Že seriózní vědecký text může mít výrazný dopad na společnost, ukázala vzrušená reakce veřejnosti na studii profesora Jema Bendella Deep Adaptation — A Map for Navigating Climate Tragedy. Uznávaný odborník na udržitelný rozvoj ve svém článku, na základě podrobného studia nejnovějších údajů a vědeckých závěrů, konstatuje jednoduchou pravdu: kolaps naší civilizace je jistotou. Setkáme se s ním všichni pravděpodobně v průběhu dvou desetiletí.

Můžeme se na zánik současné podoby civilizace nějak připravit? Může být devastace ekosystémů impulsem pro transformaci lidstva? A jaká máme politická východiska?

Nevyhnutelnost klimatické tragédie

Ve svém hojně sdíleném a čteném textu, původně určeném pro akademickou obec, Jem Bendell cituje známá fakta o rapidním oteplování (například sedmnáct z osmnácti nejteplejších let na planetě přišlo po roce 2000), přičemž poukazuje na několik pozoruhodných fenoménů. Tvrdí zde například, že pro řadu lidí šokující zpráva mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu, která v současné době mobilizuje masová hnutí po celém světě i u nás, je vlastně jenom jakousi naivní ukolébavkou, vycházející ze zastaralých dat.

Na základě nejnovějších měření autor naopak dokazuje, že se nacházíme v takzvané ne-lineární fázi změny klimatu, kdy pomocí dominového efektu a zpětnovazebných procesů teplota exponenciálně roste. Nejde tedy o klasickou předvídatelnou stoupající osu, nýbrž prudce se zvedající křivku.

Poněkud překvapivé může být pro někoho ozdrojované konstatování, že klimatičtí vědci nejsou svou povahou „alarmisté“, ale naopak spíše inklinují ke změkčování zjevných interpretací dat, aby „společnost příliš nevyděsili“ a mohli „dělat vědu as usual“. Řada ekologů totiž vnímá „strach z jisté zkázy“ jako toxický činitel, který může snahám o nápravu nejhoršího spíše škodit. Bendell s tímto zamlčujícím přístupem nesouhlasí a argumentuje, že teprve psychologické přijetí faktu neodvratného kolapsu naší současné civilizace nám pomůže vyvinout funkční strategie postupné adaptace a transformace lidstva.

Při líčení předpokládaných dopadů klimatického rozvratu se často objevuje následovné: hladovění (nejpravděpodobnější — dopad sucha na průmyslové zemědělství), občanské války, jedovaté oceány, epidemie, nedýchatelný vzduch, ekonomické zhroucení.

„Pokud říkám hladomor, destrukce, migrace, epidemie a války, myslím tím, že se to stane ve vašem životě,“ porušuje erudovaný profesor Bendell zavedená pravidla akademického stylu a obrací se přímo na čtenáře ve snaze nabourat psychologické predispozice lidského druhu, který si šlechtí nejrůznější konstrukce popírání reality. Popírání neskousnutelného faktu rozebírá Bendell z psychologického hlediska a argumentuje, že je třeba projít klasickými fázemi smutku, aby bylo možno přejít k reálným činům čelícím nekompromisní realitě.

Hladovění, občanské války, jedovaté oceány, epidemie, nedýchatelný vzduch, ekonomické zhroucení. Jak se s takovou budoucností vyrovnat? Foto greeninitiatives.cn

Jak na zkázu reagovat?

Řešením je podle něj zredukovat činnost lidského druhu na tři nejnutnější základní oblasti. Jediné činnosti, které podle něj mají smysl, musí cílit na houževnatou odolnost vůči rychle přicházejícím změnám („resilience“). Dále je třeba definovat, co všechno je nutné obětovat („relinquishment“) a nepotřebný luxus bez milosti osekat. Třetí oblastí je obnovení („restoration“), do níž spadá například rozsáhlé zalesňování a snaha o znovuoživení ekosystémů.

Na svém osobním příkladu uvádí, že se rozhodl definitivně skoncovat s celou svou akademickou kariérou v oblasti „udržitelného rozvoje“, protože si uvědomil, že se jedná o zbytečné plýtvání časem. Namísto toho se Bendell nyní věnuje projektům, které pomáhají odpovědět na tři základní otázky: Jak si udržíme to, co nutně potřebujeme? Čeho se můžeme zbavit? Co můžeme obnovit po zničení a jak?

Klimatická tragédie je nevyhnutelná. Tento fakt je třeba přestat popírat. Namísto blahosklonného vylévání sběraček polévky z paluby Titaniku s tím, „že už něco děláme, hele“, raději najít systémové dlouhodobé odpovědi na přicházející zkázu současné podoby naší civilizace. Provokativní, ale vědecky poctivý a autentický článek, který si stáhlo více než 110 tisíc lidí (leden 2019), šokoval veřejnost svou otevřeností. Jaká východiska nabízí současná politika?

Politická alternativa?

Když se podíváme na současnou politickou scénu v České republice, mimo okrajové subjekty jako Zelení nelze najít žádnou přijatelnou alternativu, která by myslela přežití civilizace alespoň trochu vážně. V širším kontextu (a jediném, který má smysl) má největší potenciál panevropské humanistické hnutí Democracy in Europe Movement 2025 (DiEM25) se svým programem Nový (zelený) úděl pro Evropu, se kterým kandiduje poprvé v historii jako mezinárodní hnutí do Evropského parlamentu.

DiEM25 navrhuje investovat každý rok 500 miliard eur do transformace evropské ekonomiky a infrastruktury za účelem investic například do výzkumu a zavádění obnovitelných zdrojů energie a podpory nízkoemisního dopravního systému založeného na kvalitní a dostupné železnici. Mezi další kroky patří progresivní uhlíková daň, redukce počtu emisních povolenek, hluboká přeměna zemědělského modelu na udržitelnou podobu kladoucí důraz na pěstování zeleniny a obnova krajiny směrem k větší druhové rozmanitosti. Produkce masa bude regulována.

Mezi pozoruhodné počiny se řadí úmysl vytvořit preventivní Evropský plán pro prevenci seismických a hydrogeologických nebezpečí, propracovaný návrh systematického omezování tvorby odpadu, zákaz frakování či ustavení instituce Evropského environmentálního soudu, který bude dohlížet na vymáhání přijatých ekologických norem.

Přestože je DiEM25 zřejmě programově nejdále, zdánlivě politicky odvážná řešení jsou očividně nedostatečná vzhledem k nevyhnutelnosti klimatické katastrofy popisované nejen Bendellem, ale i dalšími vědci, kteří odmítli zachovávat „politický korektní“ status klimatické změny. Nutné jsou totiž radikálnější změny.

Je zjevné, že příprava na klimatický rozvrat by musela zahrnovat naprostou restrukturalizaci celé ekonomiky a opuštění absurdního kapitalismu vycházejícího z maximálního vytěžování omezených zdrojů za účelem zisku úzkého procenta. Pokud bychom například chtěli zachránit Českou republiku před smrtí vysušením, bylo by potřeba okamžitě spustit celonárodní plán urychlené rekonstrukce 150 let ničené krajiny tak, aby byla znovu schopna efektivně uchovávat vodu.

Namísto připitomělé práce v korporacích by lidé nastoupili do státem dotovaných programů obnovení krajiny pro život — restaurovat zákruty vodních toků, vysázet tisíce hektarů lesa (nikoliv plantáže), umožnit vznik mokřadů, opustit orbu, zavodnit nivy, vytvořit nové standardy šetření s vodou a trvat na nich. Taková vize vypadá jako budovatelský projekt 50. let, nicméně se zdá, že šanci zachránit podmínky pro náš život velkolepými ekologickými budovatelskými projekty jsme pravděpodobně už propásli.

Ale má smysl vůbec něco dělat, když se Titanik tak jako tak potopí? Nebylo by lepší si prostě ještě zatančit?

Určitá naděje spočívá v tom, že pokud rychle odhodíme housle a skleničky likérů a vpadneme do podpalubí k pumpám, můžeme získat čas, aby ostatní rychle vybavili záchranné čluny důležitým vybavením pro ztroskotání na pustém ostrově. Záchranné čluny nestačí? Musíme improvizovaně postavit nové, každá minuta se počítá. Začít před deseti lety bylo pozdě.

Redukovat všechny cíle na pouhé přežití by však mohlo být smrtelné. V jaké podobě vlastně chceme jako civilizace přetrvat a proč vlastně?

Možná otázka století by mohla znít takto: nenutí nás náhodou přicházející klimatická apokalypsa přemýšlet o konkrétních podobách společnosti, jejíž hodnoty a uspořádání by případné přežití sebedestruktivního lidstva alespoň nějak ospravedlnilo?