„Koros — hybris — até“, tedy blahobyt — pýcha — pád, je jedním z nejčastějších témat řeckých tragédií. Jejich moderní adaptace bravurně ztvárňují ideologičtí lokajové hlásající, že systém kapitalistické ekonomiky korigovaný zastupitelskou liberální demokracií netrpí žádnými vnitřními rozpory. Že technologický vývoj spolu s neustálým ekonomickým růstem rozdmýchávaným čím dál neomezenějším konzumem povede jen ke šťastnějším zítřkům; a tedy nás už nečekají žádné přelomové dějinné události, které by do hloubky přeskupily lidské hodnoty a způsob ekonomické a politické organizace.

K udržení takovéhoto postoje není potřeba ignorovat jen vědce a ekology, ale i nejsilnější pilíře globálního kapitalistického chrámu, jako je například Světová banka, která už třetinu všech svých investic posílá do boje s klimatickými změnami, nebo Mezinárodní měnový fond, který panikaří z toho, že kapitalismus ve svých současných obchodních transakcích nereflektuje cenu za škody způsobené emisemi skleníkových plynů. Ničení ekosystémů, na nichž lidé závisí, tak zůstává v kolonce vedlejší důsledky ekonomických aktivit, které se v účetních knihách nevyskytují.

Dokonce i bohyně neoliberálního kapitalismu, svatořečená Margaret Thatcherová, sesílala od konce osmdesátých let hromy a blesky ekologických proroctví: „Nebezpečí globálního oteplování je dosud sice neviditelné, ale dostatečně reálné. Musíme provést takové změny, abychom nežili na úkor budoucích generací,“ pronesla 6. listopadu 1990 na druhé Světové klimatické konferenci při své apokalyptické kletbě předvídající konec osvícenského pokroku.

Její přikázání byla natolik naléhavá, že je vyslyšeli i významní polobohové, jako například prezident USA George Bush starší. Ten se rozhodl pustit do boje se skleníkovým efektem s kovbojským elánem pravého Texasana a odhodlaně prohlásil, že jej vyváží „Whitehouse“ efektem (tj. důslednou americkou klimatickou politikou). Výsledek byl ohromující! Během následujících tří dekád emise skleníkových plynů globálně vzrostly o 60 %.

I. Fyzika

Vlády po celém světě při plném vědomí ekologických důsledků investovaly stovky miliard dolarů ročně do dotací pro fosilní průmysl. V roce 2018 to bylo stále ještě 400 miliard dolarů. Oteplili jsme tím planetu o více než jeden stupeň a „opustili stav takových enviromentálních podmínek, které člověku umožnily rozvinout se, uzavřeli jsme zároveň sázku na to, co dokážeme přežít. Klimatický systém, který nás vychoval a umožnil vše, co známe jako lidskou kulturu a civilizaci, je mrtvý,“ napsal novinář David Wallace-Wells ve své knize Neobyvatelná Země.

Míra bezpečné koncentrace CO2 v atmosféře je podle dostupných poznatků 350 ppm (Hansen, NASA). A podle Mezinárodního panelu pro klimatické změny OSN (dále IPCC) je nejzazší hranicí globálního oteplení kolem 1,5 °C, koncentrace 400 ppm. Loni jsme na observatoři Mauna Loa v Hawaii naměřili koncentraci vyšší než 415 ppm.

Mainstreamová média však při zpravování o těchto číslech běžně používají eufemismy jako „zbývající uhlíkový rozpočet“. Navozují tak dojem, že jsme krajní mez ještě nepřekročili. Často totiž sdílejí přesvědčení, že nadbytečnou koncentraci CO2 (ve skutečnosti uhlíkový dluh) vyřeší budoucí technologie. Poslední zpráva IPCC přitom informuje, že i pokud rychle snížíme emise a okamžitě zavedeme všechny závazky z Pařížské dohody, které ve skutečnosti ještě nikde zavedené nebyly, dosáhneme pravděpodobně průměrného oteplení planety o 3,2 stupně Celsia.

Reálně tedy míříme ke globálnímu oteplení o 4 stupně a více. Jenomže lokálně to může být oteplení o 8 stupňů na pevnině a někde možná až o 16 stupňů v létě, neboť teplota se nezvyšuje rovnoměrně. V květnu minulého roku uvedl Johan Rockström, ředitel Postupimského institutu pro výzkum klimatické změny, že svět oteplený o 4° C jen stěží uživí byť jen miliardu lidí nebo dokonce její polovinu. Nyní svět obývá téměř osm miliard lidí. Při takovém oteplení většina z nich zemře při hladomoru nebo v souvisejících konfliktech.

Kapitalismus má jeden unikátní rys, který neměl žádný z historických ekonomických systémů. Umí svou neviditelnou rukou sáhnout daleko do budoucnosti a vypůjčit si z ní enormní zdroje v podobně gigantických a přitom velice levných půjček. Jejich investováním pak vytváří ekonomický růst, jenž má v budoucnosti tento dluh splatit. Tento dnes běžný trik nestaví na tradici proto, že žádná minulá kultura jednoduše nevěřila v rychlý a zároveň nekonečný ekonomický růst. Ve feudalismu zůstávalo HDP víceméně stabilní po staletí. V kapitalismu se zdvojnásobí zhruba každých dvacet až pětadvacet let, čili se zšestnáctinásobí až zdvaatřicetinásobí za jedno století.

Víra v nekonečný růst tak není jenom „důsledkem“ kapitalismu, je to zároveň jeho podmínka, jeho hnací motor, bez kterého se hroutí, neboť jím kryje své půjčky a investice. Jakmile se ale objeví recese způsobená rozpadem ekologických struktur a lidem dojde, že představa nekonečného růstu byla pouhou chimérou posledních staletí, celosvětový finanční systém se sesype jak domeček z karet.

Dlouhou dobu se pomocí jednak drahých desinformačních kampaní a jednak stabilního prorůstového diskurzu dařilo rozhodující většinu populace držet v přesvědčení, že klimatické změny nejsou reálné nebo že nejsou způsobené člověkem. A nyní, když už projevy klimatických změn nelze ignorovat, systém celou agendu ohýbá ve svůj prospěch, tj. své trvání. „Lakuje“ například své složky, firmy a instituce, na zeleno, takže spousta lidí nadále věří, že situace není vážná, natož katastrofická, protože se „dělá dost, aby se to vyřešilo“.

A tak se uhelné elektrárny nahrazují „zelenými“ na zemní plyn. Výsadba stromů se podává jako účinná kompenzace emisí z letů. Do uhlíkových účetnictví indikujících snižování emisí se záměrně nezapočítává letecká a lodní doprava. Nezohledňují se importované emise továren, které se přesunuly do globálního jihu a jejichž výrobky běžně spotřebováváme. Co se však stane, jakmile se tato iluze zhroutí? Co se stane, jakmile kapitalistická svátost nekonečného růstu začne čelit tomu nejtvrdšímu revolucionáři, jímž je fyzika?

Ocituji zde slavné revoluční hnutí z nedávné minulosti. Schválně, jestli jej poznáte?