Možnost revoluce

Lukáš Stříteský

Svět, jak ho známe, se změní. Můžeme se však stále ještě zasadit o to, aby razantní změny proběhly spíše v systému ekonomickém než v tom ekologickém. Vše je na nás.

Revoluce je nevyhnutelná. Aby však byla v širokém smyslu úspěšná, musí být nenásilná a musí také integrovat veškeré složky společnosti. Foto visualsumo, pixabay.com

„Koros — hybris — até“, tedy blahobyt — pýcha — pád, je jedním z nejčastějších témat řeckých tragédií. Jejich moderní adaptace bravurně ztvárňují ideologičtí lokajové hlásající, že systém kapitalistické ekonomiky korigovaný zastupitelskou liberální demokracií netrpí žádnými vnitřními rozpory. Že technologický vývoj spolu s neustálým ekonomickým růstem rozdmýchávaným čím dál neomezenějším konzumem povede jen ke šťastnějším zítřkům; a tedy nás už nečekají žádné přelomové dějinné události, které by do hloubky přeskupily lidské hodnoty a způsob ekonomické a politické organizace.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

K udržení takovéhoto postoje není potřeba ignorovat jen vědce a ekology, ale i nejsilnější pilíře globálního kapitalistického chrámu, jako je například Světová banka, která už třetinu všech svých investic posílá do boje s klimatickými změnami, nebo Mezinárodní měnový fond, který panikaří z toho, že kapitalismus ve svých současných obchodních transakcích nereflektuje cenu za škody způsobené emisemi skleníkových plynů. Ničení ekosystémů, na nichž lidé závisí, tak zůstává v kolonce vedlejší důsledky ekonomických aktivit, které se v účetních knihách nevyskytují.

Dokonce i bohyně neoliberálního kapitalismu, svatořečená Margaret Thatcherová, sesílala od konce osmdesátých let hromy a blesky ekologických proroctví: „Nebezpečí globálního oteplování je dosud sice neviditelné, ale dostatečně reálné. Musíme provést takové změny, abychom nežili na úkor budoucích generací,“ pronesla 6. listopadu 1990 na druhé Světové klimatické konferenci při své apokalyptické kletbě předvídající konec osvícenského pokroku.

Její přikázání byla natolik naléhavá, že je vyslyšeli i významní polobohové, jako například prezident USA George Bush starší. Ten se rozhodl pustit do boje se skleníkovým efektem s kovbojským elánem pravého Texasana a odhodlaně prohlásil, že jej vyváží „Whitehouse“ efektem (tj. důslednou americkou klimatickou politikou). Výsledek byl ohromující! Během následujících tří dekád emise skleníkových plynů globálně vzrostly o 60 %.

I. Fyzika

Vlády po celém světě při plném vědomí ekologických důsledků investovaly stovky miliard dolarů ročně do dotací pro fosilní průmysl. V roce 2018 to bylo stále ještě 400 miliard dolarů. Oteplili jsme tím planetu o více než jeden stupeň a „opustili stav takových enviromentálních podmínek, které člověku umožnily rozvinout se, uzavřeli jsme zároveň sázku na to, co dokážeme přežít. Klimatický systém, který nás vychoval a umožnil vše, co známe jako lidskou kulturu a civilizaci, je mrtvý,“ napsal novinář David Wallace-Wells ve své knize Neobyvatelná Země.

Míra bezpečné koncentrace CO2 v atmosféře je podle dostupných poznatků 350 ppm (Hansen, NASA). A podle Mezinárodního panelu pro klimatické změny OSN (dále IPCC) je nejzazší hranicí globálního oteplení kolem 1,5 °C, koncentrace 400 ppm. Loni jsme na observatoři Mauna Loa v Hawaii naměřili koncentraci vyšší než 415 ppm.

Mainstreamová média však při zpravování o těchto číslech běžně používají eufemismy jako „zbývající uhlíkový rozpočet“. Navozují tak dojem, že jsme krajní mez ještě nepřekročili. Často totiž sdílejí přesvědčení, že nadbytečnou koncentraci CO2 (ve skutečnosti uhlíkový dluh) vyřeší budoucí technologie. Poslední zpráva IPCC přitom informuje, že i pokud rychle snížíme emise a okamžitě zavedeme všechny závazky z Pařížské dohody, které ve skutečnosti ještě nikde zavedené nebyly, dosáhneme pravděpodobně průměrného oteplení planety o 3,2 stupně Celsia.

Reálně tedy míříme ke globálnímu oteplení o 4 stupně a více. Jenomže lokálně to může být oteplení o 8 stupňů na pevnině a někde možná až o 16 stupňů v létě, neboť teplota se nezvyšuje rovnoměrně. V květnu minulého roku uvedl Johan Rockström, ředitel Postupimského institutu pro výzkum klimatické změny, že svět oteplený o 4° C jen stěží uživí byť jen miliardu lidí nebo dokonce její polovinu. Nyní svět obývá téměř osm miliard lidí. Při takovém oteplení většina z nich zemře při hladomoru nebo v souvisejících konfliktech.

George Bush starší předává v roce 1991 bývalé předsedkyni britské vlády medaili svobody. Foto WmC

Kapitalismus má jeden unikátní rys, který neměl žádný z historických ekonomických systémů. Umí svou neviditelnou rukou sáhnout daleko do budoucnosti a vypůjčit si z ní enormní zdroje v podobně gigantických a přitom velice levných půjček. Jejich investováním pak vytváří ekonomický růst, jenž má v budoucnosti tento dluh splatit. Tento dnes běžný trik nestaví na tradici proto, že žádná minulá kultura jednoduše nevěřila v rychlý a zároveň nekonečný ekonomický růst. Ve feudalismu zůstávalo HDP víceméně stabilní po staletí. V kapitalismu se zdvojnásobí zhruba každých dvacet až pětadvacet let, čili se zšestnáctinásobí až zdvaatřicetinásobí za jedno století.

Víra v nekonečný růst tak není jenom „důsledkem“ kapitalismu, je to zároveň jeho podmínka, jeho hnací motor, bez kterého se hroutí, neboť jím kryje své půjčky a investice. Jakmile se ale objeví recese způsobená rozpadem ekologických struktur a lidem dojde, že představa nekonečného růstu byla pouhou chimérou posledních staletí, celosvětový finanční systém se sesype jak domeček z karet.

Dlouhou dobu se pomocí jednak drahých desinformačních kampaní a jednak stabilního prorůstového diskurzu dařilo rozhodující většinu populace držet v přesvědčení, že klimatické změny nejsou reálné nebo že nejsou způsobené člověkem. A nyní, když už projevy klimatických změn nelze ignorovat, systém celou agendu ohýbá ve svůj prospěch, tj. své trvání. „Lakuje“ například své složky, firmy a instituce, na zeleno, takže spousta lidí nadále věří, že situace není vážná, natož katastrofická, protože se „dělá dost, aby se to vyřešilo“.

A tak se uhelné elektrárny nahrazují „zelenými“ na zemní plyn. Výsadba stromů se podává jako účinná kompenzace emisí z letů. Do uhlíkových účetnictví indikujících snižování emisí se záměrně nezapočítává letecká a lodní doprava. Nezohledňují se importované emise továren, které se přesunuly do globálního jihu a jejichž výrobky běžně spotřebováváme. Co se však stane, jakmile se tato iluze zhroutí? Co se stane, jakmile kapitalistická svátost nekonečného růstu začne čelit tomu nejtvrdšímu revolucionáři, jímž je fyzika?

Ocituji zde slavné revoluční hnutí z nedávné minulosti. Schválně, jestli jej poznáte?

„Všichni musíme hledat cestu k obnovení harmonie mezi člověkem a jeho životním prostředím. Budeme usilovat o postupnou nápravu škod, které jsme přírodě za poslední desítky let způsobili. […] Zasadíme se o to, aby se v co nejkratší době podstatně zlepšily základní podmínky života člověka, aby byla zajištěna kvalitní pitná voda, čisté ovzduší a nezávadné potraviny. Budeme naléhat na zásadní zlepšení systému péče o životní prostředí, který bude zaměřen nejen na likvidaci dosavadních zdrojů znečištění, ale především na prevenci dalších škod.

Zároveň budeme muset změnit skladbu a zaměření národního hospodářství, a tím zejména snížit spotřebu energie a surovin. Jsme si vědomi, že to bude spojeno s oběťmi, které se dotknou každého z nás. To vše vyžaduje změnu hierarchie hodnot a životního stylu.“

Jde o součást programových zásad Občanského fóra vyhlášených 26. listopadu 1989 v Praze. Jeden z klíčových požadavků Sametové revoluce tedy zjevně nebyl naplněn. Vysokoškoláky a jejich stávkové výbory proto dnes doplňují středoškoláci, kteří od druhé poloviny roku 2018 po celém světě pravidelně vycházejí do ulic, aby bojovali o svůj život.

V přibližně stejném období se také zformovalo hnutí Extinction Rebellion (dále jen XR) a 31. října 2018 před britským parlamentem vyhlásilo povstání proti všem světovým vládám kolaborujícím s fosilním průmyslem. Tak jako se Občanské fórum postavilo Husákovu režimu kolaborujícímu se Sovětskými okupanty. Požadavkem XR je krom rychlého přechodu k uhlíkové neutralitě také začlenění deliberativní demokracie do našich parlamentárních systémů. Ty stávající se totiž ukazují jako doslova přežité a neslučitelné s dalším pokračováním naší civilizace. Co se ale ve společnosti musí stát, aby se revolučně — strukturně i hodnotově — vlastní silou proměnila?

II. Skutky, ne slova

Když byl Martin Luther King zadržen policií za organizování bojkotu segregovaných obchodů, napsal svůj slavný List z Birminghamského vězení: „Přátele, musím vám říct, že bez rozhodného, zákonného a nenásilného tlaku bychom v oblasti občanských práv nedosáhli ani jediného úspěchu. Historie bohužel jasně ukazuje, že dominantní společenské skupiny se svých privilegií dobrovolně vzdávají jen velmi zřídka.“ Přestože afroameričané za to, aby mohli navštěvovat veřejné parky, knihovny či bufety, nenásilnými přímými akcemi bojovali už osm let, s vypětím veškerých sil a za cenu vysokých obětí, dosáhli jen dílčích vítězství.

Když King opustil vězení, rozhodl se přesto v tomto martyriu pokračovat. Zorganizoval protestní pochod mládeže, proti kterému policie použila vodních děl a za jediný den pozatýkala téměř tisíc demonstrantů. Pochody ale pokračovaly. Policie užívala obušků i psů, věznice přetékaly a zatčení začali zaplňovat i garáže. Neutuchající vytrvalost těchto akcí se organizátoři rozhodli využít k celonárodní události, jež by se uskutečnila v hlavním městě, kde by zablokovali ranveje letiště, obklopili Bílý dům i Kapitol a znemožnili práci vlády a Kongresu tak dlouho, dokud nebudou ochotny projednávat návrh zákona o občanských právech.

Když se o tomto plánu dozvěděl prezident Kennedy, byl zděšený. Přesvědčoval Kinga a další vůdce černošského hnutí za občanská práva, aby akci odvolali. Poprvé po téměř století apartheidu v USA, byly spravedlivé požadavky na jeho ukončení brány americkou vládou vážně. Zavázala se k prosazení důležité legislativy, jež konečně zajišťovala volební práva pro afroamerické obyvatelstvo.

A tak černoši nakonec svůj slavný Pochod na Washington 28. srpna 1963 uskutečnili bez narušujících akcí. Kdyby však vláda o odhodlání černošského hnutí provést masovou občanskou neposlušnost a zablokovat hlavní město nebyla přesvědčená, nikdy by neměl svůj účinek.

První Světová klimatická konference proběhla v roce 1979 v Ženevě. Usnesla se, že alarmující trendy klimatické změny vyžadují urgentní jednání. O nutnosti zabránit klimatickým změnám tudíž víme už desítky let. Před první velkou vlnou přímých akcí XR, která vypukla v Londýně v dubnu 2019, však britská veřejnost pojem „klimatická krize“ prakticky neslyšela. Po tom, co XR v Londýně deset dnů blokovalo několik důležitých dopravních uzlů, jako je Trafalgarské náměstí nebo Oxford street, průzkum veřejného mínění najednou ukázal, že si 67 % veřejnosti uvědomuje, že se nacházíme ve stavu klimatické krize. A britský parlament následně stav ekologické a klimatické nouze vyhlásil.

Snad nejsilnější důkaz, že revoluční změny bez revoluce nenastanou potvrzuje revolucionář, který prohlásil:

„Lidstvo si musí uvědomit, že je nutné, aby změnilo svůj přístup k životu, k produkci i spotřebě […] zatím se zdá, že většina těch, kteří mají zdroje a ekonomickou či politickou moc, se soustřeďují především na zastírání problémů či skrývání jejich příznaků. Usilují navíc pouze o zmírnění některých dopadů klimatických změn. […] Dobře víme, že udržet stávající míru spotřeby rozvinutých zemí a majetných vrstev společnosti, jejichž plýtvání dosáhlo nevídaných rozměrů, je nemožné.Meze drancování planety již byly překročeny a problém chudoby stále není vyřešen. […] A přitom nebezpečně sílí jakási povrchní forma ekologie, která otupělost a neomluvitelnou nezodpovědnost jen upevňuje. Podobně jako nezřídka v dobách hlubokých krizí vyžadujících odvážná rozhodnutí, jsme i nyní pokoušeni myslet si, že to, co se děje, není tak úplně jisté. Díváme-li se povrchně, mnohé projevy znečištění a úpadku snadno přehlédneme. A může se nám pak zdát, že to není tak vážné a že planeta by v nynějším stavu mohla ještě dlouho setrvat. Tento postoj je ale jen únikem, který slouží zachovávání navyklého stylu životního stylu včetně nadměrné produkce a spotřeby.“ Papežská encyklika Laudato si, 2015.

Papež František: Lidstvo si musí uvědomit, že je nutné, aby změnilo svůj přístup k životu, k produkci i spotřebě. Foto FB Vatican News

Jen slova ale s ničím nepohnou. Ani když jsou vyslovena jednou z nejvyšších metafyzických autorit — zástupcem Boha na Zemi. Jak by však měla v západních liberálních zemích 21. století revoluce vypadat?

III. Model občanské neposlušnosti

Násilí je účinný nástroj k narušení běžného chodu společnosti i k získání potřebné pozornosti. Jeho výsledky ale bývají katastrofické. Poškozuje demokracii a vztah s oponentem, který je nutný ke skutečnému, a tedy výsledně mírovému, rozřešení společenského konfliktu. Násilné metody často vedou k nástupu autoritářství či k pokračování násilí i po dosažení „úspěchu“.

Nenásilné taktiky mají i podle sociologických studií (Why Civil Resistance Works - The Strategic Logic of Nonviolent Conflict, Erica Chenoweth and Maria J. Stephan, Columbia University Press, 2011) statisticky mnohem větší šanci na úspěch než násilí. Podle Rogera Hallama, zakladatele Extinction Rebellion, můžeme model nenásilné občanské neposlušnosti, nám dobře známý ze Sametové revoluce, popsat a stanovit například takto:

1) Je potřeba zmobilizovat desetitisíce či statisíce lidí. Nejsou potřeba milióny, stačí v podstatě tolik, aby se zahltily policejní kapacity.

2) Je nutné jít do hlavního města. Neboť tam žijí elity i média a lze tak vytvořit největší narušení chodu společnosti.

3) Je potřeba porušit zákon. Vytváří to společenské napětí a veřejné drama. Získá to pozornost a přesvědčí elity, že to myslíte vážně a že se nezaleknete persekuce.

4) Musíte zůstat nenásilní. Jinak odejdou děti, staří, zkrátka všichni zranitelní a ztratíte demografickou rozrůzněnost a komunitní základ. Je potřeba vycvičit lidi, aby v davu zasáhli proti jakémukoliv nebezpečnému rozohnění vášní. („Nejsme jako oni!“ bylo heslo u nás.) Černošské hnutí na jihu USA se po zatčení Rosy Parksové, která odmítla 1. prosince 1955 v autobuse uvolnit místo bělochovi, rozhodlo vyhlásit bojkot autobusů v Montgomery. Do čela koordinace zvolili M. L. Kinga. Uspořádali shromáždění v kostele, kde se sešlo asi čtyři tisíce lidí.

V projevu, který zde King pronesl, zaznělo: „Nepodaří-li se nám vyvarovat násilí, skončí náš protest jako bezvýznamné drama na jevišti dějin a jeho památku zahalí do škaredých hadrů hanby. […] Budeme-li však protestovat odvážně, přesto důstojně a s křesťanskou láskou, napíší o nás jednou v historických knihách: Žil lid, černý lid, který měl morální odvahu vystoupit za své právo. A tím vlil nový smysl do dějin civilizace. Taková je naše výzva a nesmírná odpovědnost.“

Bylo to deset let před tím, než spojené státy přijaly legislativu k ukončení apartheidu. Černošské nenásilné přímé akce tehdy ještě neběžely a nikdo nevěděl, jestli v USA budou účinné. Tomuto prorockému vhledu vděčil King studiu Gándhího, pro kterého nenásilí nebylo zbraní slabých. Naopak. Nenásilí vyžaduje sebedisciplinu trpět bez myšlenky na odvetu. Vyžaduje sílu nepodvolit se agresi nepřítele a odhodlání přinést nejvyšší oběť.

Úspěch „satjágrahy“ (v překladu setrvání v pravdě) nezávisel podle Gándhího na tom, kolik zmobilizuje lidí, ale zda dokáže do všeobecného povědomí rozšířit poznání, že je v sázce spravedlivá věc. Všiml si, že petiční agitace stejně jako individuální teror jsou neplodné. A na rozdíl od svých spolubojovníků nepovažoval satjágrahu pouze za taktický prostředek, ale za způsob života, jehož mravní čistotu si cenil víc než samotný cíl. Smyslem satjágrahy nebylo protivníka zničit a pokořit, nýbrž apelem na jeho svědomí ho získat na svou stranu.

Setkání amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona (druhý zleva) s lidskoprávními aktivisty Martinem Lutherem Kingem (první zleva), Whitneyem Youngem a Jamesem Farmerem v roce 1964. Foto WmC

5) Musíte vytrvat v narušujících akcích. Zablokování města na jeden den nikam nevede. Podobně jako demonstrace a pochody. Objeví se sice ve zprávách a v novinách, ale napozítří už je ticho po pěšině. Stejně jako ve stávce je třeba vytrvat, aby se vytvořily skutečné ekonomické škody. První den dva to nikoho nepálí. Po pár dnech se z toho stane „problém“. A po týdnu je z toho „národní krize“. Neboť ekonomické ztráty šplhají nahoru exponenciálně.

6) Musí to být vzrušující oslavný festival, kterého se účastní umělci. K zoufalému čekání na smrt se nikdo nepřidá.

Tato strategie vytváří podle Hallama takzvanou „dilemovou dynamiku“. Na jednu stranu nemohou elity nechat hlavní město zablokované donekonečna. Na druhou stranu, když pošlou na protestující občany silové složky, milióny lidí se o masovém zatýkání dozví. Stane se z toho mezinárodní zpráva a přitáhne se k vám pozornost. Takové dilema otevírá najednou ve společnosti nebývalé možnosti změny. Takto byly svrženy režimy už mnohokrát v historii. Stane se to znenadání a většinou to trvá jen dva až tři týdny.

Revoluční ideje a úspěchy jsou velice nakažlivé a rychle se šíří nepříč zeměmi. Proto známe takzvaná revoluční léta: 1848, 1918, 1968, 1989 nebo 2012. Hnutí Fridays for Future, pořádající celosvětové stávky žáků za klima, ukazuje, že představa, aby se revolta probudila mezi mladými lidmi, je více než reálná. Dnešní emise jsou totiž dluhem, který budou i s lichvářskými úroky muset splatit právě oni.

IV. Politika

Při společenské krizi, kdy se stávající politické instituce prokáží jako neschopné legitimně rozhodovat, a tudíž vládnout, je třeba vyřešit otázku, do jakých politických kanálů revoluční erupci nasměrovat. Extinction Rebellion se rozhodlo adoptovat model „občanských shromáždění“. Jde o politický orgán vytvořený z občanů a členství v něm je vybíráno náhodně. Účelem občanského shromáždění je, aby reprezentativní vzorek veřejnosti během racionálních a odborníky informovaných diskusí nalezl odpovědi na závažné celospolečenské otázky.

Občanské shromáždění bylo úspěšně využito například v Irsku, kde sehrálo roli v úsilí o zrušení zákazu potratů. Nemůžeme si být samozřejmě nikdy jisti, k jakým závěrům dospěje; na druhou stranu lidé, kteří se na základě odborných informací v problematice orientují a mohou rozhodnout bez tlaku lobbistických skupin nebo vlastní stranické příslušnosti, dokáží v některých otázkách učinit mnohem rozumnější a pokrokovější rozhodnutí než původní systém. Kdo by například chtěl, aby jeho děti neměly šanci na důstojný život a umíraly předčasně kvůli klimatické katastrofě?

Až přijde série přírodních katastrof, které Západ zasáhnou ještě citelněji než například dlouhodobé sucho, a lidé se rozhodnou problém řešit, mějme na mysli, že podhoubí pro revoluci je tu již vytvořené. Máme dobré příklady. A máme také dobré metody.

Je však nutná změna samotného systému. Stávající dominance kapitalismu, jež spočívá i v účinném udržování takového sdíleného příběhu, který od skutečných problémů odvádí pozornost, nás totiž nutně dovede do fatální a bezprecedentní krize. Přes všechna řešení, která nám naoko nabízí.

Revoluce je nevyhnutelná. Aby však byla v širokém smyslu úspěšná, musí být nenásilná a musí také integrovat veškeré složky společnosti. Současná pandemie koronaviru ukázala, že pokud se cítíme ohroženi, jsme schopni jednat kolektivně. Jako když nám hoří dům. A dům nám hořet začíná.

Diskuse

Velice kvalitní a uvážlivý článek.

Především ta věta že se v současné době rozšířila jakási "povrchní forma ekologie, která otupělost a neomluvitelnou nezodpovědnost jen upevňuje" trefuje plně do černého.

Prakticky v jednom jediném ohledu je možno vyjádřit určitou kritiku respektive skepsi. Autor na jedné straně plným právem v pozadí problému vidí samotný systém kapitalismu; ale na straně druhé veškerou akční energii zaměřuje jenom a pouze na ekologii.

Ano, možná že nás samotné železné zákony fyziky (ten "nejtvrdší revolucionář") nakonec donutí změnit náš životní styl. Ovšem - to by byl v podstatě definitivní doklad našeho naprostého selhání, totiž že jsme své vlastní problémy nedokázali vyřešit sami, na základě vlastní odpovědnosti, ale že jsme k tomu museli být nakonec vysloveně dotlačeni holou fyzikou.

A především: ani tato "fyzikální revoluce" by neodpovídala na otázku - a to sice otázku klíčovou - jakým jiným ekonomicko-ekologickým a společenským systémem tento kapitalismus nahradit.

Základní problém je v tomto (a zrovna nedávno jsme ho diskutovali na "Humanistických dialozích"): kapitalismus jako ekonomický systém má sice určité nepřirozené elementy - ale stejně tak celou řadu elementů přirozených. Jinak řečeno: kapitalismus je sám sice do jisté míry proti přírodě - ale na straně druhé by stejně tak odstranění kapitalismu (bez funkční náhrady) bylo proti přirozenému stavu věcí!

Krátce řečeno: celý problém je mnohem hlubší a komplexnější, nežli aby ho bylo možno vyřešit jenom ekologickými demonstracemi. Ty sice mohou skutečně donutit vlády k urychlení určitých ekologických opatření - ale vlády samotné nikdy nemohou zrušit samotný kapitalismus. K tomu je zapotřebí mnohem radikálnější, a především mnohem fundovanější revoluce.