu, že se nám jej dosud nedaří promýšlet příliš uspokojivě, nasvědčuje mimo jiné pochybnost některých komentátorů takříkajíc „zvenčí“ ekologické debaty — takřka totožně ji formulují jak Matěj Metelec v magazínu A2, či Filip Outrata zde — zda ekologická krize vůbec má „politické řešení“. Možnosti politiky jsou podle obou vždy limitovány hranicemi její společenské akceptovatelnosti a opatření, která by vedla ke snížení „životní úrovně“ (ať je to cokoliv — autoři to zřejmě nepovažují za nutné upřesnit), se tak zdají být neuskutečnitelná.

Debata o tomto dilematu snadno sklouzává do vyhraněných poloh „buď -anebo“. Profesorka Hana Librová tak kupříkladu zdůrazňuje, že „je třeba změnit způsob, jímž každodenně žijeme“. Její studenti jí pak odpovídají, že „důležitější než chování spotřebitelů jsou změny ekonomického systému“.

Levice správně upozorňuje, že individualizace ekologické odpovědnosti často slouží k zneviditelnění nerovného rozložení moci ve společnosti, dominantních politicko-ekonomických struktur a omezeného vlivu spotřebitelů v systému hnaném úsilím výrobců o maximalizaci zisku a akumulaci kapitálu, jehož agregovaným výsledkem je ekonomický růst, překračující fyzické hranice nosné kapacity planetárního ekosystému. Tato kritika však může — jako v nedávném textu Pavla Šplíchala na Alarmu — snadno přerůst až v přehnaný determinismus (karikovaný úslovím „za všechno může kapitalismus“), v němž jednotliví lidé ztrácejí nejen svou odpovědnost, ale i svobodu na úkor abstraktního „systému“.

Není tomu přitom tak, že by tento systém — kapitalismus — neexistoval. Možná je skutečně „fikcí“ - jak to ve své reakci na Šplíchala formuluje socioložka Tereza Stöckelová. To však ale neznamená, že tato fikce není reálná svými praktickými důsledky a že nemá vliv na reálné jednání lidí.

Kapitálové trhy jsou možná souborem čísel proudících počítačovými sítěmi, to je však ani v nejmenším nezbavuje moci organizovat strukturu reálné ekonomiky a právě v zájmu akumulace abstraktní numerické hodnoty donekonečna zvyšovat zatížení ekosystémů extrakcí neobnovitelných zdrojů a odpadními produkty civilizace, k nimž patří i oxid uhličitý. Rezignace na systémové myšlení snadno vede ke ztrátě citlivosti pro nerovnováhu v mocenských vztazích, na nichž se naše společnost zakládá.

Stöckelová tak z mého hlediska výrazně přeceňuje vliv spotřebitelů na obchodní politiku korporací, která se v konkurenčním boji může pohybovat jen na určitém kontinuu větší či menší ekologické destruktivity. Nikdy ale nemůže bez proměny v základním nastavení těchto institucí i celého systému opustit zhoubný růstový imperativ.

Pravdu má nicméně v tom, že vztahy mezi „jednotlivcem“ a „systémem“ jsou oboustranné a že strukturální determinismus a podceňování role kultury i lidského jednání v utváření společenských institucí je nepochybně klasickou slepou skvrnou, jež si v materialistických analýzách společnosti vždy říkala o doplnění. Jak kdysi v dodnes poučné kritice dobového marxismu upozorňoval Karel Kosík, „pro myšlení a cítění lidí, pro jejich chování, jednání, způsob života a samozřejmě i pojetí světa není určující… abstraktně vzatý vztah k vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž milionkrát opakovaná pravidelnost, každodennost existenčních podmínek, které tyto myšlenky a pocity reprodukují.“

Spíše než se donekonečna dohadovat, která strana této dichotomie má přednost, bychom tedy podle mne měli usilovat o takové uchopení těchto vztahů, které nám umožní lépe porozumět, jak v praxi fungují na „makroúrovni“ institucionálního pořádku i na „mikroúrovni“ lidské každodennosti. A díky tomuto porozumění účinněji intervenovat do obojího.

↗

Jedna z utopií, která se stala realitou: komunitní solární elektrárna Garfield County, Colorado funguje od roku 2011.