Snad neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že jsem před šestnácti lety debatoval s tehdejším premiérem a předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou o vztahu sociální demokracie k zelené politice. Chtěl slyšet můj názor, zda si má jeho strana ve Straně zelených spíše pěstovat koaličního partnera, nebo jí uzmout voliče.

Tápal jsem, zatímco on fandil druhé cestě. Než ji stihl realizovat, byl vystřídán onačejším sekáčem. Doba to však byla kouzelná tím, že i tehdejší hlavní vládní strana — přinejmenším v osobě svého předsedy — věděla, jak je důležité artikulovat zelené teze.

Dnes jsou také v kurzu. Klimatická změna, boj se suchem, ochrana vody i lesů… Jenže je to z nouze ctnost. Voda dochází, pole schnou a kůrovec žere lesy, toho už si všimne i ten největší zabedněnec. Autentickou a programovou ochranu přírody bych v tom neviděl. Byť někdy nemusí pršet, stačí, když kape, že…

Každopádně české politice silná Strana zelených chybí. Zvlášť kdyby dokázala zasazovat environmentální priority do sociálního kontextu. Matěj Stropnický se o to druhdy snažil, ale od počátku na něj bylo nazíráno jako na levičáckého exota. Před ním se Martin Bursík pokoušel naroubovat Zelené na liberální větev, ale to šlo jen za cenu krvavých kompromisů.

Dnes třou Zelení bídu s nouzí a rozmýšlejí se, kudy dál. Sami? A kterým směrem? Nebo s někým? Stáhnout se jen na lokální úroveň? Či to rovnou zabalit? Platforma pro toto velmi praktické přemítání, jež má za cíl dát zásadní pozitivní impuls odumírající zelené politice, si dala jméno Konec stagnace.

Vždy se mi na Zelených líbilo, jak berou vše vážně a zodpovědně. I když jejich vášnivým diskusím, zda spolupracovat s komunisty, nebo ne, ačkoliv sami bivakovali mimo Sněmovnu, jsem se musel potutelně usmívat.

Tentokrát by si pro začátek měli uvědomit, kolik zajíců najednou jsou s to chytat. Obávám se, že doba širokospektrálním stranám nepřeje. Musí to pochopit i sociální demokraté nebo lidovci. Rozumnější je vytipovat si nosnou cílovou skupinu, poznat její problémy a nabídnout jí svoje vize. Obecné plácání nikoho nezajímá, to už spíš atraktivní detail, který prokáže erudici politiků.

To vše samozřejmě při vědomí, že taková klimatická změna musí mít dopad třeba i na daňovou soustavu. Paralelně je ale nutné myslet na spojnice k názorově blízkým uskupením. To znamená bavit se spolu, klidně se i přít, ale nepálit mosty.

Panuje také latentní poptávka po levicově liberální a zároveň zelené partaji. Leč pracovat s ní v politické praxi je obtížné. A nemá smysl nic lámat přes koleno. Kdyby se z akademických diskusí vylouply životaschopné politické ostrůvky, pak by mělo smysl pokoušet se o jejich spojení. Do té doby to je vyhlížení yettiho, o němž každý mluví, ale nikdo jej neviděl.

Zdánlivě přitažlivé by mohly být i námluvy Zelených s Piráty. Když pomineme, že o ně momentálně silnější parta dvakrát nestojí, je zde ještě jeden vážný problém. Zelení mají ve zvyku apelovat na kolektivní zodpovědnost, vesměs přemýšlejí v celospolečenském měřítku. Ovšem Piráti, jakkoliv je jejich politika ve většině bodů správná, jsou výhonkem individualismu. Odtud jejich důraz na svobodu jednotlivce, a to i v situacích, kdy je společný zájem důležitější.

Než se pouštět do pokusů hodných Mičurina, stálo by za to sepsat střízlivý, avšak zevrubný environmentální program, který však dá odpovědi i těm voličům, kterým při pohledu do peněženky připadají zelená řešení jako drahá. Zkrátka vizi trvale udržitelného života, která bude víc přitahovat než provokovat. O něco podobného se pokoušel v časech Občanského fóra a Občanského hnutí Josef Vavroušek, ale tragická smrt tuto osvícenou osobnost v rozletu zastavila.

Pak je zde ještě jeden scénář, o němž se nemluví asi proto, že má své lidské limity. Je jím úsilí, k němuž se kdysi, když byl ještě aspoň verbálním — a mimoparlamentním — bojovníkem proti korupci, hlásil Andrej Babiš. Plánoval spojit podobně smýšlející členy různých stran do nekandidujícího hnutí, které by ale infiltrovalo jejich domovské stáje svými důrazy. Dnes by mohlo jít o zelenou lobby napříč stranickým spektrem. Koordinace takového projektu by však byla nad lidské síly.

Zeleným tudíž nezbyde než se pokusit přežít. Zbavovat se srozumitelné značky by bylo čiré šílenství. Stejně jako pokoušet se o programový kotrmelec, který v některých zemích předvedli například liberálové, když se změnili v nacionalisty. Zelení by měli zůstat zelenými. Sluší jim to. A svoji značku by měli chránit, ať se nezopakuje situace z devadesátých let, kdy se ji pokoušel ukrást kdejaký hochštapler s pokaňkanou minulostí.

Aniž bych jim chtěl nakládat příliš těžký náklad, zvlášť když jiné partaje dělají politiku levou zadní bez větší námahy, domnívám se, že by nebylo od věci, kdyby příslušníci zeleného proudu (strany, ale i environmentálně citliví politici odjinud) věnovali část své energie sdružením a spolkům, které prosazují zelené recepty aktivisticky mimo standardní politickou soutěž. Na oplátku by členové a sympatizanti těchto formací mohli být motivováni pomoci zelené barvě v politické rovině.

Kolik lidí, tolik názorů. Který u Zelených převáží, je ve hvězdách. Počítejme ale s tím, že transformace tradičního politického spektra dosud neskončila. V co vyústí, stále nevíme. Po populistech se mohou kormidla chopit nacionalisté. Nebo se otřepou některé klasické strany? Či se objeví čerstvá hnutí, jejichž předzvěst se před časem zablýskla v Řecku a Španělsku? Dělat nevratné kroky by bylo předčasné. Lepší je dvakrát měřit, než se jednou řízne. A úplně nejcennější zásada zní: Kdo je připraven, není překvapen.