Promýšlet jistý konec naší civilizace

Jiří Karen

Někteří vědci, mezi něž patří profesor Jem Bendell, odmítají zachovávat „politický korektní“ status klimatické změny a prohlašují, že jistotou je brzký kolaps naší civilizace. Jak se na něj připravit?

Že seriózní vědecký text může mít výrazný dopad na společnost, ukázala vzrušená reakce veřejnosti na studii profesora Jema Bendella Deep Adaptation — A Map for Navigating Climate Tragedy. Uznávaný odborník na udržitelný rozvoj ve svém článku, na základě podrobného studia nejnovějších údajů a vědeckých závěrů, konstatuje jednoduchou pravdu: kolaps naší civilizace je jistotou. Setkáme se s ním všichni pravděpodobně v průběhu dvou desetiletí.

Můžeme se na zánik současné podoby civilizace nějak připravit? Může být devastace ekosystémů impulsem pro transformaci lidstva? A jaká máme politická východiska?

Nevyhnutelnost klimatické tragédie

Ve svém hojně sdíleném a čteném textu, původně určeném pro akademickou obec, Jem Bendell cituje známá fakta o rapidním oteplování (například sedmnáct z osmnácti nejteplejších let na planetě přišlo po roce 2000), přičemž poukazuje na několik pozoruhodných fenoménů. Tvrdí zde například, že pro řadu lidí šokující zpráva mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu, která v současné době mobilizuje masová hnutí po celém světě i u nás, je vlastně jenom jakousi naivní ukolébavkou, vycházející ze zastaralých dat.

Na základě nejnovějších měření autor naopak dokazuje, že se nacházíme v takzvané ne-lineární fázi změny klimatu, kdy pomocí dominového efektu a zpětnovazebných procesů teplota exponenciálně roste. Nejde tedy o klasickou předvídatelnou stoupající osu, nýbrž prudce se zvedající křivku.

Poněkud překvapivé může být pro někoho ozdrojované konstatování, že klimatičtí vědci nejsou svou povahou „alarmisté“, ale naopak spíše inklinují ke změkčování zjevných interpretací dat, aby „společnost příliš nevyděsili“ a mohli „dělat vědu as usual“. Řada ekologů totiž vnímá „strach z jisté zkázy“ jako toxický činitel, který může snahám o nápravu nejhoršího spíše škodit. Bendell s tímto zamlčujícím přístupem nesouhlasí a argumentuje, že teprve psychologické přijetí faktu neodvratného kolapsu naší současné civilizace nám pomůže vyvinout funkční strategie postupné adaptace a transformace lidstva.

Při líčení předpokládaných dopadů klimatického rozvratu se často objevuje následovné: hladovění (nejpravděpodobnější — dopad sucha na průmyslové zemědělství), občanské války, jedovaté oceány, epidemie, nedýchatelný vzduch, ekonomické zhroucení.

„Pokud říkám hladomor, destrukce, migrace, epidemie a války, myslím tím, že se to stane ve vašem životě,“ porušuje erudovaný profesor Bendell zavedená pravidla akademického stylu a obrací se přímo na čtenáře ve snaze nabourat psychologické predispozice lidského druhu, který si šlechtí nejrůznější konstrukce popírání reality. Popírání neskousnutelného faktu rozebírá Bendell z psychologického hlediska a argumentuje, že je třeba projít klasickými fázemi smutku, aby bylo možno přejít k reálným činům čelícím nekompromisní realitě.

1411031857082world-without-waterHladovění, občanské války, jedovaté oceány, epidemie, nedýchatelný vzduch, ekonomické zhroucení. Jak se s takovou budoucností vyrovnat? Foto greeninitiatives.cn

Jak na zkázu reagovat?

Řešením je podle něj zredukovat činnost lidského druhu na tři nejnutnější základní oblasti. Jediné činnosti, které podle něj mají smysl, musí cílit na houževnatou odolnost vůči rychle přicházejícím změnám („resilience“). Dále je třeba definovat, co všechno je nutné obětovat („relinquishment“) a nepotřebný luxus bez milosti osekat. Třetí oblastí je obnovení („restoration“), do níž spadá například rozsáhlé zalesňování a snaha o znovuoživení ekosystémů.

Na svém osobním příkladu uvádí, že se rozhodl definitivně skoncovat s celou svou akademickou kariérou v oblasti „udržitelného rozvoje“, protože si uvědomil, že se jedná o zbytečné plýtvání časem. Namísto toho se Bendell nyní věnuje projektům, které pomáhají odpovědět na tři základní otázky: Jak si udržíme to, co nutně potřebujeme? Čeho se můžeme zbavit? Co můžeme obnovit po zničení a jak?

Klimatická tragédie je nevyhnutelná. Tento fakt je třeba přestat popírat. Namísto blahosklonného vylévání sběraček polévky z paluby Titaniku s tím, „že už něco děláme, hele“, raději najít systémové dlouhodobé odpovědi na přicházející zkázu současné podoby naší civilizace. Provokativní, ale vědecky poctivý a autentický článek, který si stáhlo více než 110 tisíc lidí (leden 2019), šokoval veřejnost svou otevřeností. Jaká východiska nabízí současná politika?

Politická alternativa?

Když se podíváme na současnou politickou scénu v České republice, mimo okrajové subjekty jako Zelení nelze najít žádnou přijatelnou alternativu, která by myslela přežití civilizace alespoň trochu vážně. V širším kontextu (a jediném, který má smysl) má největší potenciál panevropské humanistické hnutí Democracy in Europe Movement 2025 (DiEM25) se svým programem Nový (zelený) úděl pro Evropu, se kterým kandiduje poprvé v historii jako mezinárodní hnutí do Evropského parlamentu.

DiEM25 navrhuje investovat každý rok 500 miliard eur do transformace evropské ekonomiky a infrastruktury za účelem investic například do výzkumu a zavádění obnovitelných zdrojů energie a podpory nízkoemisního dopravního systému založeného na kvalitní a dostupné železnici. Mezi další kroky patří progresivní uhlíková daň, redukce počtu emisních povolenek, hluboká přeměna zemědělského modelu na udržitelnou podobu kladoucí důraz na pěstování zeleniny a obnova krajiny směrem k větší druhové rozmanitosti. Produkce masa bude regulována.

Mezi pozoruhodné počiny se řadí úmysl vytvořit preventivní Evropský plán pro prevenci seismických a hydrogeologických nebezpečí, propracovaný návrh systematického omezování tvorby odpadu, zákaz frakování či ustavení instituce Evropského environmentálního soudu, který bude dohlížet na vymáhání přijatých ekologických norem.

Přestože je DiEM25 zřejmě programově nejdále, zdánlivě politicky odvážná řešení jsou očividně nedostatečná vzhledem k nevyhnutelnosti klimatické katastrofy popisované nejen Bendellem, ale i dalšími vědci, kteří odmítli zachovávat „politický korektní“ status klimatické změny. Nutné jsou totiž radikálnější změny.

Je zjevné, že příprava na klimatický rozvrat by musela zahrnovat naprostou restrukturalizaci celé ekonomiky a opuštění absurdního kapitalismu vycházejícího z maximálního vytěžování omezených zdrojů za účelem zisku úzkého procenta. Pokud bychom například chtěli zachránit Českou republiku před smrtí vysušením, bylo by potřeba okamžitě spustit celonárodní plán urychlené rekonstrukce 150 let ničené krajiny tak, aby byla znovu schopna efektivně uchovávat vodu.

Namísto připitomělé práce v korporacích by lidé nastoupili do státem dotovaných programů obnovení krajiny pro život — restaurovat zákruty vodních toků, vysázet tisíce hektarů lesa (nikoliv plantáže), umožnit vznik mokřadů, opustit orbu, zavodnit nivy, vytvořit nové standardy šetření s vodou a trvat na nich. Taková vize vypadá jako budovatelský projekt 50. let, nicméně se zdá, že šanci zachránit podmínky pro náš život velkolepými ekologickými budovatelskými projekty jsme pravděpodobně už propásli.

Ale má smysl vůbec něco dělat, když se Titanik tak jako tak potopí? Nebylo by lepší si prostě ještě zatančit?

Určitá naděje spočívá v tom, že pokud rychle odhodíme housle a skleničky likérů a vpadneme do podpalubí k pumpám, můžeme získat čas, aby ostatní rychle vybavili záchranné čluny důležitým vybavením pro ztroskotání na pustém ostrově. Záchranné čluny nestačí? Musíme improvizovaně postavit nové, každá minuta se počítá. Začít před deseti lety bylo pozdě.

Redukovat všechny cíle na pouhé přežití by však mohlo být smrtelné. V jaké podobě vlastně chceme jako civilizace přetrvat a proč vlastně?

Možná otázka století by mohla znít takto: nenutí nás náhodou přicházející klimatická apokalypsa přemýšlet o konkrétních podobách společnosti, jejíž hodnoty a uspořádání by případné přežití sebedestruktivního lidstva alespoň nějak ospravedlnilo?

    Diskuse (59 příspěvků)
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    May 3, 2019 v 9.41
    Ano, proto ta žižekovská drobná práce, která se ani nesnaží nahlédnout za horizont, jak ji charakterizoval pan Petrasek, nestačí.
    A proto možná víc přitahuje Peterson, i když je to ňouma omílající staré flákoty - ten náznak morální filozofie zkrátka v dezorientaci přestavuje kousek naděje.
    A vždycky lepší falešná naděje, než žádná...

    Nějaký geniální a průrazný myslitel světového formátu, jehož dílo by spustilo celospolečenský pohyb (dnes vlastně celoplanetární), by se zkrátka zase jednou hodil...... škoda že ho nejde vyrobit na povel...

    Jako hansenovec si myslím, že přece jen máme o něco víc času, než se nám teď zdá (už jsme se s tím spálili), živá planeta má opravdu hluboký rezervoár sil a dokáže zacelovat i těžké rány......... na druhou stranu zřejmě ne o moc a schopnost lidí promarnit desetiletí i staletí je evidentní, takže možná opravdu lepší panika než utlumování obav a přesouvání věcí na později...
    Jiří Kubička, psycholog
    May 3, 2019 v 12.46
    Problém podobných článků je je v tom, že zcela ignorují politickou stránku věci. Subjekt, na který se obracejí - "my" . neexistuje, není žádná entita "my lidstvo" schopná organizované celoplanetární radiální akce.

    Co je to "kolaps civilizace"? Pokud bychom měli na mysli něco podobného, jako bylo třeba mezidobí mezi Starou a Střední říší ve Egyptě nebo v Evropě po rozpadu Římské říše, tak je to mimo jiné také pokles organizovanosti , přesun politické moci do malých a nestálých uskupení neschopných racionálního plánování. Nějaké "my" bude existovat ještě méně než dnes.

    Pan Karen zmiňuje DIEM25, jako subjekt, který je programově nejdále, i když není dost radikální, DIEM ale zatím žádnou politickou moc nemá a to, co chce, by se mohou uskutečnit jen v EU, která je politicky integrovaná daleko více než dnes. Vývoj jde obráceným směrem, politické "my" většinou znamená vymezení vůči "oni", u nás na příklad "my Češi", kterým škodí "oni" Evropská unie.

    Eva Hájková, penzistka
    May 3, 2019 v 13.13
    Také si myslím, že není možné, aby došlo ke kolapsu civilizace a přitom zároveň nedošlo ke kolapsu jejího řízení a kontroly.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 3, 2019 v 14.16
    Proč přežít?
    To je velice nebezpečná otázka; a je krajně obtížné na ni nalézt odůvodnitelnou odpověď.

    Proč by vlastně měl přežít živočišný druh, který vlastní konzum staví nad vlastní přežití?...

    Jestliže toto lidstvo nepřežije, pak to bude dokladem toho, že přežít vůbec nezasloužilo.

    V každém případě je nutno plně ocenit pana Karena, že ty otázky ryze ekologické spojuje s otázkou po smyslu. Po kvalitě, po směřování celého lidstva. Za prvé jak řečeno, zachování současného lidstva, se současným způsobem jeho existence, by vlastně nemělo vůbec žádný (vyšší) smysl.

    A na straně druhé všechno hovoří pro to, že toto lidstvo je možno zachránit právě jenom a pouze tehdy, když dokáže ten svůj dosavadní způsob existence zcela radikálně změnit. A to znamená, když si dokáže najít a vytyčit nový smysl, nový horizont, nové impulsy a motivace pro svou vlastní existenci.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 3, 2019 v 14.21
    Není subjekt?
    Pane Kubičko, to "my" není ničím jiným, nežli množinou pro "každý z nás". Jestliže se ekologickou výzvou k vlastnímu přežití nebudeme cítit osloveni každý jako (jednající) konkretní jedinec, pak se ovšem naprosto nic nestane (s naším přežitím, rozumí se).

    Přitom by to vlastní jednání bylo vlastně docela jednoduché. Současný svět věří na demokracii a na volby; a tak by (přinejmenším pro začátek) naprosto postačilo, kdyby v příštích volbách každý dal svůj hlas nějaké radikální ekologické straně. Kdyby tato dostala nějakých dejme tomu devadesát procent mandátů - pak by tím pro záchranu planety byl dozajista učiněn velmi pozitivní krok.
    Jiří Kubička, psycholog
    May 3, 2019 v 17.7
    Panu Poláčkovi
    Vy na demokracii a volby nevěříte, takže předpokládám, že poslední příspěvek myslíte ironicky.

    Strana zelených, kterou jsem v našich posledních volbách do PS volil, nedosáhla 90% hlasů, nedosáhla ani 3% hlasů. Proč, to je právě ta politická otázka, kterou si ovšem zelení nekladli. V debatě o budoucnosti Zelených, která zde v DR před časem proběhla, bylo vidět, že lidé Zeleným blízcí nejen politicky nemyslí, ale dokonce to přímo odmítají To bylo vidět například na tom, že odmítali připustit implikace faktu, že politicky nejúspěšnější byla jejich strana za Bursíka.

    Vy ovšem na demokracii nevěříte, ovšem jak jinak než demokraticky by se mohl radikální ekologický obrat prosadit, je ve hvězdách. Stojí za ním nějaký jiný mocný politický faktor, například velké peníze, ozbrojená síla, masa revolucionářů odhodlaných položit životy a zabíjet?
    IH
    Ivo Horák
    May 3, 2019 v 19.2
    Jedna věc je, nakolik kdo z nás (ještě) "věří na demokracii", zvláště má-li se rozhodnout o změnách revoluční povahy. O precedenty toho druhu máme, řekl bych, velkou nouzi. Proč tomu tak je? Snad i pro vlastnosti občanstva (nebo mas), ale především pro skutečnost, že demokracii máme dobře ochočenou, ne-li vycvičenou. To je druhá a podstatnější věc, že demokracie prostě není připuštěna ke slovu, natož k moci, jestliže by mohla ohrozit nejen konkrétní politiky ve funkcích, ale rovněž ekonomické a finanční zájmy, především nejsilnějších.

    Ještě více než demokracii naše společnost cení a (prostřednictvím práva) chrání soukromý majetek. To má ovšem važné konsekvence. Ale i jemu je v „nutných“ případech nakonec nadřazován zájem na realizaci expanzivních záměrů (týká se návrhů na vyvlastňování).

    Demokracie by se dala teoreticky využít k prosazení některých pozitivních změn. Nikoli ovšem všech, jichž by bylo zapotřebí. Zdá se např., že radikální omezení motorizované individuální dopravy má zcela nedostatečnou podporu (snad mimo nejstarší generace). Podřízení bující spekulativní výstavby hlasu obyvatel v referendu by však téměř jistě dramatické dopady mělo. Na to však samozřejmě rozhodující síly společnosti nepřistoupí. Demokracii využívají, když se jim hodí, nebo když jim aspoň téměř nepřekáží.

    Myslím, že ve vzácné chvíli, kdy lze pomýšlet na demokratické prosazení průlomového rozhodnutí, jsou již předpoklady dosáhnout ho (a spíše snáze) nějakou formou nátlaku velkých skupin obyvatelstva.
    Jiří Kubička, psycholog
    May 3, 2019 v 23.8
    Nátlak velké skupiny obyvatestva
    leccos zmůže. Nedávno jsem to viděli ve Francii, kde žluté vesty dosáhly zrušení ekologické daně z pohonných hmot. Nějaká ještě větší skupina obyvatelstva by mohla prosadit, aby se aspoň nějaké opatření k obraně klimatu přijala, ale ve Francii se neobjevila.
    Eva Hájková, penzistka
    May 4, 2019 v 8.36
    Já také znám docela málo lidí, které změny klimatu opravdu vážně znepokojují.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    May 4, 2019 v 11.56
    Ovšemže na demokracii nevěřím, pane Kubičko; a ten důvod k tomu sám naprosto dokonale dokumentujete, poukazem na Francii.

    Tady bylo rozhodnutí vlády ve prospěch životního prostředí; ale byl to právě onen l i d sám, který si vynutil odvolání toho ekologického opatření.

    Ono je opravdu dost obtížné věřit v demokracii, když tato víceméně zcela vědomě směřuje k vlastnímu sebezničení celého lidstva.
    + Další komentáře