Pět hodin v Karviné: Okamury se, pane, nebojte, je to hodný člověk

Ať už mluvíte s horníky před dolem ČSA, s Romy v Novém Městě, s penzisty na ospalém fryštátském náměstí či s mládeží v darkovském parku, jedno je jasné: důvěra v demokratickou politiku tu zkolabovala.

Jakub_cb

Jakub Patočka

14.10.2017 09:22

Karviná neexistuje. Z města, které původně neslo takový název, dnes v důsledku těžby uhlí nezůstalo o mnoho víc než hřbitov, pomníky připomínající světové války a kostel svatého Pavla z Alkantary, který je poddolovaný tak, že sesedl i s okolní krajinou o tři desítky metrů, a nakloněný je víc než šikmá věž v Pise.

Karviná neexistuje. Foto Jakub Patočka, DR

Název Karviná dnes tedy označuje souměstí několika přilehlých obcí, Darkov, Ráj či Fryštát, jež potkal šťastnější osud. Z původní staré Karviné je dnes městská část tvořená příměstskou divočinou a průmyslovými objekty. Nese název Karviná Doly. A prakticky nikdo tu již trvale nežije.

Pátrání po politických náladách, jež v Karviné panují dva týdny před volbami, přesto zahájíme právě zde. Mířím do míst, kde kdysi kvetl čilý ruch staré Karviné, do části Sovinec. Ještě je tu patrný rozvrh parcel či ulic. Místo ale zpustlo. Ani informace z cedule u kostela, že Larischova pila stojí stále zhruba na svém původním místě, se již tak zcela nezakládá na pravdě. Je z ní ruina.

Je z ní ruina. Foto Jakub Patočka, DR

O kousek dál sevřena mezi doly, divokými skládkami, haldami a orezlým pokrouceným potrubím se tu nachází zdivočelá zahrádkářská kolonie, jež působí jako kulisa z postapokalyptického filmu. Některé parcely planí krátkou dobu, jinde už není patrné, že je kdy obdělávali lidé, jednu křižovatku vedle vraku staré ledničky zdobí přerostlé a neudržované okrasné dřeviny – snad zbytky dávného parčíku. Naopak v jiných zahradách je zřejmé, že tu jejich obyvatelé žijí i dnes a zřejmě trvale.

V jedné z nich se rozštěkal přísný vlčák. Přichází starší muž, pan Pavel Pavelek, a tiší ho. Zvědavě si mě prohlíží. Ptám se, zda půjde k volbám. „Ani náhodou. Tady,“ máchne do kruhu rukou, „nikdo nevolí. Všechno to jsú oblbováci,“ vysvětlí. Pan Pavelek mi povídá, že se zajímá už jen o fotbal, fandí Baníku Karviná. Vadí mu ale, když zápasy začínají pozdě večer. To je pochopitelné, návraty domů sem nemohou být komfortní. I veřejné osvětlení je dávno to tam.

V zahradní chatce žije se svou družkou. Pěstují zeleninu, smím si ji vyfotit. Pan Pavelek informace o světě i fotbalu získává z tranzistorového rádia, které v chatce na rozdíl od televize mají. Večer před naším setkáním poslouchal přenos utkání se San Marinem a navzdory vcelku přesvědčivé výhře českému reprezentačnímu trenérovi doporučuje, aby se oběsil. Politici tedy snad mohou být ještě rádi, že se zajímá pouze o kopanou.

Smím si ji vyfotit. Foto Jakub Patočka, DR

Říká, že tu žije, poněvadž mu nic jiného nezbývá. Ukáže směrem k evidentně trvale obývané parcele o kousek dál a vysvětlí, že tam žije bývalý hospodský, který o vše přišel, a sem se uchýlil před exekutory. Pavel Pavelek je dnes v penzi, dříve pracoval jako horník na dole ČSA, který je odsud na dohled. Když odjíždím, z náletových dřevin vřískají sojky a těsně před řidítky bicyklu přeletí bažant.

Volit voly?
Jdu k tomu dolu. Blíží se druhá, konec šichty. Trousí se první lidé. „Nebudu volit. Nikdy jsem nevolil. Jen jednou, když jsem byl v lochu. A to jsem musel,“ zní jedna z prvních odpovědí jako příslib vhledu do pestrých vrstev politického smýšlení zdejších havířů.

Nakonec je to ale mnohem prostší. Skoro nikdo nechce nic říct. Lidé pádí z podzemí nasát svět, zaprášené pohledy upřené vpřed, prakticky nikdo u mě nemíní zpomalit, natožpak zastavit. Nezbývá, než se přizpůsobit zdejší kulturní normě, vychrlit ze sebe rychle, kdo jsem a co chci, a případně s partnerem svolným k mikrorozhovoru odcupitat několik rychlých kroků.

Odměnou jsou postřehy jako: „Volit voly? Ani náhodou. Nikdo jiný nekandiduje. A mě tam nikdo nedostane.“ Anebo: „Koho budu volit? To záleží na tom, kolik si dám předtím piv.“ Anebo: „Jedině Okamuru. Zatočí s negrama.“

Lidé pádí z podzemí nasát svět. Foto Jakub Patočka, DR

Málokdy v konverzaci postoupíme za informaci o volebním úmyslu. V několika desítkách odpovědí vystupují tři zhruba stejně početné skupiny: nevoliči, příznivci Okamury a stoupenci komunistů. Zhruba o polovinu slabší jsou voliči ČSSD. Je třeba ale podotknout, že zde, před dolem ČSA, se vyskytli jediní, které jsem za celý den potkal. A co mě opravdu překvapilo: jen jediný z havířů řekl, že se chystá volit Babiše. Mnozí na něj naopak dosti hrubě nadávali.

Jdu si promluvit s asi sedmičlennou skupinkou, která do sebe vyprazdňuje láhev, jež svůj obsah inzeruje slovy „lihovina se švestkovou příchutí“. Také jim kladu svou otázku. Volit budou „přeci jako dycky“ komunisty. „Ódéeska má zase největší ty preference, tož jí musí někdo šlapať na perka, nějaký autsajder,“ dostane se mi vysvětlení proneseného tak sebevědomě, že by otřáslo i jistotami Daniela Prokopa.

Lihovina se švestkovou příchutí. Foto Jakub Patočka, DR

Užívám si, že skupina nikam nepádí, a tak se ptám, proč tu nepodporují Babiše, že mě to překvapilo. Z přehršle nehledaných slov se dovídám, že Babišovi se tu klade hlavně za vinu zhoršující se kvalita svačin: „Do salámů dává místo masa mouku.“ Obsah lahve ale zmizel úžasnou rychlostí, část tlupy naskáče do přistaveného auta, dva zbylí mi zapózují s prázdnou flaškou. A nikomu už zas není do řeči.

Protože tu lidé nechtějí pracovat
Jedu do centra starého Fryštátu, čili německého Freistadtu, jež se během snad až přespříliš dynamického dvacátého století stalo také centrem současné Karviné. A koho na náměstí nepotkám, kolegové z Primy tu natáčejí reportáž. Slečna volným krokem postupuje ke kameře a opakuje: „Na Karvinsku je největší nezaměstnanost v České republice, 8,9 %. Je to proto, že lidé tu nechtějí pracovat.“

Jelikož se jí chvíli nevede vyhnout se přeřeknutím, natáčí své skvělé sentence do zpráv znovu a znovu, a tak znovu a znovu poslouchám její milý, školený hlas: „Na Karvinsku je největší nezaměstnanost v České republice, 8,9 %. Je to proto, že lidé tu nechtějí pracovat.“ „Na Karvinsku je největší nezaměstnanost v České republice, 8,9 %. Je to proto, že lidé tu nechtějí pracovat.“ „Na Karvinsku je největší nezaměstnanost v České republice, 8,9 %. Je to proto, že lidé tu nechtějí pracovat.“ „Na Karvinsku je největší nezaměstnanost v České republice, 8,9 %. Je to proto, že lidé tu nechtějí pracovat.“ Takto opakováno pěknou ženou, zvolna kráčející s mikrofonem ke kameře, to má vážně svůj půvab.

Je to proto, že lidé tu nechtějí pracovat. Foto Jakub Patočka, DR

Když je konečně spokojena, jdu, představím se a hned se ptám: „Jak to víte?“ Řekli jim to na radnici. „Starosta? To je přece sociální demokrat,“ povídám. Prý náměstek, ale nemohou si vzpomenout, jak se jmenoval. A z jaké je strany, si prý ověří v ostravské redakci. Žasnu nad tou pracovní metodou, ale mlčím.

Tisková mluvčí města Karviné mi za chvíli prozradí, že skvělou a zcela nesmyslnou tezi, jíž kolegové z Primy akceptovali jako fakt, jim sdělil náměstek Hajdušík z KSČM. Kolegové se mě ještě ptají, zda mám jiný názor a zda bych jim ho řekl. To jsem samo sebou udělal.

Na radnici jdu zjistit, co si tu myslí o politických náladách ve svém městě. Primátora nezastihnu, a tak si povídáme s tiskovou mluvčí. Říká, že o politických náladách v Karviné bych se nejvíc dověděl na facebooku. „Ve skupinách o Karviné jsou samé extremistické a rasistické názory,“ vypráví mi.

Když se ptám proč, poučí mě ochotně o tom, kdo jsou to „nepřizpůsobiví občané“ a co na nich vadí „slušným Čechům“. Vysvětluje mi vše s převahou členky Ku-Klux-Klanu promlouvající k cizinci, který se ocitl v padesátých letech minulého století někde v Mississippi: „Když do té čtvrti – Nové Město, Karviná 6 – půjdete, sám hned poznáte, kde jsou ještě normální lidé a kde začíná problém.“ Tak lákavé pozvání nelze odmítnout.

Sbírám na náměstí obrazy před zabedněnou výlohou galerie. Foto Jakub Patočka, DR

Nejprve ale ještě chvíli sbírám na náměstí obrazy před zabedněnou výlohou galerie. Čtyři voliči Babiše, tři Okamury, dva Pirátů, jedna komunistka. Dopočítat do deseti trvá dlouho, chodí spousta nevoličů. Třeba žena krásná tak, že jsem se ji zdráhal oslovit, s vraními vlnitými vlasy do půli zad a jemným kroužkem v nose, říká: „Vážně bych vám moc ráda pomohla, ale já o volbách nic nevím. Tři roky jsem strávila ve světě a vrátila jsme se dneska v noci. Vůbec nevím, co se tu děje.“ Kde byla? „Všude možně, hodně v Mexiku.“ A pojede zase? „Ano, skoro hned.“

Pane, já se nebojím nikoho
Náměstí budovatelů v Karviné je mimořádně pěkným místem. Půvabnější budovatelskou architekturu stěží najdete v Havířově či Porubě. Jednotlivé vchody do domů krášlí stylizované fresky zvířat, prostor má elegantní rozvrh, průčelí domů zdobí dobová symbolika i vcelku fascinující sousoší. Jsou to stavby z doby, která si věřila.

Náměstí budovatelů v Karviné je jedním z oněch míst, kde je těžké přít se s tezí, že za minulého režimu v něm bylo líp. Mnohé domy tu dnes spravují predátoři z firmy Residomo, kteří bytový fond koupili od Bakalova RPG. Vykořisťují nájemníky, což jsme v Deníku Referendum svého času důkladně popsali.

Průčelí domů zdobí dobová symbolika i vcelku fascinující sousoší. Foto Jakub Patočka, DR

Na náměstí ale panuje čilý ruch, je tu nesouměřitelně živěji než na karvinském hlavním náměstí TGM v centru starého Fryštátu. Tady se čiperně procházejí Romové i dost bílých. Panuje tu milý cvrkot. Na plakátovací ploše dokonce visí informace, že se v Karviné v týdnu vyskytne Strana zelených: je to jedinkrát, co jsem tu zavadil o jakoukoli známku její existence.

Auto jsem odstavil o kus dál ve vnitrobloku, kde by snad dle metodiky městské tiskové mluvčí již „měl být problém“. Chodily tam různé zjevy a nabízel se abnormálně vysoký počet parkovacích míst.

Také romského páru s kočárkem, který právě procházel kolem, jsem se zeptal, koho se chystají volit. Řekli, že je to složité a že spěchají na gynekologii. Po chvíli šli ale kolem znovu, bylo prý už zavřeno, a muž utrousil: „Asi Okamaru“. Než jsem se vzpamatoval, byli v trapu.

Prošel jsem na náměstí a ptal se dál, Romů i bílých. Zatímco bílí chtějí volit Okamuru, protože „jako jediný chce řešit naše problémy“, „jako jediný mluví tak moudře“, „jako jediný bojuje za náš stát“, z Romů se nikdo k volbám nechystá. Ale kdyby šli, volili by taky „Okamaru“.

Ptám se, zda se ho nebojí, když je proti nim. Jeden se skelným zrakem zpod kapuce mikiny odtuší: „Okamury se nebojte, pane. To je hodný člověk.“ Druhý, mladý muž s pohledem, kterého by se snad i strach polekal, říká: „Pane, já se nebojím nikoho. A volit nepůjdu. Všichni kradou a nejvíc ze všech Babiš.“ Nepřel jsem se.

Také mladý Rom Ladislav a jeho žena Vladimíra se k volbám nechystají. I on povídal, že nemá ke stranám důvěru. Řekl, že je šťasten, poněvadž má zaměstnání a může pracovat u technických služeb. Řekl, jak ho mrzí, když vidí, že v jeho zaměstnání dětská hřiště opravují a zvelebují jen v jiných čtvrtích. „Aspoň pro ty děcka, kdyby něco dělali,“ řekl a ukázal na jejich dceru Amálii.

Také mladý Rom Ladislav a jeho žena Vladimíra se k volbám nechystají. Foto Jakub Patočka, DR

Řekl, že nyní bydlí na ubytovně, a jal se líčit příběh typického vykořisťování zranitelných lidí predátory z RPG, nově Residoma. Řekl, že mu pomáhá ale babička, i na ni ukázal; stála – důstojnost sama – opodál.

S myšlenkou na Stropnického plakát visící poblíž jsem se přeptal, zda někdy neuvažoval o tom, že by volil Zelené, kteří je chtějí chránit před Okamurou. Mou otázku ale Ladislav pochopil špatně a řekl: „Ano, Okamura, ten je jediný, o kom jsme přemýšleli. Že by aspoň něco udělal s tou migrací.“

Na náměstí mezi informačním centrem a zkrachovalou prázdnou prodejnou sídlí Döner Kebab. Měl jsem o jeho obsluhu po svých zážitcích poněkud strach, a tak jsem šel zjistit, co si myslí o volbách:

  • Půjdete k nim, můžete volit?
  • Já vám nerozumím.
  • Budou volby. Nebaví se o tom tady u vás lidi?
  • Já vám nerozumím.
  • Mám mluvit anglicky?
  • Yes, please.
  • There will be elections in this country in two weeks. Do you know about it?
  • No.
  • Do you think, they can effect you?
  • No.
  • Do you feel any racism or hate around you?
  • Oh no. Never.
  • Where are you from?
  • Jordan.
Ve výloze jeho podniku visí plakát na karvinské oslavy pěti set let křesťanské reformace. Bude se během nich hrát i rap.

Samozřejmě Piráty: jsou proti Babišovi. Piráty ne: chtějí uprchlíky
Před odjezdem jdu do darkovského parku. To je místo, v němž máte pocit, že jste v šťastnějších částech Evropské unie a že byste tu třeba chtěli trávit penzi. Vyrůstá tu důmyslné hřiště pro děti, celý park je rozlehlý a velkoryse řešený, se spoustou vodních prvků, ční nad ním fryštátský zámek, jehož průčelí tvoří jednu ze stran hlavního městského náměstí TGM.

Bude se během nich hrát i rap. Foto Jakub Patočka, DR

Na tom náměstí je i Masarykova socha, ztvárněn je v sedě s levou nohou dětsky ohnutou v kotníku. Na lavečkách před ním posedávají důchodci. Ptal jsem se jednoho, zda půjde volit: „Dneska už ne. Toho bych ale volil,“ ukázal na sochu.

A hned vedle je evangelická farnost. V ní jsme měli před čtvrt rokem představení knihy Žlutý baron a projekci Selského rozumu. Přišlo asi pět lidí, nejméně v celé republice. Probošt nám tenkrát řekl, že si z toho nemáme nic dělat, protože v Karviné se lidi bojí říct nahlas byť jen to, že nebudou volit Babiše.

Volám tedy znova jeho kolegovi a ptám se, zda se situace od té doby změnila. Prý ano. I ve sboru se lidé teď o Babiše přou. Mezi staršími má ještě příznivce, mladší prý budou volit vesměs KDU.

Do darkovského parku se odtud sejde skopce, všechno je tu blízko. Pár minut a jste v moderní stavbě bistra u vodní plochy s půjčovnou lodiček. Přicházím právě s posledními paprsky slunce. Z reproduktorů zní – pro naši dnešní situaci skoro jako politický kýč – starý hit The Kinks Waterloo Sunset. Hoch, který tu obsluhuje, a jeho kamarád, budou ale volit TOP 09: čili přece jen i v Karviné někdo.

U vodní plochy s půjčovnou lodiček. Foto Jakub Patočka, DR

U stolku starší lidé se dělí na jednoho voliče Pirátů, dva voliče Babiše a jednu voličku TOP 09. Argumenty pro Babiše tu znějí stejné jako všude celý den: prý nezadlužoval, prý zlepšil výběr daní, prý závistivci vedou proti němu kampaň.

O kus dál skejťáci na hřišti mají jasno: Piráti, přece. Jsou proti Babišovi. Další ale říká: Ani náhodou, chtějí sem uprchlíky. A hoch, který odvážně zkouší salto vzad, je pro Okamuru. Prý nás zachrání před Islámským státem.

Slunce zapadlo. Stmívá se. Už spěchám pryč, ale ještě jsem si všiml trojice mladých mužů v družném hovoru, prostřední tlačil kočárek. Je to obraz jako ilustrace k ideálu moderní rodinné politiky.

Skejťáci na hřišti mají jasno: Piráti, přece. Foto Jakub Patočka, DR

Tak se jdu rozloučit s městem k nim: „Nevíme. Chtěl jsem volit Babiše, ale teď nedávno jsem o něm viděl takový strašný dokument. Takže ani náhodou,“ říká majitel kočárku a zkoumavě si mě prohlíží. „Když se tak na vás dívám, nedělal jste to náhodou vy?“ Je čas jet.

Cestou parkem jsem míjel pár, Cikánek s Cikánečkou, asi sedmnáctiletí, vedli se. „Tady jsem s klukem poprvé. Viď, že mi věříš?“ špitla.

Asi to nebyla pravda. Ale zcela určitě to byly nejkrásnější věty, které jsem v Karviné slyšel.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.