Rozhovor s Magdalenou Davis: TOP 09 a Starostové jsou Zeleným nejblíže

Jan Gruber

Jak učinit z klimatické krize hlavní téma sněmovních voleb? Kdo jsou spojenci Zelených? Ublížila straně spolupráce s TOP 09 v evropských volbách? O těchto a dalších tématech jsme hovořili se spolupředsedkyní Zelených Magdalenou Davis.

Na nedávném sjezdu jste říkala, že hlavním tématem sněmovních voleb musí být klimatická krize. Jak toho chcete docílit? Během přípravy na tento rozhovor jsem zjistil, že se vám do médií příliš pronikat nedaří. Za poslední dva roky se o vás mnoho nepsalo, pomineme-li zprávy o stádech divočáků, která pustoší Mníšek pod Brdy, kde jste starostkou.

Téma klimatické krize je pro lidi uchopitelné nejlépe skrze vlastní zkušenost. Pokud dnes osmdesát procent obyvatel České republiky vnímá sucho jako závažný problém, jde z našeho pohledu o příležitost, jak jim nabídnout naše politická řešení a vysvětlit širší souvislosti. Musíme se jim snažit zprostředkovat pohled do budoucnosti, aby viděli, jak mohou neřešené dopady globálních změn klimatu proměnit jejich životy.

To se samozřejmě nemůže podařit za rok nebo dva, neboť je nezbytné přijmout skutečnost, že svět se dramaticky proměnil a neodpovídá představám, v nichž nás utvrzovala škola, rodina a blízké okolí. Všichni se o světě musíme naučit myslet jinak, oprostit se od tradičních receptů a dříve osvědčených řešení problémů. Musíme si uvědomit, že náš současný způsob života je neudržitelný a je třeba s ním urychleně skoncovat.

Proč se to Zeleným doposud nedařilo? Vždyť závažnost klimatické krize neustále roste, ale preference strany jdou rok od roku stále níž a níž...

Zelená politika po lidech požaduje, aby se uskromnili, neplýtvali a byli ohleduplní. Spousta z nich to i dlouhé roky po pádu komunismu nechtěla slyšet. Představa, že by se jejich životy měly znovu sešněrovat, se jim vůbec nezamlouvala.

Měl jsem spíše na mysli, proč od roku 2006 ve sněmovních volbách dosahujete stále horších výsledků. To jste se spoluprací s pravicí natolik zkompromitovali, že vám lidé už nevěří?

Za hlavní chybu považuji, že Zelení v dané době stáli pouze na osobě Martina Bursíka. Politická strana se ovšem nemůže opírat o jednu osobnost, neboť s jejím odchodem padne i ona. Tehdy jsme podivně ustrnuli, zapomněli jsme rozvíjet členskou základnu, což nás v následujících letech značně limitovalo.

Pojďme dál. Jaká opatření by měla Česká republika v boji se změnami klimatu přijmout, respektive s čím Zelení půjdou do voleb.

Musíme přestat těžit a spalovat uhlí, jinak nebudeme s to naplňovat klimatickou dohodu z Paříže, případně její zpřísnění, neboť je zcela zřejmé, že není dostatečně ambiciozní, aby udržela globální oteplování pod dvěma stupni Celsia. To se samozřejmě neobejde bez propracovaného plánu transformace naší energetiky. Odstavit uhelné elektrárny a přepnout na výrobu energie z obnovitelných zdrojů nelze ze dne na den, protože se do nich v minulosti málo investovalo.

Dále chceme klást důraz na rozvoj moderní hromadné dopravy. Je třeba lidem umožnit, aby mohli nejen po České republice, ale i Evropské unii pohodlně a relativně levně cestovat po železnici, aby jí dávali přednost před létáním. Ačkoli mnozí z nás čas od času využíváme auto, musíme se snažit i tuto potřebu omezit, například skrze sdílení, protože osobní automobil není nezbytný každý den, alespoň pokud spolehlivě funguje páteřní síť vlaků a autobusů.

S kým a proti komu hodláte tato opatření prosazovat? Kdo jsou vaši spojenci a naopak protivníci?

Současná politika se vyznačuje urputnou snahou udržet status quo. Spousta lobbistických skupin ví, že jejich byznys má omezenou životnost, ale kvůli penězům usilují o její prodloužení. Na mezinárodním poli jde o ropné společnosti, na domácím třeba o automobilový průmysl, o němž všichni víme, že ve stávající podobě brzy skončí. Totéž platí pro podnikání Pavla Tykače a Daniela Křetínského. Protivníků je mnoho.

A patří mezi ně i odbory?

Částečně ano. Transformace průmyslu a energetiky s sebou přinese zánik pracovních míst. Naším úkolem je proto nabízet lidem, kteří ztratí zaměstnání, alternativu v podobě rekvalifikací a nových pracovních míst, ideálně v odvětvích s vyšší přidanou hodnotou.

Ještě mi odpovězte na první část otázky. Kde na české politické scéně vidíte spojence?

Škála možných politických partnerů je poměrně široká, pohybuje se od TOP 09, přes Starosty, částečně lidovce a ČSSD až po Piráty.

Zelení od nepaměti zásadně odmítali jadernou energetiku, všechny dnešní sněmovní strany ovšem s jejím rozvojem počítají. Znamená to, že jste v případě návratu do Sněmovny odsouzeni hrát pouze opoziční roli?

Ne. Pokud by vznik vlády závisel na Zelených, tak by ostatní strany musely v této otázce ustoupit. Nicméně je důležité si uvědomit, že odklon od jaderné energetiky nemá zdaleka tak vysokou prioritu jako ukončení spalování uhlí. Nejprve se musíme věnovat snižování emisí oxidu uhličitého. Na debatu o jádru je ještě čas.

Zelené poprvé v historii vede spolupředsednická dvojice, starostka Mníšku pod Brdy Magdalena Davis a vsetínský zastupitele Michal Berg. Foto Zelení

Změňme téma. Sněmovní opozice již měsíce mluví o různých předvolebních koalicích, ty se však ani zdaleka nerýsují. Vy v Mníšku pod Brdy vládnete s TOP 09 a ODS. Představují tyhle dvě strany pro Zelené partnery i na celostátní úrovni?

Kdyby naším jediným cílem bylo porazit Andreje Babiše, tak se klidně spojíme i s ODS, protože je to demokratická strana, která se chce zbavit oligarchy. My však chceme realizovat náš program a v tomto ohledu se s občanskými demokraty příliš nepotkáváme.

O spolupráci se proto budeme bavit především s TOP 09, Starosty a možná i s ČSSD, která — má-li přežít — bude nucena část svých programových východisek přehodnotit. Při uzavírání případných spojenectví musíme zohlednit to, co od nás očekává náš elektorát, ať už se jedná o tradiční voliče, nebo mladé lidi zapojené do Fridays for Future nebo Extinction Rebellion, již volbu Zelených zvažují.

Teď jste mi nahrála na smeč. Mladí zelení, kteří tvoří jádro stávkujících z Fridays for Future, přece právě kvůli společné kandidátce s TOP 09 v evropských volbách vypověděli memorandum o spolupráci se Zelenými. Ve svém prohlášení uvedli, že klíčové osobnosti této koalice — Jiří Pospíšil, Stanislav Polčák a Luděk Niedermayer — působily v Evropském parlamentu v naprostém rozporu se zelenou politikou, opakovaně hlasovaly proti společnému postupu vůči daňovým rájům, zpřísnění emisních limitů nebo odstoupení od podpory fosilních paliv. Chápete zpětně partnerství s TOP 09 jako chybu?

Ne, chybovali jsme v komunikaci, a to jak směrem dovnitř strany, tak navenek. Mladí zelení mají na tento názor plné právo, jejich rolí je — stejně jako ostatních mládežnických organizací — držet ideovou linii, vedení strany má naopak odpovědnost za výsledky, nejen volební, ale i v oblasti nalézání shody při realizaci jednotlivých opatření ve prospěch občanů. A probíhající jednání o krajských koalicích ukazují, že se s TOP 09 domluvíme snadněji než se Starosty.

Není to tím, že Starostové jsou v regionech silnější, a proto nemají o spolupráci se Zelenými takový zájem, zatímco TOP 09 se zoufale nedostává lidí. Že se zkrátka dva tonoucí navzájem chytají a doufají, že se udrží nad hladinou?

Částečně souhlasím. Starostové jsou skutečně v některých krajích poměrně silní, doposud si však neřekli, co je spojuje na celostátní úrovni. Jde o hnutí významných, často úspěšných politiků, kteří však nemají mnoho společného, protože se na politiku dívají prizmatem svého města nebo obce.

V rozhovoru s Radkem Bartoníčkem pro Aktuálně.cz jste řekla, že odchod radikálně levicových členů Zelených, kteří spoluzaložili hnutí Budoucnost, otupil vnitrostranické pnutí. Znamená to, že jste se rozhodli — i s ohledem na rýsující se koalice — pro obrat vpravo a návrat na pozice, kde Zelení stáli pod vedením Martina Bursíka a Ondřeje Lišky?

Neřekla bych, že jde o nějaký návrat. Ačkoli chápu smysl pravolevého dělení, myslím si, že zelená politika v sobě zahrnuje jak levicové, tak pravicové aspekty. Že se musíme umět bavit s odbory i podnikateli.

Ještě by mě zajímalo, na jaké straně sporu jste stála. Zda vám byla bližší Zelená re:vize, nebo pravice reprezentovaná Františkem Marčíkem, Františkem Nejedlým a Petrem Kutílkem?

Těchto střetů jsem se příliš neúčastnila a držela si odstup. Do strany jsem totiž vstoupila až v roce 2015.

Souběžně s krajskými volbami proběhnou i volby do Senátu. Již na konci března se však uskuteční doplňovací volby v Teplicích. Bude tam kandidátem Zelených Zdeněk Bergman?

Ano, podporovali jsme ho i v roce 2018, kdy skončil druhý za Jaroslavem Kuberou. Takže věřím, že má šanci uspět.

Zdeněk Bergman odmítá zrovnoprávnění svazků stejnopohlavních párů, legalizaci marihuany, institut obecného referenda nebo dluhovou amnestii. Nevadí vám, že jeho postoje jsou v rozporu se zeleným programem? Nebyl by vhodnějším kandidátem bývalý člen předsednictva Zelených Tomáš Tožička?

Vadí, ale jen částečně. Zdeněk Bergman je totiž téměř nepolitický, neumí říkat něco, čemu nevěří, co není pravda. Je zkrátka čitelnější než Tomáš Tožička, ač je našemu programu vzdálenější.

Závěrem by mě zajímalo, co budete v krajských a senátních volbách považovat za dobrý výsledek?

Úspěchem pro nás bude, když obhájíme stávající mandáty a případně získáme pár dalších.

JAN GRUBER

    Diskuse
    JK
    February 18, 2020 v 13.9
    "O spolupráci se proto budeme bavit především s TOP 09..."

    Dostatečný argument pro nevolitelnost. Ale aspoň že to řekli dost včas před volbami.
    PK
    February 18, 2020 v 22.26
    Díky za rozhovor se sympatickou spolupředsedkyní
    Doufám, že odchodem rudé frakce skončila definitivně jedna éra zelených, a přeju jim, aby se to projevilo v jejich preferencích a volebním výsledku.

    Kdyby byl život koncertem na přání, to moje by bylo, aby si tato čísla zelení vyměnili s piráty, a aby se aspoň tím Česko zařadilo do evropského normálu.
    JK
    February 18, 2020 v 22.53
    Naštěstí nám z Mnichova do výsledků zdejších voleb nemá nikdo co kecat.
    JN
    February 19, 2020 v 6.51
    "Musíme si uvědomit, že náš současný způsob života je neudržitelný a je třeba s ním urychleně skoncovat."
    Iveta Bartošová náš vzor?
    IH
    February 19, 2020 v 10.57
    Víte, pane Nusharte,
    co by mě zajímalo více než Vaše tak snadné glosování výše? Kdybyste jednou napsal svou představu o podle Vás přijatelném uspořádání a stavu společnosti, řekněme, roku 2050, jež byste měl za perspektivně nejlepší (či za nejmenší zlo), a kdybyste přičinil i něco řádků o tom, jak by lidé měli v následujících třiceti letech ke své budoucnosti mířit.
    February 19, 2020 v 11.29
    Já jsem si před časem naivně myslela, že lidé chtějí o své budoucnosti rozhodovat sami, ať už demokratickým hlasováním nebo vlastní iniciativou.
    Vždyť komunismus (myslím tu ideu, nikoliv režim) byl odsuzován i z toho důvodu, že prý šlo o budoucnost příliš jasně nalajnovanou, kde nebyl prostor pro lidskou vůli, pro rozhodování, co člověk chce a co nechce.
    A najednou slyším, že pan Horák mluví o plánování přijatelného uspořádání či dokonce nejmenšího zla a směřování k takovému plánu.
    JN
    February 19, 2020 v 11.56
    Panu Horákovi
    Není možné chtít pro člověka svobodu a zároveň mu plánovat budoucnost.
    Jinak řečeno, pane Nusharte: podle Vás je v současném světě vlastně všechno úplně špatně; nicméně Vy se vzpíráte tomuto světu prozradit, jak by vlastně mělo být lépe.
    MP
    February 19, 2020 v 16.5
    Jiřímu Nushartovi
    Ale naopak, ke svobodě patří, že plánuji do budoucnosti. Ovšem nesmím přitom zapomínat, že člověk je konečná a omylná bytost a že ty plány mohou dopadnout úplně jinak nebo že je budu muset v důsledku něčeho, co jsem nepředvídal, muset zásadně revidovat
    A protože nemůžu být svobodný v singuláru, ale vždy jen s druhými svobodnými lidmi, mohu ty své plány druhým jen nabízet a přesvědčovat je o nich.
    Například nebudu určitě volit žádnou politickou stranu, která neplánuje radikální snížení emisí a určitě to neznamená, že chci volit stranu, která prosazuje nesvobodu.
    MP
    February 19, 2020 v 16.8
    Jiřímu Nushartovi
    Ale naopak, ke svobodě patří, že plánuji do budoucnosti. Ovšem nesmím přitom zapomínat, že člověk je konečná a omylná bytost a že ty plány mohou dopadnout úplně jinak nebo že je budu muset v důsledku něčeho, co jsem nepředvídal, muset zásadně revidovat
    A protože nemůžu být svobodný v singuláru, ale vždy jen s druhými svobodnými lidmi, mohu ty své plány druhým jen nabízet a přesvědčovat je o nich.
    Například nebudu určitě volit žádnou politickou stranu, která neplánuje radikální snížení emisí a určitě to neznamená, že chci volit stranu, která prosazuje nesvobodu.
    MP
    February 19, 2020 v 16.10
    Ad Davis
    Smutné potvrzení toho, že Zelení od druhé poloviny minulého desetiletí nic nezapomněli a nic se nenaučili. Bergmann mluví za vše.
    JN
    February 20, 2020 v 1.15
    Klasickým příkladem rozporu mezi osobní svobodou a plánováním budoucnosti
    je plánování budoucnosti dětí jejich rodiči. Děti se pak obvykle proti tomu vzbouří.

    Pokud tedy plánuji život někomu jinému, omezuji jeho svobodu. Zároveň je ale evidentní, že společnost je provázaná, takže individuální plánování pouze vlastní samostatné budoucnosti je holý nesmysl.
    Pane Nusharte, toto bouření se proti (rodičovské) autoritě, to je typický příznak puberty. Dospělý člověk už dokáže rozlišit mezi autoritou legitimní, a autoritou svévolnou.

    U Vás to ovšem velice často budí dojem, že Vy jste se z toho pubertálního stadia slepé vzpoury proti všem ještě doposud nedokázal dostat.
    IH
    February 20, 2020 v 15.23
    A přece rodiče musí své děti na život připravovat. Nenechají je "růst jak dříví v lese" a nezaženou je na prahu dospělosti. Naopak, působí na ně svým vzájemným vztahem, povzbuzují je, obohacují znalostně i názorově a morálně. Zvolí jim (nebo pomáhají zvolit) vhodné a dobré školní vzdělání. Starají se o jejich zdravý vývoj, fyzický i duševní. Je-li to potřeba, rozhodují i o nutných léčebných zákrocích. Spoří jim a jdou příkladem v přístupu k penězům i k druhým lidem. Jsou vždy připraveni vyslechnout i nabídnout radu a pomoc. Právě takto pracují rodiče na tom, aby jejich děti posléze měly co nejvíce skutečné svobody.

    Výše jsem nepsal o žádných plánech. To zmínila až paní Hájková. Samozřejmě, že my, co tady spolu diskutujeme, nemůžeme nikterak změnit další vývoj (a osud) lidstva. Je jasné, že ani civilizace, jíž jsme součástí, nemůže (a ani nemá) diktovat "zbytku světa". Musí dokonce také sama mnohé reflektovat a absorbovat. Přitom zůstává, při vší naší sebekritičnosti, inspirativnějším a vlivnějším faktorem pro další světaběh než třeba tradiční pastevecké společnosti. Třeba už právě tou svou kritikou sebe sama...

    Většina lidí, muži asi více než ženy, má ovšem přese všechno své názory na dění a události. Zvláště pak ti, kteří o nich dobrovolně a vydatně diskutují, jako my zde. Je to náš zájem i potřeba. Názory máme jistě velmi rozmanité, jejich základních typů ovšem není příliš mnoho (takže tu docela dobře reprezentujeme celek). Když pomineme kibicování a poťouchlosti, můžeme mít názory konvenční, nebo nekonformní, hloupé i objevné, krajní i právě naopak, pravicové a levicové, antropocentrické i obecně biofilní. Není však úplně fér, nechává-li si břitký a ironizující kritik své vlastní mínění pokud možno vždy pro sebe, coby kartu v rukávu.
    JN
    February 20, 2020 v 18.34
    Panu Horákovi
    "... Kdybyste jednou napsal svou představu o podle Vás přijatelném uspořádání a stavu společnosti, řekněme, roku 2050, jež byste měl za perspektivně nejlepší (či za nejmenší zlo), a kdybyste přičinil i něco řádků o tom, jak by lidé měli v následujících třiceti letech ke své budoucnosti mířit."

    Nevytvářím si, pane Horáku, představu o ["Mi"] přijatelném stavu společnosti v roce 2050. Skutečnost bude jiná než by byly tyto mé představy, bude prostě taková, do jaké se realita vyvine. Zdali stav společnosti v roce 2050 bude přijatelný nezáleží na tom, jaký bude, ale jestli ho přijmu. (Vlastně to znamená přijímat lidi, přijímat je i když s nimi třeba v různých věcech nesouhlasím, budovat s nimi vztahy - to je "stav společnosti". Naopak to tedy neznamená, zda stav společnosti - jakožto "zkoumaného děje" - odpovídá nějakému mému plánu.) Ať ten stav v roce 2050 bude jakýkoliv, z toho hlediska, že všechno jednou stejně špatně skončí, bude perspektivně nejhorší, ale z toho hlediska, že všechno skončí dobře, bude ten stav perspektivně nejlepší, protože žádný jiný stav k dispozici nebude.

    Jak by tedy podle mě měli lidé mířit ke své budoucnosti? Měli by přestat lpět na tom, co je nemůže učinit šťastnými, měli by rozlišovat, co mohou ovlivnit a co ne, měli by věřit, že všechno jednou nakonec skončí dobře - a tam, kde to mohou ovlivnit, to udělat. Ne ve smyslu plánů, které vyžadují, aby se druzí lidé chovali jako součástka mého stroje na budoucnost, ale ve smyslu mezilidských vztahů.

    JN
    February 20, 2020 v 18.45
    Zelená politika požaduje ohleduplnost, nebo sešněrování? (To jsou dvě rozdílné věci.)
    "Zelená politika po lidech požaduje, aby se uskromnili, neplýtvali a byli ohleduplní. Spousta z nich to i dlouhé roky po pádu komunismu nechtěla slyšet. Představa, že by se jejich životy měly znovu sešněrovat, se jim vůbec nezamlouvala."
    JN
    February 23, 2020 v 12.57
    Rád bych zdůraznil, že má připomínka Ivety Bartošové rozhodně neměla být znevážením
    jejího těžkého osudu, ani zlehčováním slov Magdaleny Davis o potřebě změny našeho dosavadního způsobu života. Pokud to někdo jako zlehčování či znevážení pochopil, tak se omlouvám.

    JN
    Je mi samozřejmě jasné, že Magdalena Davis měla na mysli "skoncování se ZPŮSOBEM" (života), nikoliv skoncování se životem, ta věta ale asociuje třeba v současnosti často zmiňovaný environmentální žal, nebo naopak i myšlenky na řešení problémů životního prostředí v intencích neomalthusianismu. K tomu má Bruno Latour (ve sborníku Velký regres) pěkný příklad s výhodou včasného pochopení katastrofy a obsazení míst v záchranných člunech na Titaniku, zatímco pro ty ostatní hraje orchestr.
    JN
    Problém zelené politiky je tedy podle mě v navrácení důvěry.
    IH
    February 23, 2020 v 21.38
    Panu Nushartovi
    Velkým problémem Zelených je samozřejmě pokles počtu odevzdaných hlasů i mezivolebních preferencí (hluboko) pod 5%. K tomu přistoupil jako zásadní faktor úspěch nové "značky" Pirátů. SZ mívala nejsilnější podporu v Praze a nyní Pražané dosáhli "pirátského" primátora a navíc mají k dispozici i Prahu sobě. Jejich voliči nyní vnímají úsilí odstavených sil o revanš. Za této situace nemohou dávat své hlasy coby počinek SZ.

    Do nemalé míry si za tento trpký osud může SZ sama. Neměla dost empatie pro sociální problémy. Také se nevyhnula ideologizaci své politiky. Úspěch ANO dokládá nejlépe, že lidé ideologie odmítají.

    Je třeba rovněž vidět, že mnoho potenciálních voličů Zelených (třeba i já) nesouhlasí s jednostranným zaujetím klimatickou změnou, především proto, že to je globální záležitost par excellence. Lidé si, podle mne právem, představují ochranu životního prostředí trochu jinak. Nesdílejí "geneticky" daný odpor SZ k jaderné energetice a byli by většinou velmi neradi, kdyby se (i) naše země měla změnit ve "větrný park". Naopak by velkou většinou přivítali podstatnou regulaci výstavby v městech. Ta jsou přece naším nejvlastnějším životním prostředím. (Nadměrná spekulativní výstavba je ovšem rovněž nemalým přímým a nepřímým přispíváním ke změně klimatu.) Dále by Zelení měli najít odvahu k zásadní kritice zatraktivňování individuální dopravy. Ohromné investice do infrastruktury je třeba delegitimovat jako (především) prosazení parciálního zájmu části byznysu. Přepravu zboží po silnici by strana měla usilovat zásadně znevýhodnit.
    + Další komentáře