Snad neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že jsem před šestnácti lety debatoval s tehdejším premiérem a předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou o vztahu sociální demokracie k zelené politice. Chtěl slyšet můj názor, zda si má jeho strana ve Straně zelených spíše pěstovat koaličního partnera, nebo jí uzmout voliče.

Tápal jsem, zatímco on fandil druhé cestě. Než ji stihl realizovat, byl vystřídán onačejším sekáčem. Doba to však byla kouzelná tím, že i tehdejší hlavní vládní strana — přinejmenším v osobě svého předsedy — věděla, jak je důležité artikulovat zelené teze.

Dnes jsou také v kurzu. Klimatická změna, boj se suchem, ochrana vody i lesů… Jenže je to z nouze ctnost. Voda dochází, pole schnou a kůrovec žere lesy, toho už si všimne i ten největší zabedněnec. Autentickou a programovou ochranu přírody bych v tom neviděl. Byť někdy nemusí pršet, stačí, když kape, že…

Každopádně české politice silná Strana zelených chybí. Zvlášť kdyby dokázala zasazovat environmentální priority do sociálního kontextu. Matěj Stropnický se o to druhdy snažil, ale od počátku na něj bylo nazíráno jako na levičáckého exota. Před ním se Martin Bursík pokoušel naroubovat Zelené na liberální větev, ale to šlo jen za cenu krvavých kompromisů.