Průlom AfD ukazuje, že levicové strany musí být radikální
Paul MasonSociálnědemokratické strany napříč celou Evropou procházejí krizí. Řešením je od základu přestavět jejich postoj k neoliberálnímu modelu, říká britský novinář Paul Mason.
„Někteří z nás si začínají myslet, že to je konec projektu,“ řekl mi minulý týden jeden z představitelů evropské sociální demokracie, když mluvil o budoucnosti hlavního proudu socialistického hnutí. Žalostný neúspěch německé SPD v nedělních volbách jí moc nepomůže k zahnání chmurné nálady. Po dvanácti letech partnerství s Angelou Merkelovou půjde do opozice. Postrádá strategii a správně se obává průlomu krajní pravicové Alternativy pro Německo (AfD).
Pokud se vedoucí představitelé německé sociální demokracie cítí zodpovědní za svůj vlastní kolaps a za úspěch krajní pravice, může jim být aspoň útěchou, že v tom nejsou sami. Francouzská socialistická strana se vypařila před letošními prezidentskými volbami; nizozemská strana práce zaznamenala propad hlasů na 5,7 procenta; a rakouská socialistická strana bude čelit porážce příští měsíc, což pravděpodobně přivede k moci první koalici hlavního proudu konzervativců a neofašistů v EU.
Přijímanou diagnózou mezi evropskými stranami levého středu je buď to, že byly příliš dlouho ve velkých koalicích, nebo se z nich stali nevlídní technokraté, na které snadno vyzráli barvití populisté zleva i zprava. Je to však hlubší problém. Neoliberální ekonomický model, který se sociální demokracie snažila zmírnit a humanizovat, už nefunguje. Jedná se o globální systém podpory života, který je podložen penězi centrální banky ve výši dvanácti tisíc dolarů.
Neoliberalismus je "tvrdá" forma této tržní ekonomiky, zatímco ty tradiční levicové strany se snaží o "měkkou" formu.
Ty radikální levicové strany, které autor preferuje a glorifikuje: buďto musejí odmítnout tržní ekonomiku jako takovou - a pak musí dokázat vymyslet nějaký funkční model alternativní.
Anebo - anebo se pak musejí nadále plácat někde mezi radikalismem a utopií, zůstávat na půdě tržní ekonomiky (a tedy kapitalismu a tedy latentně neoliberalismu), a přitom na tomto základě vybudovat radikální sociální stát - což není ovšem možné jinak nežli na dluh. Což je zřejmě "řešení", které - jak je vidět z jeho odmítnutí Lisabonských smluv - preferuje autor článku.
Nic proti radikální negaci neoliberalismu; ale je zapotřebí zachovat si i smysl pro realitu. A přehled o tom, co vlastně chci a jakými prostředky toho chci/mohu dosáhnout.
Kdo totiž tvrdí, že tržní hospodářství (resp.kapitalismus) může a musí existovat jen v neoliberální podobě, ten je pravičák (i když má třeba stranickou legitimaci SPD). Levici definuje právě to, že se pokouší o jiný než neoliberální model tržního hospodářství - a třeba i kapitalismu.
Na straně druhé, tyto "pokusy" radikální levice mi dost připomínají ty časy, kdy leckteří dobrodruzi se pokoušeli napodobit let ptáků tím, že si na ruce připevnili jakési napodobeniny ptačích křídel, a takto vyzbrojeni se vrhali dolů ze skály. S tím, že ono už to nějak dopadne.
No, dopadlo to - ale obvykle pro daného experimentátora nijak příliš dobře.
Já od té radikální levice nepožaduji prostě naprosto nic více, než aby ke svému radikalismu připojila alespoň základní smysl pro realitu. A když už někteří její příslušníci pociťují neodolatelnou touhu vrhat se se skály, ať k tomu alespoň nenutí či nepřemlouvají ještě i ostatní. Takovýchto experimentů typu "však ono už to nějak dopadne" jsme si snad v tom reálném socialismu užili už opravdu dost.
Jinak řečeno: samozřejmě že musíme hledat alternativy nejen k neoliberalismu, ale i k samotnému kapitalismu. A tedy i k tržní ekonomice vůbec.
Jenže, pro všechen radikalismus a pro všechen - jakkoli emocionálně oprávněný - odpor ke kapitalismu ještě nesmíme ztrácet jakýkoli smysl pro ekonomickou realitu.
V daném případě: co pak to asi přinese, když náš "boj proti neoliberalismu" budeme provádět tím, že - ve prospěch sociálních opatření - zadlužíme stát až po uši? To je ta radikální levice opravdu tak krátkozraká, že si nedokáže uvědomit, že ty dluhy jednou někdo bude muset zase zaplatit? A to navíc i s úroky?
Proč například svého času v Německu padla sociálnědemokratická vláda kancléře Schmidta, a byla - na celou řadu let! - vystřídána pravicovou vládou Helmuta Kohla? Prostě proto, že ten tehdejší štědrý sociální stát natolik zatížil státní finance, a tedy i celou (západo)německou ekonomiku, že ten stav byl už nadále prostě neudržitelný. (Kromě celkové stagnace ekonomiky to vedlo k masivnímu nárůstu nezaměstnanosti.)
A naprosto stejně dopadli (a to hned dvakrát!) francouzští socialisté, když se dostali k moci, a chtěli toho využít pro realizaci svých - nemálo radikálních - představ o štědrém sociálním státu. Nakonec byl Hollande donucen masovými demonstracemi samotných dělníků (!) donucen ten svůj radikálně-antineoliberální experiment zase stornovat - a opět proto že v důsledku jeho sociálního programu dramaticky vzrostla nezaměstnanost.
Takže, ještě jednou: je samozřejmou povinností levice, aby se pokoušela o - třebas radikální - alternativy k neoliberalismu a ke kapitalismu. Nikdo jiný to za ni neudělá.
Ale tyto pokusy postrádají jakéhokoli smyslu - a nakonec jenom diskreditují toto hledání pravých alternativ - pokud jsou prováděny metodou beran proti zdi. Bez smyslu pro realitu tuto realitu změnit nedokážeme.