„Můžeme prosím přestat používat pojem změny klimatu a začít popisovat realitu skutečnými pojmy, jako jsou klimatická krize, klimatický kolaps nebo klimatická pohotovost?” ptá se na svém twitterovém účtu snad nejznámější aktivistka současnosti Greta Thunbergová. Britský parlament jako první na světě vyhlásil po akcích hnutí Extinction Rebellion stav klimatického ohrožení.

Je jasné, že do klimatického hnutí se vkrádá nová rétorika volající po větší urgenci naléhavosti při řešení změn klimatu. Vzhledem k alarmujícím zprávám vědců a tragické nečinnosti politiků tváří v tvář hrozbě ohrožující základy naší existence jsou podobné pojmy zcela na místě. Podrobný plán, jak by měla politika v době klimatické nouze vypadat, předložil před několika dny můj dlouholetý kolega a kamarád Josef Patočka.

Správně v něm však poznamenává, že o podobných pojmech lze mít i oprávněné pochybnosti. A nejen proto, že „neoliberální pravice v minulosti opakovaně využívala podobných ‚šoků‘ k prosazení výjimečných opatření, jako byly divoké privatizace, demontáž institucí sociálního státu a drakonické zásahy proti protestujícím v ulicích.“

Že je potřeba k podobným úvahám přistupovat obezřetně a s respektem věděli už aktivisté z francouzské autonomní zóny ZAD, když kritizovali časté používání pojmu Výjimečný stav klimatu před čtyřmi lety během klimatické konference v Paříži. Ekologové jej začali používat v návaznosti na skutečný výjimečný stav, který Francie vyhlásila krátce po teroristickém útoku Islámského státu.

Aktivisté z francouzských autonomních zón, a nejen z nich, měli totiž s výjimečným stavem přímou zkušenost. Francouzská policie začala využívat nově nabytého práva k plošnému zákazu demonstrací, stovkám domovních prohlídek aktivistických bytů, vyklízení squatů a vymetání doupat odporu. Dvě desítky zkušených aktivistů dostali po dobu konání klimatické konference domácí vězení. Nic z toho by za normálního stavu legální nebylo.

Historicky jsou výjimečné či nouzové stavy dobami, kdy moc vládnoucích nad ovládanými rostla. A stejně jako když před čtyřmi lety Francie pod deklarovaný boj s terorismem schovávala i útoky na ekologické a levicové hnutí, lze si jednoduše představit i potlačování lidských práv pod rouškou boje za záchranu klimatu.

Vzpomínám si na příhodu z prvního Klimakempu, kdy jsme na Facebooku zaznamenali status jednoho z podporovatelů dnes už prakticky neexistujícícho hnutí Islám v ČR nechceme. K našemu překvapení nebyl napsán s úmyslem nás poškodit, ale naopak vyzvat k účasti na Klimakempu s dovětkem, že „sice tam bude plno sluníčkářů, ale naší krajinu musíme ochraňovat“.

Tehdy nám poprvé došlo, že jsme celou dobu řešili co dělat, když na nás krajní pravice bude chtít zaútočit a nebyli jsme připravení na situaci, že se k nám bude chtít přidat. Ve světě, ve kterém roste popularita nacionalistických a autoritářských skupin a fašistický diskurs přebírají tradiční strany, je však potřeba si takové otázky klást.

↗

Mnoho politických komentátorů a odborníků na pravicový extremismus si již stihlo všimnout, že spolu se stoupající nutností řešit změny klimatu zažívá v krajně pravicových kruzích nárůst popularity eko-fašismus, který ve své současné podobě volá po nutnosti rapidně snížit množství lidí na planetě. Zatím je pro mě absolutně nepředstavitelná možnost jakési ekocidy v zájmu klimatu. Ale to byly pro spoustu lidí před sto lety koncentrační tábory a holocaust taky.

Nerozumějte mi prosím špatně. Neříkám, abychom slova jako klimatická krize, nouze nebo pohotovost nepoužívali. Jen si buďme vědomí, že každá mince má dvě strany a i o používání těchto pojmů je nutné vést diskuzi, ve které je potřeba oponovat jakýmkoliv autoritářským a fašistickým interpretacím.

Protože i způsob vedení této diskuze nakonec bude formovat společnost, ve které budeme v budoucnu žít, bude-li jaká. V historii bychom nebyli jediní, kteří se po dlouholetém boji za lepší společnost ocitli ve světě, který se nakonec obrátil proti nim.