Deník Referendum Domov

Před každými volbami slýcháme, že právě tyto budou opravdu zlomové. Těžko říct, nakolik by „léčba Babišem“ předčila „léčbu Klausem“. Hrozí však několikaletá zacházka, z níž se stejně jednou budeme muset vrátit.

Ovšem budou-li pro lidstvo české sněmovní volby jen malým krůčkem, tak pro sociální demokracii budou mimořádně důležité. Tedy spíš to, co přijde po nich – a co je zatím zahaleno hustou mlhou.

Síla ČSSD je zároveň její slabostí. Volí ji pestrá směsice lidí a reprezentuje snad ještě pestřejší ansámbl. Její tradiční sympatizant má přes padesát, střední nebo nižší vzdělání a žije mimo Prahu. Můžeme za něj mít stejně tak člověka, jenž polistopadový vývoj holt bere jako nutnost, jako demokrata či dokonce aktivistu, který inklinuje k demokratické levici či sociálnímu liberalismu.

Členská základna se dávala dohromady z bývalých komunistů, osmašedesátníků zejména z prostředí Obrody, potomků tradičních sociálních demokratů i lidí, kteří se nadchli pro reformistickou levicovou politiku až v devadesátých letech a později.

Zaorálek se snaží, seč může. Bude to straně sužované hlubokými, strukturálními problémy stačit? Foto Jakub Patočka, DR

Ovšem nejviditelnější jsou dnes ti sociální demokraté, kteří buď drží radikálně sociální směr (konec levné práce, růst důchodů, maximální dostupnost veřejných služeb), nebo si zahrávají s národovectvím až národním socialismem. Zejména na Ústecku se urodili kandidáti dávající na sociálních sítích průchod rasistickým výlevům, aniž by věcně popsali, jak by s odkazem na humanistickou tradici sociální demokracie systémově řešili problémy vyloučených lokalit oni.

Kde jsou ty časy, kdy podobné tendence vyvažoval aspoň Bohuslav Sobotka… Vzpomínáte na jeho výrok, že příštími sociálnědemokratickými lídry jsou ti, co pomáhají uprchlíkům na pražském hlavním nádraží? Dnes se i premiér zaklíná slogany, že u nás nechceme muslimy. Úřadující šéf ČSSD Milan Chovanec zase propaguje ozbrojování populace, ač by člověk od ministra vnitra očekával spíš akcentování profesionálních sborů policistů a vojáků.

Přesto je nejvíc vidět a slyšet volební lídr Lubomír Zaorálek s jeho tématy vyšších mezd či zdravotnictví a školství bez poplatků. Václav Bělohradský má pravdu, když píše, že jenom na slibech by sociální demokracie svoji kampaň stavět neměla a že by politickým programem měly být nejenom mzdy, ale i „strategické investice do politických institucí a technických infrastruktur, které usnadňují a urychlují procesy emancipace, komunikace, inovace a sdílení“.

Údržbařina dobrá, jenže občané chtějí víc
Jenže tímto dělem se na pohádkáře a snílky z ANO pálit nedá. Chce-li ČSSD zaujmout elektorát, který už k Andreji Babišovi přeběhl, nebo se k tomu chystá, musí položit na stůl něco hmatatelného. A pak je lepších pár stokorun než kvér na vypořádání se s cizími elementy.

Voličské jádro ČSSD chřadne dlouhodobě. Může za to otrava z politiky, hádky v koalici, které vyhrává Babiš, i dojem z vládnutí Sobotkova kabinetu. Údržbařina dobrá, ale občané chtějí víc.

Sociální demokraty volí nejraději z opozice, když jsou nositeli naděje a změny. Jakmile usednou do Strakovky, stávají se neatraktivními nudnými patrony, ba establishmentem, a padají dolů. Navrch pak získávají všelijací rychlokvašení rebelové a odsávači protestních hlasů zleva zprava.

V uplynulých letech ČSSD nepřidaly vnitřní třenice – naposledy o složení kandidátek v jižních Čechách a Praze či o přeregistraci v Ostravě – ani aféry na celostátní i regionální úrovni. Například policejní šťáry na ministerstvu školství nebo některých hejtmanstvích rozhodně nejsou dobrou reklamou.

Bohužel i průběh volební kampaně ukazuje – zvlášť v kontrastu s neposedným lídrem Zaorálkem – na pasivitu a netečnost části členské základny. S takovou by naši předci osmihodinovou pracovní dobu či všeobecné a rovné volební právo nevybojovali…

ČSSD potřebuje nový impuls. Ideálně volební vítězství, anebo pak výraznou porážku s následným odchodem do opozice, v níž se strany paradoxně nejlépe očišťují a zotavují ze svých neduhů.

Leč život tak jednoduchý není. Také se může stát, že sociální demokracie skončí druhá. Půjde-li s ANO, potěší voliče, kteří si pochvalují dosavadní vládní sestavu a její výsledky.

Babiš by ČSSD vysál, použil a odkopl
Jenže z takového spojenectví by těžil hlavně Andrej Babiš. To on by opět – a ještě v hojnější míře – slízával smetanu. Použitá, vysátá a odkopnutá ČSSD by se na konci volebního období mohla potácet mezi pěti a deseti procenty hlasů.

Složitá partie by nastala, kdyby se Lidový dům rozhodl vyjednávat o koalici proti ANO. Pokud by v ní nefigurovali komunisté (což je málo pravděpodobné), vyložili by si to levicoví voliči jako zradu ideálů a kolaboraci s Miroslavem Kalouskem. I kdyby tomu tak stokrát nebylo, výsledek by se podobal neveselému scénáři s Babišem.

A ještě tvrdším oříškem by bylo manévrování s menšinovou vládou, o jejíž možné podobě a podporovatelích by šlo obsáhle spekulovat. Co když ale Zaorálkovi s Chovancem nic lepšího nezbude? Pokud TOP 00 a ODS zůstanou u odmítání spolupráce s ANO, tak se oranžoví sotva budou moci vyhraňovat jako levicová opoziční alternativa vůči asociální pravici.

Tyto machiavelistické úvahy jsou ale jen přívěškem ještě vážnější bitvy – bitvy o duši a dlouhodobou pověst sociální demokracie u nás. Bude „reálpolitická“ s tendencí urvat, co se dá, tady a teď, anebo vsadí na přežití do dalších desítiletí i za cenu obětování pragmatických přístupů levicovému idealismu?

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že lidi vedle mezd a životní úrovně trápí bezpečnost a migrace. Být radikální až militantní v posledních dvou zmíněných oblastech však znamená hnát vodu na mlýn pravicových extremistů, kteří jsou oproti populistickým kovaříčkům skutečnými kováři s pevnou rukou. I když to ne každý chce slyšet, nejlepší bezpečnostní zárukou pro nás je evropská integrace, v níž musí být sociálně demokratická rodina víc slyšet.

Ze všeho nejživotnější však je sázka na běžná každodenní témata spojená s pracovními podmínkami, rodinným životem bez přehnaných nákladů, spotřebitelskými právy, veřejnými službami… Spojence ČSSD nalezne jak v odborech, tak mezi dalšími občanskými organizacemi a aktivisty.

Bez prodloužených rukou nebo přímo „satelitů“ se demokratická levice neobejde ani ve třetím tisíciletí. Nebo se chce jen po volbách poprat, kdo zavře krám a stáhne mříž?

Radil bych sociálním demokratům chladnou, avšak nikoli vypočítavou hlavu. Než se v příštím roce na sjezdu rozhodnou, kterým směrem a s kým se vydat, nechť si nejprve zanalyzují, kde jsou jejich voliči včerejší, dnešní i zítřejší a kde se voličské strasti protínají s prioritami ČSSD.

Ať už říjnové klání dopadne jakkoliv, sociální demokracie by měla vědět, že nejdůležitější po něm bude občany přesvědčit, že ještě dýchá, má nápady a dobrou vůli pomáhat. Bohužel ani taková zdánlivá banalita není v současné turbulentní době trvale zaručena.

Zítra Vladimír Hanáček o KDU-ČSL.