„Po celém světě chystají vlády masivní finanční injekce... které mají zabránit tomu, aby hospodářská krize přerostla v něco ještě horšího... Tentokrát se ale mnoho z nich snaží soustředit velkou část těchto fondů na projekty, které pomohou změnit základy světové ekonomiky a posunout ji od vysoké spotřeby fosilních paliv směrem k nízkouhlíkovým zdrojům.“

Zdají se vám podobná slova povědomá? Četli jste něco podobného v posledních týdnech? Připomíná vám to dnešní články o tom, jak chtějí vlády řešit následky krize, způsobené pandemií koronaviru?

Možná budete překvapení, ale tyto věty jsou starší než deset let. Pochází z článku Financial Times, napsaného v roce 2009, který popisoval údajné velké investice, jež vlády měly chystat na zelenou obnovu hospodářství.

Dobře vystihují tehdejší atmosféru, kdy ekologicky příznivý „restart“ slibovali všichni od Obamovy vlády až po ekonomy Německé spolkové banky a výstavba „zelené ekonomiky“, která by díky novým technologiím a „inovacím“ spojila neomezený růst hospodářství s ochranou životadárných ekosystémů, se stala oficiálním programem institucí od Organizace spojených národů až po Evropskou unii.

Z těchto nadějí a slibů ale zbylo málo — není divu, že si na ně sotva pamatujeme. Ekonomika se brzy vrátila do starých kolejí, růstový motor naskočil, a emise skleníkových plynů začaly znovu stoupat.

Představitelé dvaceti největších ekonomik G20, kteří se ve stejném roce formálně zavázali postupně zrušit dotace fosilnímu průmyslu, místo toho až dodnes reálně pumpují do tohoto sektoru přibližně sto padesát miliard dolarů ročně (necelých tři a půl bilionu korun, řádově víc než jde na podporu obnovitelných zdrojů). 

Klimatické pokrytectví

Tyto nemilé vzpomínky je dnes vhodné si oživit: totéž totiž s největší pravděpodobností zažíváme znovu.

Data organizace Energy Policy Tracker ukazují, že nejbohatší státy se i přes halasná prohlášení o zelené transformaci chovají podobně, jako posledně. Uhelným, ropným a plynovým korporacím stihly v rámci takzvaných ozdravných balíčků na podporu ekonomiky v současné ekonomické krizi přislíbit dalších sto šedesát miliard dolarů navíc.

Při přepočtu na procenta shrábne fosilní byznys celou polovinu všech veřejných financí na podporu energetiky. Jak správně podotýkají i nejvýznamnější ekologické organizace, u států, které zodpovídají za osmdesát procent veškerých emisí skleníkových plynů, se jedná o vážný problém.

Tyto peníze nás v situaci, kdy bychom potřebovali veškeré další investice do fosilní infrastruktury ukončit a začít zavírat tu stávající, naopak na další desítky let uzamykají do závislosti na fosilních palivech — právě na ty desítky let, které nám zbývají na zastavení nejkatastrofičtějších scénářů přehřívání planety.

Je příznačné, že pouze šest procent z veřejných výdajů nejbohatších států má jít na podporu uhelného průmyslu, který tak zřejmě bude dále skomírat. To ale nebude velký důvod k radosti, bude-li se uhlí nahrazovat fosilním plynem, jak se tomu už nyní děje v USA či částečně i v Evropě.

Rozšiřování plynové infrastruktury není v souladu se zachováním oteplení pod bezpečnějšími hranicemi stanovenými pařížskou dohodou.