Zelení, ohrožený druh české politiky

Zelení jsou dnes asi poprvé způsobilí do sněmovny vstoupit jako programově zralá strana, která by přinesla důležitou kvalitu do aliance proti Babišovi. Dynamika české politické scény zachvácená temnými vášněmi jim ale nepřeje.

Pato_kaj

Josef Patočka

04.10.2017 17:31

Deset portrétů

160047

České politické strany před volbami 2017

Deník Referendum přináší seriál deseti komentářů, psaných našimi autory či vybranými experty, kteří analyzují stav desítky hlavních českých politických stran před volbami roku 2017. Jaké jsou jejich výhlídky a jaký výsledek jim přát?

Portréty vycházejí ve třetím a druhém týdnu před volbami. Vydáváme je v pořadí, v jakém strany vznikly, od nejstarší ČSSD po nejmladší Okamurovo SPD.

„Nejdřív jsem měl radost, že skoro každý, koho znám, volí Zelené. Pak se bohužel ukázalo, že je znám všechny.“ Hořký vtip odráží nelehkou zkušenost tohoto klíčového proudu moderní politiky, který se žel u nás ne a ne vymanit z okrajového postavení. Navzdory obětavé a voliči oceňované práci v zastupitelstvech a na radnicích desítek měst a obcí a také vinou minulých chyb.

Zelení u nás, tak jako jinde, hájí klíčová témata. Poměr člověka k živému světu, který obývá, pro ně není poslední položkou volebního programu. Ekologická realita rámuje celé zelené politické myšlení. Zelení tedy uvažují, jak by se lidstvo v tomto století snad mělo naučit uvažovat, chce-li se dočkat dalšího.

A jako ctí Zelení rozmanitost ekologickou, brání i společenskou pluralitu. V časech stále více charakteristických rozezleným křikem jednolitých většin se Zelení nestydí zastávat se společnosti mnohobarevné a vstřícné k těm, kteří smýšlejí a žijí jinak. Zelené pojetí svobodné společnosti má navíc na rozdíl od většiny českých liberálů víc starosti o občanské soužití v živoucích, sousedských pospolitostech, než o svévoli sebestředného jednotlivce.

Zelené pojetí svobodné společnosti má navíc na rozdíl od většiny českých liberálů víc starosti o občanské soužití v živoucích, sousedských pospolitostech, než o svévoli sebestředného jednotlivce. Foto Ondřej Mazura, DR

Celý výkon představitelek a představitelů strany v dosavadní kampani navíc nasvědčuje, že se jí snad už definitivně podařilo odvrhnout mentalitu ukřivděného čekání, až dostatečná část elektorátu konečně prozře a uvědomí si její skvělost. Návrhy Zelených v sociální oblasti – ve věcech práce, bydlení, chudoby, vzdělávání – jsou odvážné a jdou zpříma k jádrům nespravedlností, které trhají tkanivo české společnosti na kusy.

Krize terénu
Právě toto spojení radikálně sociální politiky s obranou kulturního pluralismu a „progresivních“ hodnot dnes činí Zelené v české politice výjimkou, trochu černě řečeno, jejím ohroženým druhem. Takové proudy, snažící se promýšlet a probojovávat únikovou cestu z bezvýchodné volby mezi „reakčním populismem a progresivním neoliberalismem“  najdeme zřídka rozesety i v jiných formacích (jmenujme za všechny Radima Hejduka a jeho idealisty v ČSSD), jen u Zelených ale tvoří rozhodnou většinu.

Jakkoli ničivé je dilema mezi Babišem a Okamurou či Zaorálkem a Kalouskem, zůstává bohužel panujícím vzorcem doby. Těm, kteří se jeho síle chtějí vzpírat, skýtá popsaná dynamika zřejmě perspektivu tvrdého chleba defenzivní práce na okrajích velké politiky.

Zeleným se mnoho doporučovalo, aby vybudovali spojenectví, které by jim sněmovní reprezentaci dokázalo zajistit. Protože se nedá říct, že by se o to nesnažili, je třeba jako viníka označit právě ono duševní ovzduší, v němž ohrožený druh potenciálních spojenců nemá: každý je mu příliš vzdálen.

Toxický zlom totiž neprobíhá českou společností čistě, láme se a štěpí rovněž i příbuzné, potenciální spojence nebo konkurenty. TOP09 se tak může stavět do role hrdinného obhájce demokracie, aniž by v čemkoli slevila z fundamentalistického ekonomického programu, jímž kdysi pomohla Babišovi vystavět elektorát a ještě může zastávat docela absurdní rodinnou politiku, za niž by se nemuseli stydět Trumpovi Republikáni.

Piráti zase mohli obsadit tradiční pozici „cool alternativy pro letošní sezónu“, aniž by někomu překážela řada zmatených proputinovských konspirátorů na kandidátkách (jeden z nich je dokonce stranickým expertem na obranu) nebo to, že zásadově liberální stanovisko v azylové politice pro ně znamená hájit současný (hanebný!) stav.

Krize identity
Shrňme tedy vyhlídky: zázraky se v politice dějí jen výjimečně. I kdyby ale Zelení do sněmovny pronikli, čekají je nakonec podobné otázky, jako mimo ni – otázky po vlastní totožnosti. Po lednovém sjezdu jsem tvrdil, že pro Zelené dává smysl se orientovat před letošními volbami na bezprostřední konflikt mezi Babišem a jeho potenciálními spojenci a širokou frontou „nepříjemných spojenectví“ na ochranu pluralitní demokracie.

Strana zelených mohla při troše odhodlání obsadit roli nejrazantnějšího a systémového Babišova protivníka. Vhodné téma to bylo jistě také proto, že strany se před volbami hodí dovnitř sjednocovat a v daném bodě se jistě dobře shodne špička plzeňské kandidátky Jan Trnka s ústeckým lídrem Petrem Globočníkem.

Po volbách jistě nadejde období dalšího tápání a tradiční potýkání se mezi stranickou „levicí“ a „pravicí“ se tak či onak obnoví. Zelení do něj vstupují v paradoxním postavení.

Přestože pro podstatnou část strany je tabu se s levicí explicitně ztotožnit v rovině politické symboliky, mezi širokou veřejností je za ni již dnes jednoznačně považována, což je také důsledek výše naznačeného posunu v rovině programové. Také rozpory, které stranu dělí, jsou mnohem intenzivnější a obtížněji přemostitelné právě ve vztahu k symbolismu či chápání minulosti než v otázkách konkrétní politické orientace.

Obě latentní tendence budou brzy stát před otázkou, zda je pro ně smysluplnější snažit se rozpory řešit trpělivým dialogem, nebo je nechat vyhřezávat v ničivé konflikty a dramatická odcházení, jaké naposledy předvedl Daniel Pitek. V případě volebního nezdaru na pravém pólu takřka jistě bude po volbách vůle po „návratu k minulé jistotě“ v podobě úsilí o jasné zakotvení strany na liberálním pólu naznačeného falešného dilematu a bude se tvrdit, že provedený obrat nedokázal přinést slibované východisko.

Takový přístup by ale dlužil odpověď, kde přesně mezi Piráty či TOP09 by se měl nacházet pro Zelené prostor – nejpozději od roku 2010 tam zřetelné chybí. Pravice by měla dobře uvážit, zda by takový ústup nehrozil Zelené v podstatě již nadobro odkázat do pozice v zásadě komunální strany. Nikde v postsovětských zemích si ostatně trvalé parlamentní postavení nevydobyla.

Alternativa, kterou Zelení dnes představují, může dojít zhodnocení až dostatečné části deklasovaných vrstev dojde, že rasismu se nenajedí a prozíravější část mýtických městských liberálních voličů zase nahlédne, že lidi nelze donekonečna krmit ani svobodou. V tomto ohledu je pozice zelené levice prozíravější. Měla by se ale snažit, aby ve snaze udržet si kontrolu nad směřováním strany zbytečnou necitlivostí nevyhnala ze strany ty z plejády schopných, konzervativnějších političek a politiků, kteří mohou do takového budoucího spojenectví ještě rádi chtít patřit.

Zítra vyjde portrét KSČM.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.