„Po celém světě chystají vlády masivní finanční injekce... které mají zabránit tomu, aby hospodářská krize přerostla v něco ještě horšího... Tentokrát se ale mnoho z nich snaží soustředit velkou část těchto fondů na projekty, které pomohou změnit základy světové ekonomiky a posunout ji od vysoké spotřeby fosilních paliv směrem k nízkouhlíkovým zdrojům.“

Zdají se vám podobná slova povědomá? Četli jste něco podobného v posledních týdnech? Připomíná vám to dnešní články o tom, jak chtějí vlády řešit následky krize, způsobené pandemií koronaviru?

Možná budete překvapení, ale tyto věty jsou starší než deset let. Pochází z článku Financial Times, napsaného v roce 2009, který popisoval údajné velké investice, jež vlády měly chystat na zelenou obnovu hospodářství.

Dobře vystihují tehdejší atmosféru, kdy ekologicky příznivý „restart“ slibovali všichni od Obamovy vlády až po ekonomy Německé spolkové banky a výstavba „zelené ekonomiky“, která by díky novým technologiím a „inovacím“ spojila neomezený růst hospodářství s ochranou životadárných ekosystémů, se stala oficiálním programem institucí od Organizace spojených národů až po Evropskou unii.

Z těchto nadějí a slibů ale zbylo málo — není divu, že si na ně sotva pamatujeme. Ekonomika se brzy vrátila do starých kolejí, růstový motor naskočil, a emise skleníkových plynů začaly znovu stoupat.

Představitelé dvaceti největších ekonomik G20, kteří se ve stejném roce formálně zavázali postupně zrušit dotace fosilnímu průmyslu, místo toho až dodnes reálně pumpují do tohoto sektoru přibližně sto padesát miliard dolarů ročně (necelých tři a půl bilionu korun, řádově víc než jde na podporu obnovitelných zdrojů). 

Klimatické pokrytectví

Tyto nemilé vzpomínky je dnes vhodné si oživit: totéž totiž s největší pravděpodobností zažíváme znovu.

Data organizace Energy Policy Tracker ukazují, že nejbohatší státy se i přes halasná prohlášení o zelené transformaci chovají podobně, jako posledně. Uhelným, ropným a plynovým korporacím stihly v rámci takzvaných ozdravných balíčků na podporu ekonomiky v současné ekonomické krizi přislíbit dalších sto šedesát miliard dolarů navíc.

Při přepočtu na procenta shrábne fosilní byznys celou polovinu všech veřejných financí na podporu energetiky. Jak správně podotýkají i nejvýznamnější ekologické organizace, u států, které zodpovídají za osmdesát procent veškerých emisí skleníkových plynů, se jedná o vážný problém.

Tyto peníze nás v situaci, kdy bychom potřebovali veškeré další investice do fosilní infrastruktury ukončit a začít zavírat tu stávající, naopak na další desítky let uzamykají do závislosti na fosilních palivech — právě na ty desítky let, které nám zbývají na zastavení nejkatastrofičtějších scénářů přehřívání planety.

Je příznačné, že pouze šest procent z veřejných výdajů nejbohatších států má jít na podporu uhelného průmyslu, který tak zřejmě bude dále skomírat. To ale nebude velký důvod k radosti, bude-li se uhlí nahrazovat fosilním plynem, jak se tomu už nyní děje v USA či částečně i v Evropě.

Rozšiřování plynové infrastruktury není v souladu se zachováním oteplení pod bezpečnějšími hranicemi stanovenými pařížskou dohodou.

Přesto přes sto třicet miliard dolarů shrábnou ropné a plynové korporace (protože fosilní plyn je často vedlejším produktem těžby ropy, jde zhusta o tytéž firmy). Některé uhelné firmy — jako třeba EPH českého uhlobarona Daniela Křetínského — přitom této dynamiky využívají, proměňují se postupně v korporace plynové, a přetavují tak zisky z uhlí právě do těch investic, které hrozí znemožnit včasné snížení emisí v souladu s Pařížskou dohodou.

Celou třetinu výše zmíněných financí mají na svědomí Spojené státy, které pod Trumpem z Pařížské dohody vystoupily a oficiálně o přechod na čistou energii ani neusilují.

Horší je, že desítky miliard dolarů plánují dát fosilnímu průmyslu také státy jako Německo, Francie a Kanada, které oficiálně hovoří o zelené transformaci jako klíčovém prvku obnovy svých ekonomik a jejichž představitelé se rádi k ochraně klimatu nadšeně hlásí. Reálná politika jejich vlád prokazuje, že jde o pokrytectví.

Kanada, jejíž premiér Justin Trudeau sám sebe rád v příkrém kontrastu s realitou pasuje do pozice klimatického lídra, chce v energetice podpořit prakticky jen krachující ropný průmysl. Francie alespoň vyvažuje svých třiadvacet miliard dolarů fosilnímu průmyslu stejným množstvím peněz vydaným na čistou energii a Německá podpora obnovitelných zdrojů energie o deset miliard špinavé finance převažuje.

Součet ale pro klima stejně nevychází dobře: nestačí jen rozvíjet obnovitelné zdroje, nebude-li současně klesat spotřeba těch fosilních. Dotace pro fosilní průmysl jdou přímo proti tomu. 

Šedá, nikoli zelená dohoda

Podobně nepříznivým směrem se pod rouškou vzletné rétoriky vyvíjí také politika Evropské unie. Nejenže takzvaná „Zelená dohoda“ pod vlivem uhelných, ropných a především plynových korporací, jak jsme psali nedávno, povážlivě šedne a otevírá dveře především masivní výstavbě plynové infrastruktury. Evropská komise současně s ní v tajnosti rozvíjí také obchodní politiku, která jde přímo proti jejím oficiálním cílům. 

Takřka bez povšimnutí probíhají jednání o rozšíření a prodloužení platnosti takzvané „Energetické charty“ — důležité mezinárodní obchodní dohody, která může být do budoucna zásadně posílit postavení korporací vůči státům a zablokovat snahy o rychlejší transformaci energetiky. Energetická charta má oficiálně sloužit jako záruka pro ochranu investic v energetice.

Ve skutečnosti však slouží jako nástroj ropných a uhelných korporací využívaný proti státním regulacím na ochranu spotřebitelů či životního prostředí. 

Korporacím umožňuje v rozporu s principy právního státu obcházet regulérní soudní systém a žalovat státy u soukromých arbitrů za prakticky jakákoli opatření na ochranu veřejných zájmů (třeba snižování emisí), pokud ohrožují jejich budoucí zisky. Energetické korporace již dnes v netransparentních arbitrážích vytahují z veřejných rozpočtů miliardy eur, případně jimi vyhrožují při vyjednávání o kompenzacích za uzavírání uhelných elektráren a dalších fosilních projektů.

Příkladem může být dohoda nedávno schválená německou vládou o tom, že uhelné firmy — německá RWE a EPH Daniela Křetínského — získají přes čtyři miliardy eur za to, že v příštích osmnácti letech budou spolupracovat na konci uhlí. Podle všeho jde o přehnanou částku, která překračuje řádově i tržní hodnotu uzavíraných zařízení. Přesto je vláda ochotna ji zaplatit, aby se vyhla arbitrážím, které by mohly dopadnout ještě hůř.

Podle různých propočtů by pokračování energetické charty znamenalo, že by státy Evropské unie mohly do roku 2050, kdy by měly oficiálně dosáhnout „uhlíkové neutrality“, přijít o 1,3 bilionu eur.

Už tato hrozba bude sloužit jako významná překážka energetické transformace, kterou dnes unie slibuje. „Ochrana“ má platit i pro investice do projektů, které dnes korporace jako RWE či EPH stavějí i s vědomím, že jejich provoz po celou dobu plánované životnosti není slučitelný s cíli pařížské dohody. Bude vládám bránit včas zavřít třeba plynové elektrárny, i když na tom bude záviset veřejný zájem na zachování obyvatelného klimatu. Přesto Evropská komise a členské státy entuziasticky prosazují její prodloužení a rozšiřování do dalších zemí.

Co chtějí zástupci Evropské unie dát korporacím, to naopak berou z peněz na podporu strukturální transformace regionů, které se chtějí zbavit závislosti na uhlí.

Na víkendovém jednání Evropské rady se zástupci států dohodli, že sníží množství peněz určených pro fond spravedlivé transformace ze čtyřiceti na sedmnáct miliard euro. Porovnejte tyto hubené prostředky na podporu všech evropských regionů postižených těžbou uhlí s výše zmíněnou částkou, kterou získají pouhé dvě firmy — jen za to, aby nestály v cestě.

Jak upozorňují Greenpeace, reálně se tak již teď v prostředcích na transformaci škrtá, ustupuje se z ambicí na snižování emisí i snah o sociální férovost transformace, ačkoliv se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen snaží do médií tvrdit opak.

Musíme změnit pravidla hry

To ukazuje na systémový problém: zatímco hojně medializovaná ekologická politika Evropské unie — a v jistém smyslu celého mezinárodního společenství — jde jedním směrem, její obchodní politika kráčí směrem přímo opačným. A je zřejmé, na čí straně pomyslné „přetahované“ je převaha.

Proto hovoří ekologové o Energetické chartě jako o „jedné smlouvě, která vládne všem“. Tak jako si Tolkienův „jeden prsten“, do nějž zlý duch Sauron vtělil svou vůli, podmaňoval ostatní prsteny i jejich původně dobré nositele, podřizují se nakonec ohledy na spravedlnost, potřeby lidí a ochranu přírody ekonomickým pravidlům hry, která jsou systematicky nastavena tak, aby nakonec vítězily zájmy byznysu, akumulace kapitálu a další ekonomický růst.

Mnohá politická opatření, která by byla racionální, kdyby bylo naším cílem zajistit všem lidem důstojný život v rámci ekologických možností naší planety, se tak stávají neprůchozí. Důslednější změny, které by odpovídaly nouzové situaci, v níž se nacházíme — účinné zdanění emisí, masivní veřejné investice do obnovitelné energetiky, všeobecně dostupné dopravy, či transformace průmyslu, natožpak třeba vyvlastnění těch nejhorších fosilních korporací ve veřejném zájmu — prostě neumožňují „pravidla hry“.

Deregulovaná, korporacemi ovládaná ekonomika navíc ještě prohlubuje propastnou sociální nerovnost a všeobecnou nejistotu. To zásadně znesnadňuje snahu řešit ekologické problémy férovým způsobem, který by nedopadl na záda již tak ohrožených pracujících.

Naděje, že krize přinese nový začátek, se tváří v tvář realitě pomalu rozplývá. Stejně jako po krizi v roce 2008 korporátní elity usilovně pracují na tom, aby se nic zásadního nezměnilo a moc zůstala koncentrována v jejich rukou.

V nejbližších letech budeme zřejmě sledovat další kolo silně selektivní ekologické modernizace, z níž budou těžit obrazně řečeno, spíše ti, kdo si budou moci dovolit Teslu, než ten, kdo ztratí práci ve zrušené automobilce. V jejím rámci se dále rozvinou některé mediálně vděčné „zelené“ sektory, jako obnovitelné zdroje či elektromobilita.

Nebude se tak ale dít ani tak na úkor, nýbrž nad rámec ekologicky ničivých praktik. Opět se potvrdí, že nic jako „zelený růst“ neexistuje, a ekologická krize bude dál eskalovat.

Pokud ji chceme vyřešit, nadto způsobem který by byl fér i k lidem, musíme evidentně uvažovat o hlubších změnách: takových, které by šly k samotnému jádru „pravidel hry“ a změnily je tak, aby primárním cílem ekonomiky, zabudovaným v nastavení jejích rámcových základů, právních zásad i institucí, nebyla maximalizace zisku pro pár vyvolených, nýbrž zajišťování lidských potřeb a práv v rámci ekologických možností zemského ekosystému.

Nadějí je, že si to uvědomuje čím dál více lidí — dokládá to také nedávný otevřený dopis politickým představitelům Evropské unie a zemím OSN, iniciovaný představitelkami stávkujících studentů, který kromě nich podepsala také celá řada vědců, ekonomů či obyčejných lidí z celého světa. 

Píší v ní: „i dítě vidí, že klimatická a ekologická krize nemůže být zvládnuta v rámci stávajícího systému… pokud máme odvrátit klimatickou katastrofu, musíme umožnit anulování kontraktů a vystoupení ze současných obchodních dohod a smluv v měřítku, které jsme si zatím ještě ani nezačali představovat. Jedná se o činy, které nejsou politicky, ekonomicky ani právně možné v rámci stávajícího systému. Máme-li udržet globální oteplování pod 1,5 stupněm Celsia, příští měsíce budou zcela zásadní. Hodiny tikají. Dělat to nejlepší, co dokážete, už nestačí. Musíte začít dělat to, co se jeví jako nemožné.“