Průlom AfD ukazuje, že levicové strany musí být radikální

Sociálnědemokratické strany napříč celou Evropou procházejí krizí. Řešením je od základu přestavět jejich postoj k neoliberálnímu modelu, říká britský novinář Paul Mason.

„Někteří z nás si začínají myslet, že to je konec projektu,“ řekl mi minulý týden jeden z představitelů evropské sociální demokracie, když mluvil o budoucnosti hlavního proudu socialistického hnutí. Žalostný neúspěch německé SPD v nedělních volbách jí moc nepomůže k zahnání chmurné nálady. Po dvanácti letech partnerství s Angelou Merkelovou půjde do opozice. Postrádá strategii a správně se obává průlomu krajní pravicové Alternativy pro Německo (AfD).

Pokud se vedoucí představitelé německé sociální demokracie cítí zodpovědní za svůj vlastní kolaps a za úspěch krajní pravice, může jim být aspoň útěchou, že v tom nejsou sami. Francouzská socialistická strana se vypařila před letošními prezidentskými volbami; nizozemská strana práce zaznamenala propad hlasů na 5,7 procenta; a rakouská socialistická strana bude čelit porážce příští měsíc, což pravděpodobně přivede k moci první koalici hlavního proudu konzervativců a neofašistů v EU.

A2Neúspěch německé SPD v nedělních volbách evropské levici k zahnání chmurné nálady příliš nepomůže. Foto archiv DR

Přijímanou diagnózou mezi evropskými stranami levého středu je buď to, že byly příliš dlouho ve velkých koalicích, nebo se z nich stali nevlídní technokraté, na které snadno vyzráli barvití populisté zleva i zprava. Je to však hlubší problém. Neoliberální ekonomický model, který se sociální demokracie snažila zmírnit a humanizovat, už nefunguje. Jedná se o globální systém podpory života, který je podložen penězi centrální banky ve výši dvanácti tisíc dolarů.

Jak píše William Davies, lektor politické ekonomiky z Londýnské univerzity, po roce 2008 se neoliberalismus stal „v doslovném smyslu neoprávněným... je rituálem, který se opakuje, nikoliv tezí, jíž by se věřilo“. Přežil díky sérii svévolných státních akcí, pro které neexistovala podpůrná ideologie. Od té doby obyčejní lidé v Evropě zjišťují, že jsou chudší, budoucnost jejich dětí se stává velmi nejistou a elita, která se soustřeďuje na finance a výstavbu nemovitostí, se stává bohatší. Strany hlavního proudu se logicky snaží nadále působit, ale již to nefunguje. Lidské mozky volají po ucelené odpovědi. Pro některé je pak ekonomický nacionalismus a xenofobie ucelenější než to, co jim nabízí střed.

Dokud se levý střed nenaučí odmítat neoliberální logiku a pokud nebude utvářet ekonomický model, který podřizuje tržní síly lidským potřebám, bude nadále selhávat. Úkolem není vyléčit nebo vylepšit neoliberální ekonomický model, ale nahradit ho stejně tak fundamentálně, jako to udělali Thatcherová, Reagan a Berlusconi v ekonomických kontrarevolucích 80. a 90. let.

Výchozím bodem je přestat charakterizovat malé, ale živé levicové strany jako „populistické“ nebo „právě tak špatné jako pravice“. Místo toho se sociální demokraté musí od radikální levice učit a angažovat se spolu s ní ideologicky i takticky. Portugalská vládní koalice socialistů a levicového bloku obnovila sociální stát peněžní injekcí, uvolněním důchodů, zvýšením příspěvků pro rodiny a zdravotně postižené a podporou zaměstnanosti mladých lidí. Syriza v Řecku zastínila tradiční socialistickou stranu Pasok nejen v okamžiku svého hrdinského vzdoru vůči Evropské centrální bance a Mezinárodnímu měnovému fondu v roce 2015, ale i tím, že projevila způsobilost vládnout a relativní odolnost vůči hluboké korupci, která proniká do zbytku politické scény. V Irsku se Sinn Féin spolu se šesti poslanci z krajně levicové koalice stala silnějším hlasem sociální spravedlnosti než vybledlá labouristická strana.

Pouze jedna tradiční strana evropské sociální demokracie zahájila nezbytnou transformaci, a to je Labour Party ve Velké Británii. Letošní stranická konference změnila úzké ulice Brightonu v permanantní diskusní klub, v němž se probírala politika a ekonomika moderního socialismu. Hospody, nároží, kavárny se staly místy nekonečné řady schůzek. A samozřejmě také pláž, která byla přeplněna nadšenými, vzdělanými mladými labouristy, kteří se připravovali na radikální transformaci Británie. Někteří z nich mají dělnické hnutí v genech, mnozí jiní by v Německu byli stejně šťastní uvnitř Die Linke nebo Strany zelených. Nebo v Itálii uvnitř Hnutí pěti hvězd. Téměř žádný z nich by nemohl být umrtven v řeckém Pasoku.

Marxisty v sociální demokracii nechceme
Bývalý ministr práce Chris Leslie vyvolal u půlky přítomných v Brightonu salvy smíchu a pískot tvrzením, že „marxismus nemá místo v moderní labouristické straně“. Marxismus prostupuje moderní labouristickou stranu všude. Její členové čekali ve frontě kolem bloku, aby mohli v neděli večer slyšet marxistického antropologa Davida Harveye. Převažující podoba marxismu založeného na parlamentním postupu vychází z myšlenek Antonia Gramsciho, popularizovaných nedávno sociologem Stuartem Hallem a je implicitní politickou ideologií mnoha členů labouristické strany ve věku do 40 let. Představuje ideologickou podstatu radikální sociální demokracie, kterou vytvořil corbynismus.

Labouristický poslanec Clive Lewis se na jedné z dílčích schůzek výrazně opřel do labouristického sektářství namířeného proti Caroline Lucasové a zeleným. Mnoho labouristů včetně mne by se rádo dočkalo strategického spojenectví labouristů, progresivních nacionalistů a zelených, a to i v případě, že by labouristé získali celkovou většinu. Rozsah přeměny potřebné v Evropě bude vyžadovat také nejsilnější možné progresivní koalice hlavního proudu s radikálními socialistickými stranami, progresivním nacionalismem a levicově orientovanými zelenými.

Oživení Labouristické strany nemá vliv na oživení evropské sociální demokracie. Existuje tu obrovská instituční a osobní setrvačnost. Pokud totiž mají Jeremy Corbyn a portugalský premiér Antonio Costa pravdu, mýlí se tisíce intelektuálů i stovky zpráv think tanků levého středu.

Realitou je také svěrací kazajka EU. Osvobození labouristů od neoliberalismu by předpokládalo, že by vždy byli schopni myslet mimo přihrádku Lisabonské smlouvy, která kodifikovala neoliberální doktrínu do nezměnitelných zákonů. Britské rozhodnutí odmítnout euro a maastrichtské kritérium schodku státního rozpočtu umožnilo politikům působícím v oblasti práce, aby se poprvé zeptali, co je nezbytné, a ne co je povoleno Lisabonskou smlouvou, což je způsob myšlení posílený brexitem.

Pokud začnou němečtí sociální demokraté pracovat hned na obnově, jejich prvním úkolem bude zrušit Lisabonskou smlouvu uvnitř svých hlav. Změna v praxi bude snadná, jakmile si budou moci představit budoucnost, ve které stát brání lidi a planetu, ne finanční elitu.

Článek The AfD’s breakthrough shows that parties of the left must get radical vyšel původně v The Guardian. Přeložil Ivan Štampach.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Antineoliberalismus na dluh Neděle, 1.Října 2017, 12:21:57

Kterépak z těch tradičních (respektive konformních) levicových stran se "smířily s neoliberalismem"? Ony se smířily s tržním hospodářstvím - a tedy s tím, že je nutno mu dát, co jeho jest.

Neoliberalismus je "tvrdá" forma této tržní ekonomiky, zatímco ty tradiční levicové strany se snaží o "měkkou" formu.

Ty radikální levicové strany, které autor preferuje a glorifikuje: buďto musejí odmítnout tržní ekonomiku jako takovou - a pak musí dokázat vymyslet nějaký funkční model alternativní.

Anebo - anebo se pak musejí nadále plácat někde mezi radikalismem a utopií, zůstávat na půdě tržní ekonomiky (a tedy kapitalismu a tedy latentně neoliberalismu), a přitom na tomto základě vybudovat radikální sociální stát - což není ovšem možné jinak nežli na dluh. Což je zřejmě "řešení", které - jak je vidět z jeho odmítnutí Lisabonských smluv - preferuje autor článku.

Nic proti radikální negaci neoliberalismu; ale je zapotřebí zachovat si i smysl pro realitu. A přehled o tom, co vlastně chci a jakými prostředky toho chci/mohu dosáhnout.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Poláčku, Neděle, 1.Října 2017, 17:12:54

jste levičák, nebo pravičák? Chcete neoliberální kapitalismus, nebo ne? Zapomeňte na kecy německého mainstreamového tisku a konečně se už rozhodněte.
Kdo totiž tvrdí, že tržní hospodářství (resp.kapitalismus) může a musí existovat jen v neoliberální podobě, ten je pravičák (i když má třeba stranickou legitimaci SPD). Levici definuje právě to, že se pokouší o jiný než neoliberální model tržního hospodářství - a třeba i kapitalismu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Levice se pokouší... Pondělí, 2.Října 2017, 12:42:1

Víte, pane Plevo, ono je to opravdu sympatické, že je zde stále ještě někdo, kdo se vzpírá logice kapitálu, a kdo se stále ještě pokouší hledat nějaké alternativy. Třebas i velmi radikální. To myslím zcela vážně, bez ironie.

Na straně druhé, tyto "pokusy" radikální levice mi dost připomínají ty časy, kdy leckteří dobrodruzi se pokoušeli napodobit let ptáků tím, že si na ruce připevnili jakési napodobeniny ptačích křídel, a takto vyzbrojeni se vrhali dolů ze skály. S tím, že ono už to nějak dopadne.

No, dopadlo to - ale obvykle pro daného experimentátora nijak příliš dobře.

Já od té radikální levice nepožaduji prostě naprosto nic více, než aby ke svému radikalismu připojila alespoň základní smysl pro realitu. A když už někteří její příslušníci pociťují neodolatelnou touhu vrhat se se skály, ať k tomu alespoň nenutí či nepřemlouvají ještě i ostatní. Takovýchto experimentů typu "však ono už to nějak dopadne" jsme si snad v tom reálném socialismu užili už opravdu dost.

Jinak řečeno: samozřejmě že musíme hledat alternativy nejen k neoliberalismu, ale i k samotnému kapitalismu. A tedy i k tržní ekonomice vůbec.

Jenže, pro všechen radikalismus a pro všechen - jakkoli emocionálně oprávněný - odpor ke kapitalismu ještě nesmíme ztrácet jakýkoli smysl pro ekonomickou realitu.

V daném případě: co pak to asi přinese, když náš "boj proti neoliberalismu" budeme provádět tím, že - ve prospěch sociálních opatření - zadlužíme stát až po uši? To je ta radikální levice opravdu tak krátkozraká, že si nedokáže uvědomit, že ty dluhy jednou někdo bude muset zase zaplatit? A to navíc i s úroky?

Proč například svého času v Německu padla sociálnědemokratická vláda kancléře Schmidta, a byla - na celou řadu let! - vystřídána pravicovou vládou Helmuta Kohla? Prostě proto, že ten tehdejší štědrý sociální stát natolik zatížil státní finance, a tedy i celou (západo)německou ekonomiku, že ten stav byl už nadále prostě neudržitelný. (Kromě celkové stagnace ekonomiky to vedlo k masivnímu nárůstu nezaměstnanosti.)

A naprosto stejně dopadli (a to hned dvakrát!) francouzští socialisté, když se dostali k moci, a chtěli toho využít pro realizaci svých - nemálo radikálních - představ o štědrém sociálním státu. Nakonec byl Hollande donucen masovými demonstracemi samotných dělníků (!) donucen ten svůj radikálně-antineoliberální experiment zase stornovat - a opět proto že v důsledku jeho sociálního programu dramaticky vzrostla nezaměstnanost.

Takže, ještě jednou: je samozřejmou povinností levice, aby se pokoušela o - třebas radikální - alternativy k neoliberalismu a ke kapitalismu. Nikdo jiný to za ni neudělá.

Ale tyto pokusy postrádají jakéhokoli smyslu - a nakonec jenom diskreditují toto hledání pravých alternativ - pokud jsou prováděny metodou beran proti zdi. Bez smyslu pro realitu tuto realitu změnit nedokážeme.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.