Již před volbami bylo jasné, že šance Zelených na návrat do Sněmovny byly letos zanedbatelné — v soukromých rozhovorech se k chmurným vyhlídkám nebály přiznat ani členky či členové strany. Málokdo ovšem čekal, že se nakonec bude jednat o neúspěch tak hrozný, že strana nedosáhne ani na podíl hlasů nezbytný k získání státního příspěvku — a ocitne se tak mimo jiné v akutních existenčních potížích.

Nepřály jim samy siločáry dnešního rozložení české politické veřejnosti. Pro program spojující úsilí o důslednou nápravu sociálních nespravedlností s odhodlaným přijetím kulturního pluralismu najdete nejspíš právě tak málo pochopení v redakci vydavatelství Economia jako mezi horníky v karvinském dole ČSA.

Minout se s dobou

Tato dost empirická skutečnost nemůže ale v žádném případě vysvětlit hloubku pádu. Zelení dostali před čtyřmi lety víc než dvojnásobek hlasů. Lze si to vysvětlovat pohodlnou tezí, že celý programový posun doleva je bludný omyl — o tom později. Na vině je ale nepochybně také kampaň. Nejprve tedy k ní.

↗

Pohodový tón, který Zelení vyzařovali, jako by svědčil o sebejisté společnosti, jejíž významná část se chce mít ještě o něco lépe. Nic by nemohlo být naší dnešní realitě vzdálenější. Foto zeleni.cz

Jistý člen užšího zeleného volebního týmu pod vlivem prvního dojmu z výsledku poněkud temně odtušil, že kampaň „cílila na voliče, kteří neexistují: rozumné maloměšťáky se sociálním cítěním“. To je sice dosti přesné, ale týká se to pořád ještě obsahu. A politická kampaň je především uměním formy — na programech na tomto hřišti opravdu moc nesejde.

„Letos vol Piráty!“ vybízelo heslo z plakátů na pražských sloupech veřejného osvětlení. Jako by v ozvěně odráželo dávno zapomenuté Bursíkovo „je čas volit Zelené“. Jistě: tato bezděčná repetice odráží skutečnost, že právě Pirátům se letos podařilo dobýt jeden ze svatých grálů české politiky: přízeň jistého segmentu voličů, který strany nosí jedině podle poslední módy a jakmile se ošoupají reálnou politikou, s chutí se jich zbavuje.

Také Zelení se do Sněmovny dostali jednou jedinkrát díky úspěchu v této soutěži krásy. Od té doby — žel ani letos — nedokázali vytvořit smysluplný narativ, který by mohl dostatečné množství lidí získat pro myšlenku, že by se tam měli vrátit. Když jsem si na kampaň Zelených stěžoval, kdosi se ji jal hájit tím, že jej „neuráží“. To je její tragédie v kostce. Cílem dobré kampaně nemá být jen předat informace o tom, nač strana klade důraz či co se chystá prosazovat, nýbrž také mobilizovat vášně. Může nadchnout nebo urazit, ale určitě ne nenadchnout ani neurazit zároveň.

Vášeň je jistě možné mít také pro spokojený život v ekologicky zodpovědné a kulturně vyspělé pospolitosti. Českým duševním světem ale právě teď hýbou úplně jiné emoce. Pohodový tón, který Zelení vyzařovali, jako by svědčil o sebejisté společnosti, jejíž významná část se chce mít ještě o něco lépe. Nic by nemohlo být naší dnešní realitě vzdálenější. Češi jsou si svou budoucností hluboce nejistí. TOP 09 do Sněmovny proklouzla na křídlech „strachu o demokracii“: neuhneme. Pirátům se zase bravurní populistickou kampaní podařilo úspěšně osedlat povšechnou frustraci z politiky: pusťte nás na ně. Zelení s televizním klipem, připomínajícím reklamu na Lučinu, fatálně minuli klima epochy.

Vzhůru do minulosti?

Uvědomit si, že kampaň selhala spíš kvůli tónu než kvůli obsahu, je zásadní pro nacházející spor o interpretaci toho, co se stalo. Jistě se ve straně i mimo ni najde dost těch, kteří budou chtít svalit vinu na úkrok doleva a osobně na Matěje Stropnického. Jeho rituálním obětováním na lednovém sjezdu bude chtít jeho perspektivní nástupce zprava ohlásit návrat k tradici „liberální zelené politiky“ — což v praxi znamená pokračovat ve zhrzené snaze vetřít se znovu do přízně „velkoměstu“.

Toto zelené poučení z krizového vývoje se bude snažit zamlčet, že ačkoli v programu strany se skutečně levici podařilo dosáhnout mnoha významných posunů, její volební strategie byla usmoleným kompromisem. Neprohrál „žižkovský socialismus“, poražen byl jeho podivný kříženec s liškovským liberalismem: snaha artikulovat sociální frustrace tak, aby se daly konzumovat k odpolední kávě na Královských Vinohradech. Víc než to, co měli napsané v programu, Zeleným uškodilo, že se nedokázali vymanit z obehraného repertoáru „kvality života“.

Pokud by měl tento zpátečnický výklad u Zelených získat navrch, bude na čase přemýšlet, zda je vlastně perspektivní držet jednotu strany, jejímž pojítkem jsou ekologické postoje, ale přitom se sama trhá na kusy podél os, které štěpí českou společnost mnohem akutněji. A uvažovat o sociálně-ekologické politice za úzkým rámcem zdejšího vtělení specifické západní politické tradice, která se na východ od někdejší železné opony vlastně nikdy nedokázala opravdu prosadit.

Není tomu totiž tak, že by u nás nikdy strana s důsledným ekologickým programem nemohla oslovit například statisíce lidí ohrožené bytovou nouzí. Jen to prostě těžko udělá konstatováním, že „dostupné bydlení přináší bezpečí domova“. Je to právě artikulace ekologických témat jako niterně spojených se zájmy přelétavých velkoměstských liberálů, která je nevyhnutelně vede do menšinového postavení. Cesta do minulosti je prošlapaná. Na jejím konci leží LES. A stromy, bohužel, nevolí.