Evropskou politiku poslední rok zachvátila zelená vlna. O tom, jakou silou zasáhla Českou republiku, nejlépe svědčí vtip, který jsem zaznamenal na sociálních sítích po volbách do evropského parlamentu: Konečně jsme dohnali Německo — Zelení ztrácí na sociální demokraty jen dvě procenta!

V německých eurovolbách Zelení dotáhli sociální demokraty na pozici druhé nejsilnější strany — a dnes je dokonce již viditelně předběhli. V českém případě se závodí na druhou stranu a ČSSD nahání české Zelené směrem ke dnu. Němečtí Zelení jsou součástí vlády v deseti spolkových zemích a třeba v Bádensku-Württembersku mají již druhé volební období zemského premiéra.

Nejde však jen o celostátní úspěchy — a ani Německo už dávno není jediné. Zelení totiž již dnes vedou celou řadu evropských měst — kromě Stuttgartu, Innsbrucku či Grenoblu má zelenou starostku i Amsterdam, pozice místostarostek navíc drží Zelené ženy kromě Berlína i ve Vídni, Oslu nebo Helsinkách. Dokonce v polském sejmu mají tři zelené poslance!

↗

Je na místě začít mluvit o zeleném momentu. Foto Greens/EFA

Skeptik by řekl, že spoustu lokálních úspěchů zaznamenávají Zelení v progresivních západních městech, a že takový trend nelze aplikovat na Českou republiku. Rakouský příklad je ale o poznání zajímavější…

Na jedné straně prezident Alexander Van der Bellen, zvolený jako kandidát Zelených a jejich někdejší předseda. Ještě větším historickým milníkem u jižních sousedů je ale bezesporu vstup Zelených do lidovecké vlády Sebastiana Kurze, v níž jim připadlo hned šest ministerstev. Ještě před dvěma lety přitom rakouští Zelení vrávorali pod čtyřmi procenty. Podobný lidovecko-zelený vládní model dost možná zanedlouho čeká i Němce.

Co zaručeně položí český průmysl?

V českých zemích se Zelení stále dočkávají především skepse, výsměchu a opovržení. A na vině rozhodně není jen aktuální kondice strany a provařenost její značky. Naši zemi totiž i třicet let po převratu hypnotizuje duch „prognostického ústavu“, jejž tvoří vrcholní čeští odpůrci zelených opatření vůbec. Tito prognostici, tvořící páteř současné klimaskepse, často varují, že zelená opatření „neodpovídají realitě“ a že „položí český průmysl“.

Je to podobné jako jejich neutuchající touha po učňovských oborech: firmy dnes „potřebují učně“, stát má tedy nahnat víc dětí na učňáky — jenže než se vyučí, firmy, které kdysi „potřebovaly učně“, už buďto zkrachovaly, nebo upravily výrobu tak, aby učně nepotřebovaly. Změnily portfolio, automatizovaly výrobu, část přesunuly do zahraničí, část outsourcovaly. Přebytky v nové generaci učňů se poroučejí na pracák.

Musíme tyto prognostiky přestat poslouchat s posvátnou úctou hypnotizované krajty. Zelená ekonomická transformace je trend a pořád ještě příležitost. Pokud jí nevyužijeme, náš slavný průmysl čeká rozvrat a transformace v řádově méně příznivých podmínkách.

Obrana před zelenými opatřeními v průmyslu je převlečená neochota inovovat, touha po udržení krátkodobého zisku na úkor dlouhodobé prosperity. Peníze i prosperita totiž brzy budou pouze tam, kde vezmou ekologickou krizi jako základní sociologický fakt. Slavní prognostici jako Babiš, Zeman, Havlíček, Dlouhý a další, ti už tady nebudou, ale ty ztracené roky už naší ekonomice nikdo nevrátí.

V případě „ozeleňování“ zemědělství vlastně ani nemusíme mluvit o nějakých inovacích, protože zemědělské postupy řádně pečující o půdu jsou stovky let staré, předávají se z generace na generaci a čeští zemědělci je dobře znají. Pojem „inovace“ využívá — povýtce falešně — v současném zemědělství Agrofert, když vyplňuje žádosti o další dotace.

Ve skutečnosti je jeho intenzivní a toxické pseudo-zemědělství akorát prodlouženou působností socialistických lánů, včetně „inovativních“ chemikálií od soudruhů z Polské lidové republiky, které zaručeně zvýší naši pětiletou produkci řepky nad plán. Nejzářnějším příkladem „inovací“ v dnešním nemocném zemědělství je cinklá dotace na nějakou hnusnou veku z Penamu.

Když se zelené myšlenky hlásaly jako hodnotové, principiální, vmetali jim jejich popírači do tváře ekonomické ukazatele. A teď, když se popíračům vrací ekonomická fakta jako bumerang, když všechny věrohodné grafy ukazují nezbytnost přechodu na uhlíkově neutrální produkci, tak berou zpátečku a začínají mluvit o hodnotách zase oni. Jenže když dnes tito „prognostici“ mluví o průmyslu, hájí dávno jen byznys konkrétních firem. A to je potřeba začít obnažovat.

Politická odpověď

Abychom konečně utnuli tento proud průmyslnických manipulací, potřebujeme i silnou zelenou stranu. Naléhavost klimatické hrozby by měla takové straně umožnit, aby sjednocovala navzdory poměrně odlišným postojům v ostatních otázkách. Navzdory prognosťáckému halucinování, co se týče českého vnímání klimatické krize, české zelené hnutí ještě nikdy nemělo takto příznivé podmínky.

Nevěštím mizení pravolevé škály — až se všichni shodnou na zavírání uhelných dolů, stále se povede politický zápas o životní perspektivy vysloužilých horníků. Domnívám se ale, že politické pole mezi pravicí a levicí, konzervatismem a liberalismem, otevře v nadcházejících letech i prostor pro politiku jednoduše „zelenou“, otevřenou lidem docela různého smýšlení.

Strana, která tohle pole obsadí, by mohla být schopná politicky fungovat ku prospěchu všech. A svůj hlas by jí mohl s čistým svědomím odevzdat progresivní liberál, zarytý konzervativec i hodnotový tradicionalista z venkova.

Ať už se řadíte politicky kamkoli, ta strana pro vás patrně nebude dokonalá. Pro někoho bude málo kulturně progresivní, pro někoho možná až moc. Klimatické linie ale bude tak silná, že by měla s přehledem přehlušit každý spor mezi těmi, kdo to to s ní myslí vážně.

Parlament potřebuje takovou stranu, aby posunula i ostatní partaje do reality. Bez ní může kdejaký Kubera gratulovat Borisi Johnsonovi a tvářit se, že je jako on, aniž by přiznal, že konzervativec Johnson ve skutečnosti podporuje uhlíkovou neutralitu.

Podmínek životaschopnosti zeleného projektu je vícero. Rakousko představuje novou cestu, jak by se mohli i Češi naučit chápat skutečnou „konzervativní politiku“. Tu dnes potřebují především české plíce, lesy a pole. Čeští konzervativci se však zatím soustředí zejména na údajnou hrozbu genderové teorie, byrokracie a komunismu…

Jednu zelenou stranu s třicetiletou historií, na české poměry i silnou a aktivní členskou základnou napříč celou zemí a programem, jemuž daly dekády za pravdu, tu máme. Po dlouhých peripetiích, zásadních omylech, dědičných břemenech a fatálních porážkách se dnes, kdy je nejvíc potřeba, nachází ve stavu klinické smrti, bez kloudného vedení a obehnána slepými uličkami, pohřebištěm zklamaných nadějí a hořkými pilulkami k polykání. Bude přesto všechno ještě schopná chopit se úkolu, který před ní stav světa a naší země klade?

Nedávno jsem se odvážil vyslovit tezi, že tato strana není nutně mrtvá. Dokáže se konečně přihlásit o politickou reprezentaci toho, co více než tři čtvrtiny Čechů a Češek vnímají jako nejzásadnější problém dneška? Dokáže si zvolit vedení, které ji konečně propojí s evropským zeleným momentem, se stávkujícími studenty, ale i se zemědělci, kteří se vzpírají Babišově chobotnici, a hlavně s docela obyčejnými lidmi, kteří již vnímají, že klimatická hrozba není fikce?