Poslední číslo časopisu A2 přineslo mimo jiné článek publicisty Matěje Metelce, který se jal kritizovat strategie klimatického hnutí, které jemu osobně přijdou neefektivní a neúčelné. Konkrétně kritizuje přílišný důraz na apokalyptičnost poselství klimatického hnutí a také jeho údajnou depolitizaci skrze adorování vědeckých faktů. Na konci pak volá po nutnosti politické artikulace požadavků hnutí s cílem oslovit většinu ve společnosti.

Na některé problematické body této argumentace již upozornil ve svém textu Jiří Karen. Já bych rád ve svém sloupku docílil dvou věcí, jednak dodání potřebného kontextu, který v Metelcově článku citelně chybí, a také rozvinutí otázky, co vlastně klimatická politika znamená.

Za prvé je potřeba dát do kontextu současný, z Metelcova pohledu apokalyptický tón hnutí. Dá se přijmout jeho teze, že častou reakcí na apokalyptickou rétoriku je apatie a vytěsnění. Minimálně u části lidí je tohle přirozená reakce. Otázka však zní, jestli tomu v případě umírněnější rétoriky bylo jinak.

O potřebě řešit změny klimatu se hovoří bezmála třicet let, nejpozději od summitu Země v Riu de Janeiru, který se konal v roce 1992. Rétorika vědců i klimatického hnutí se časem měnila. Od počáteční podpory pro tržní řešení, které vyústily v selhání Kjótského protokolu, přes přílišné spoléhání na politiky, výsledkem čehož byla katastrofická kodaňská konference, až po zaměření se na grassrootovou mobilizaci a přímou konfrontaci s fosilním průmyslem, ke které se čím dál častěji sahá po konferenci v Paříži.

Různé typy rétoriky už v hnutí ozkoušeny byly a nedá se říct, že by vedly k pokroku. Jak upozorňuje Karen, z hlediska mobilizace má zatím největší úspěch právě ta, jež se začala užívat po „apokalyptické“ zprávě IPCC z loňského roku. Lze jistě vést spory, jaké má tato rétorika limity, kvůli tomu jsem však tenhle článek psát nezačal.

↗

Po klimatické konferenci v Paříži se stále častěji sahá ke grassrootové mobilizaci a přímé konfrontaci s fosilním průmyslem. Foto Ende Gelände

Klima v politice

Mnohem podstatnější otázka, kterou Metelec ve svém článku nastolil, zní: kdo je skutečným protagonistou klimatického hnutí? Tady se publicista dopouští intelektuální nepoctivosti, když celé hnutí zaměňuje se studentským hnutím Fridays for Future, které, byť je v současnosti nejviditelnější, dává jenom partikulární odpověď na jeho otázku. Odpověď generačního střetu, který musí podle Metelce nutně skončit jen vzpomínkou jako studentské hnutí 1968.

Sedí však tahle analogie? Například analýza kulturní historičky Kristin Ross vyvrací mýtus interpretace osmašedesátého jako generační vzpoury a prokazuje, jak podobné interpretace pomáhají romantizovat představu a deradikalizovat skutečné poselství tehdejšího dění. Stejně tak klimatické hnutí nelze interpretovat jen jako generační střet mezi mladými pokrokáři a starými břídily.

Klimatické hnutí totiž nemá jednoho jasně definovaného protagonistu, stejně jako ho nemělo ani hnutí v osmašedesátém. A je otázka, jestli ho nutně potřebuje. Ostatně v minulosti hnutí s úzce definovaným protagonistou často selhávala nebo vedla k vytvoření diktatury.

V současnosti je klimatické hnutí tvořené citlivější částí západní střední třídy a chudinou z globálního Jihu, která má s dopady změn klimatu bezprostřední zkušenost. Neměli bychom proto hledat definici toho pravého nositele, ale cesty, jak tento okruh rozšířit o co možná nejširší společenské spektrum. Tady se otevírá prostor pro klimatickou politiku, ba i Metelcovy chalupáře.

Jak Metelec správně podotýká, záchranu planety „nelze naroubovat na klasické představy emancipace, spravedlnosti a zlepšování vlastní životní úrovně“. Minimálně tedy, pokud životní úroveň bereme v čistě materiálním smyslu jako schopnost koupit si víc aut, častěji létat na dovolenou a koupit si do bytů víc nepotřebných krámů. Je třeba říct, že toto zvyšování životní úrovně materialistickým způsobem je možné jen na úkor většiny světa, která trpí. A nejen materiálně, ale také dopady změn klimatu, které taková společnost způsobuje.

Klimatickou politiku proto nelze stavět na materiálním pojetí životní úrovně, stejně jako pokrok nelze nadále měřit indikátory růstu. Jak správně podotýká švédský politický filosof Andreas Malm, jediný v současnosti myslitelný pokrok je vyhnutí se záhubě. Spíše je potřeba přemýšlet v analogii německého sociologa Clause Offeho, který hovoří o souběžném růstu páry a ledu.

Pára jsou možnosti, které nám umožňují nové technologie a dopravní prostředky. Led je to, co po nich zbyde. Dálnice, mohutné letištní haly, obří povrchové doly, změny klimatu. Smyslem klimatické politiky by ale nemělo být přiškrtit proudění páry, ale zrušení celé analogie a její nahrazení postupným roztáváním ledu (v metaforickém slova smyslu) a růstu pláže, ve smyslu hesla osmašedesátníků „Pod dlažbou je pláž“.

Celá klimatická politika pak stojí na předpokladu, že člověk jako živý tvor bude schopen přijmout fakt omezených planetárních zdrojů, které neumožňují nekonečný osobní materiální růst. Místo toho však umožňují vytvoření společnosti, v níž životní úroveň definujeme jiným, svobodnějším způsobem. Společnost, kde je možné méně pracovat, věnovat víc času druhým lidem, dýchat čistý vzduch, jíst kvalitní lokální potraviny bez těžkých kovů a pesticidů, brát méně antidepresiv, déle spát, mít rovný a bezpeněžní přístup k veřejným službám od hromadné dopravy přes školství až po kvalitní zdravotnictví.

Taková politika pak dává možnost vytváření širší politické síly, zahrnující jak studenty středních škol obávající se o budoucnost, tak i Metelcovy chalupáře bojující se suchem. Patří do něj zemědělci bojující o úrodu, komunity čelící devastaci fosilními projekty, ale i odboráři bojující za kratší pracovní dobu.

A hlavně do něj patří lidé ohrožení energetickou chudobou, která bývá důsledkem chudoby příjmové, a fungováním exekutorské mafie. Jestli se máme pohnout dál, potřebujeme si osvojit myšlenku, že klimatická krize v člověku dokáže probudit solidaritu a vzájemnost, která je schopná propojit tyto partikulární boje v nesourodý a vnitřně pestrý, o to více však živelný a bojovný politický projekt.

Tuhle vizi člověka a společnosti je potřeba pěstovat, podporovat a politicky s ní konfrontovat jak současný neoliberální kapitalismus, tak autoritářské a fašistické tendence rostoucí ve společnosti. Jestli má taková politika šanci na úspěch, nevím. Ale všechny jiné cesty vedou do nesvobody nebo klimatického rozvratu.