Nějaký článek na téma, zda má ještě Strana zelených na naší politické scéně své místo, se objeví snad po každé jejich volební nevýhře, řečeno diplomatickým jazykem profesora Klause. A že jich v posledních letech nebylo zrovna málo, přiznejme si.

Nejprve na pozitivnější notu — ačkoliv z Poslanecké sněmovny Zelení vypadli již před osmi lety, mají stále své zástupce v Senátu, v některých krajských zastupitelstvech a i po letošních volbách mají více než dvě stovky zastupitelek a zastupitelů komunálních.

Jenže jakous takous celostátní relevantnost Zeleným dosud zajišťovalo především zastoupení ve vedení Prahy, které nyní opouštějí s výsledkem 1,84 procenta, a dlouholeté bašty Brna, kde s 4,52 procenta nezasednou v zastupitelstvu poprvé od prvních svobodných voleb v roce 1990.

A i když celkový počet nově zvolených zelených zastupitelek a zastupitelů napříč Českou republikou je jen o něco málo menší než před čtyřmi lety a v mnoha obcích se Zeleným podařilo do zastupitelstev proniknout poprvé či se tam po delší pauze vrátit, ztráta dvou největších měst je zkrátka velmi citelnou ránou.

Navíc výrazně uspět se Zeleným podařilo především tam, kde kandidovali v koalicích s dalšími subjekty či kde značka Zelených zůstala spíše „skryta“ za neutrálnějším názvem — výrazné úspěchy samostatných zelených kandidátek byly spíše ojedinělé. Pravdou totiž je, že pro mnoho šikovných regionálních političek a politiků je v současné době značka Zelených spíše koulí na noze než podporou.

Není načase to rozpustit?

Tak proč na té značce tak lpíme? Je to jen sentiment? Není už historická úloha Zelených splněna, když ochranu životního prostředí ve svém programu nějakým způsobem reflektuje takřka každá politická strana?

↗

Předseda Zelených Petr Štěpánek a 1. místopředsedkyně Magdalena Davis. Foto zeleni.cz

Je pravda, že péči o přírodu a ochranu životního prostředí již ve svých programech má nějakým způsobem zakotven téměř každý subjekt, který vykazuje alespoň stopy pudu sebezáchovy. Avšak v důrazu, který na tato témata klade, v odborném aparátu, kterým v této oblasti disponuje, i mezinárodním odborným i politickým zázemím European Green Party a Global Greens jsou Zelení stále v této věci na české politické scéně nezpochybnitelným lídrem.

A to by v době, kdy nás podle vědců dělí od překročení bodu, za kterým už bude klimatická změna nezvratná, jen zhruba dvanáct let, měla být výrazná devíza. Dlužno také dodat, že program Zelených bývá prakticky v každých volbách odborníky v oblasti ochrany životního prostředí hodnocen jako nejpropracovanější, a stejně tak bývá experty oceňován i program Zelených pro školství, energetiku, kulturu, rodinnou politiku či třeba pro boj s daňovými ráji.

Tím se — velmi nenápadně — snažím naznačit, že česká politická scéna Zelené skutečně stále potřebuje — jako sílu proenvironmentální, progresivní, liberální, sociální, proevropskou a protikorupční. Pokud se tedy na tomto shodneme, zbývá jen přijít na to, proč se v posledních letech Zeleným nedaří a jak to zvrátit.

Za všechno může …doplňte…

Na příčiny současného stavu Strany zelených existuje řada názorů — podle některých za to může Martin Bursík, podle jiných Matěj Stropnický, pro některé jsme příliš „levicoví“, pro některé jsme „levicoví“ příliš málo (uvozovky jsou záměrné — primitivní pravolevé dělení je na dnešní politické scéně už zcela nedostatečné a doufám, že se tohoto fetiše jednou zbavíme).

Pro mnohé jsou Zelení „škůdci, kteří pořád něco blokují“, a zapomenout nesmíme na v posledních letech velmi oblíbená „sluníčka“ a „vítače“. Že se Zelení nedokáží těchto nálepek zbavit, oddělit v očích veřejnosti činnost politické strany a různých ekologických organizací, voličům srozumitelně vysvětlit svou politiku a to, proč je tato politika důležitá, je nesporně jádrem problému, na jehož řešení musíme pracovat.

Příkladů dobré praxe přitom najdeme víc než dost — vždyť například v sousedním Německu poslední průzkumy před nadcházejícími volbami přiznávají Zeleným druhé až třetí místo, zelené strany mají své dlouholeté zastoupení v národních parlamentech řady evropských i mimoevropských zemí, vedou řadu měst a tvoří pátou nejsilnější frakci v Evropském parlamentu.

Jistě, Zeleným se daří především v západních zemích s dlouholetým demokratickým vývojem nepřerušeným čtyřicetiletým obdobím temna, v České republice navíc následovaným obdobím vzestupu figur, jako je Václav Klaus, který kromě jiného poměrně úspěšně vtloukl národu do hlavy, že žádná změna klimatu neexistuje. Teď už jsme snad ale jako společnost dospěli natolik, že se tohoto dědictví dokážeme zbavit.

Jedním ze zásadních důvodů, proč jsou současné volební výsledky českých Zelených takové, jaké jsou, je však nepochybně také roztříštěnost české politické scény, obzvláště co se liberálních a progresivních stran týče. A že množina takto naladěných voličů není nekonečná, snad konečně definitivně ukázaly letošní komunální volby, jejichž výsledky po integraci přímo křičí.

↗

Brno jako příklad špatné praxe

Asi nejzřetelnější ukázkou je Brno, kde relativně těsně pod pětiprocentní hranicí neskončili jen Zelení se zmiňovanými 4,52 procenta, ale také hnutí Žít Brno s 4,09 procenta. Hlasy bezmála devíti procent voličů se tak rozprostřely mezi dva velice podobné subjekty, kvůli čemuž oba zůstaly stát před branami brněnského zastupitelstva. A něco podobného platí i pro dříve sesterské subjekty TOP 09 (3,41 procenta) a STAN (4,27 procenta).

To, co zabránilo širší spolupráci mezi Zelenými a Žít Brno nebo i jinými subjekty jako třeba Piráty (což je spojení, které by, troufám si říct, mohlo bez problémů aspirovat na druhé nebo i první místo ve volbách), nebyly zásadní programové rozpory, ale hrdost, zbytečné osobní animozity a neochota ke kompromisům.

Mimochodem byli to nejčastěji právě voliči Zelených a Pirátů, kteří podle výzkumu politologů z Masarykovy univerzity nejčastěji využívali kombinaci volby subjektu a křížků pro kandidáty ze subjektu jiného, čímž své hlasy rozmělnili. Podobně postupovali také voliči hnutí STAN, TOP 09, ČSSD a Žít Brno. Nelze si v této souvislosti nevšimnout, že jde právě o ty subjekty, které dopadly mnohem hůře, než se dalo očekávat například z předvolebního průzkumu volebního potenciálu, a z nichž nakonec jen dva do brněnského zastupitelstva pronikly.

Svými povětšinou osobními rozpory, které však voliče absolutně nezajímají, jsme je donutili jejich hlasy rozdělit a teď musíme nést následky. Nejen v tom, že příští čtyři roky budeme dění v brněnském zastupitelstvu sledovat jen zpoza jeho dveří, ale i v tom, že o to více mandátů připadlo silám, které teď můžou řadu dobrých projektů minulé koalice lusknutím prstu sestřelit.

To je nutné si přiznat, ale také s tím něco udělat — už v květnu 2019 nás čekají volby do Evropského parlamentu, ve kterých budeme moci ukázat, že to dokážeme. Ostatně, členy frakce Greens/EFA jsou v Evropském parlamentu nejen zástupci stran hlásících se k zelené politice, mezi které se u nás jistě kromě Zelených dá zařadit i třeba hnutí Žít Brno, ale i stran pirátských a také liberálních, proevropských regionálních subjektů, jaké u nás reprezentuje třeba Moravské zemské hnutí.