„To snad ani nemyslíte vážně? Lidi se zadlužují, a vy chcete rušit soukromé exekutory? Nepotřebovali by spíš ti lidi vzdělat ve finanční gramotnosti?“ podivuje se někdejší místopřededkyně Strany zelených Pavla Brady.

Je chvíli po půlnoci — sjezd v Hradci Králové se přehoupl do svého druhého dne — a debata o posledních úpravách v novém dlouhodobém programu strany se již pomalu chýlí ke konci. Vnitrostranická levice, shromážděná kolem silné základní organizace z Prahy 3, nesouhlasně bučí. V následném hlasování jí bude chybět jediný hlas.

Ani vlevo, ani vpravo, ani vpřed

Většina debaty, již jsme po uplynulých deset hodin měli příležitost sledovat, byla v podstatě impozantním a v dnešní České republice vzácným projevem zdravé vnitrostranické demokracie. Přesto není výše zmíněný vypjatý konflikt na sjezdu prvním, v němž si obě strany očividně vůbec nerozumí — obývají jiná paradigmata, nebo chcete-li, mentální světy.

O deset hodin dříve se programová debata otevřela střetem o to, jak se má v preambuli nazvat minulý režim. Všichni se shodnou na tom, že strana se zrodila z občanského odporu proti němu. Ne tak už, zda se mu má říkat komunistický nebo raději neutrálně „předlistopadový“.

S exekutory spor obíhá kruh a dokazuje, že rozštěp není jen symbolický: projevuje se i v konkrétních tématech. Zatímco jedna část strany vidí příčinu nedobré situace České republiky v její socialistické minulosti (ukazuje se to dobře v předsudcích vůči odborům), druhá, již považujeme za tu pronikavější, zase v kapitalistické přítomnosti.

Ve sjezdovém poločase se vnějšímu pozorovateli vnucuje otázka: dává vůbec smysl držet pohromadě stranu, spojenou ohledy k životnímu prostředí a lidským právům, tedy tématům v české veřejné debatě skoro zapomenutým? Stranu, která je přitom trpce rozdělena v sociálních otázkách i politické orientaci, a hledá proto jednotu jen obtížně? Která se již skoro deset let nechává brzdit snahou udržet si voliče, jež nemá, a není proto schopná získat voliče, jež by si mohla udržet?