Karviná neexistuje. Z města, které původně neslo takový název, dnes v důsledku těžby uhlí nezůstalo o mnoho víc než hřbitov, pomníky připomínající světové války a kostel svatého Pavla z Alkantary, který je poddolovaný tak, že sesedl i s okolní krajinou o tři desítky metrů, a nakloněný je víc než šikmá věž v Pise.

Název Karviná dnes tedy označuje souměstí několika přilehlých obcí, Darkov, Ráj či Fryštát, jež potkal šťastnější osud. Z původní staré Karviné je dnes městská část tvořená příměstskou divočinou a průmyslovými objekty. Nese název Karviná Doly. A prakticky nikdo tu již trvale nežije.

Pátrání po politických náladách, jež v Karviné panují dva týdny před volbami, přesto zahájíme právě zde. Mířím do míst, kde kdysi kvetl čilý ruch staré Karviné, do části Sovinec. Ještě je tu patrný rozvrh parcel či ulic. Místo ale zpustlo. Ani informace z cedule u kostela, že Larischova pila stojí stále zhruba na svém původním místě, se již tak zcela nezakládá na pravdě. Je z ní ruina.

O kousek dál sevřena mezi doly, divokými skládkami, haldami a orezlým pokrouceným potrubím se tu nachází zdivočelá zahrádkářská kolonie, jež působí jako kulisa z postapokalyptického filmu. Některé parcely planí krátkou dobu, jinde už není patrné, že je kdy obdělávali lidé, jednu křižovatku vedle vraku staré ledničky zdobí přerostlé a neudržované okrasné dřeviny — snad zbytky dávného parčíku. Naopak v jiných zahradách je zřejmé, že tu jejich obyvatelé žijí i dnes a zřejmě trvale.

V jedné z nich se rozštěkal přísný vlčák. Přichází starší muž, pan Pavel Pavelek, a tiší ho. Zvědavě si mě prohlíží. Ptám se, zda půjde k volbám. „Ani náhodou. Tady,“ máchne do kruhu rukou, „nikdo nevolí. Všechno to jsú oblbováci,“ vysvětlí. Pan Pavelek mi povídá, že se zajímá už jen o fotbal, fandí Baníku Karviná. Vadí mu ale, když zápasy začínají pozdě večer. To je pochopitelné, návraty domů sem nemohou být komfortní. I veřejné osvětlení je dávno to tam.

V zahradní chatce žije se svou družkou. Pěstují zeleninu, smím si ji vyfotit. Pan Pavelek informace o světě i fotbalu získává z tranzistorového rádia, které v chatce na rozdíl od televize mají. Večer před naším setkáním poslouchal přenos utkání se San Marinem a navzdory vcelku přesvědčivé výhře českému reprezentačnímu trenérovi doporučuje, aby se oběsil. Politici tedy snad mohou být ještě rádi, že se zajímá pouze o kopanou.

Říká, že tu žije, poněvadž mu nic jiného nezbývá. Ukáže směrem k evidentně trvale obývané parcele o kousek dál a vysvětlí, že tam žije bývalý hospodský, který o vše přišel, a sem se uchýlil před exekutory. Pavel Pavelek je dnes v penzi, dříve pracoval jako horník na dole ČSA, který je odsud na dohled. Když odjíždím, z náletových dřevin vřískají sojky a těsně před řidítky bicyklu přeletí bažant.

Volit voly?

Jdu k tomu dolu. Blíží se druhá, konec šichty. Trousí se první lidé. „Nebudu volit. Nikdy jsem nevolil. Jen jednou, když jsem byl v lochu. A to jsem musel,“ zní jedna z prvních odpovědí jako příslib vhledu do pestrých vrstev politického smýšlení zdejších havířů.

Nakonec je to ale mnohem prostší. Skoro nikdo nechce nic říct. Lidé pádí z podzemí nasát svět, zaprášené pohledy upřené vpřed, prakticky nikdo u mě nemíní zpomalit, natožpak zastavit. Nezbývá, než se přizpůsobit zdejší kulturní normě, vychrlit ze sebe rychle, kdo jsem a co chci, a případně s partnerem svolným k mikrorozhovoru odcupitat několik rychlých kroků.

Odměnou jsou postřehy jako: „Volit voly? Ani náhodou. Nikdo jiný nekandiduje. A mě tam nikdo nedostane.“ Anebo: „Koho budu volit? To záleží na tom, kolik si dám předtím piv.“ Anebo: „Jedině Okamuru. Zatočí s negrama.“

Málokdy v konverzaci postoupíme za informaci o volebním úmyslu. V několika desítkách odpovědí vystupují tři zhruba stejně početné skupiny: nevoliči, příznivci Okamury a stoupenci komunistů. Zhruba o polovinu slabší jsou voliči ČSSD. Je třeba ale podotknout, že zde, před dolem ČSA, se vyskytli jediní, které jsem za celý den potkal. A co mě opravdu překvapilo: jen jediný z havířů řekl, že se chystá volit Babiše. Mnozí na něj naopak dosti hrubě nadávali.

Jdu si promluvit s asi sedmičlennou skupinkou, která do sebe vyprazdňuje láhev, jež svůj obsah inzeruje slovy „lihovina se švestkovou příchutí“. Také jim kladu svou otázku. Volit budou „přeci jako dycky“ komunisty. „Ódéeska má zase největší ty preference, tož jí musí někdo šlapať na perka, nějaký autsajder,“ dostane se mi vysvětlení proneseného tak sebevědomě, že by otřáslo i jistotami Daniela Prokopa.

Užívám si, že skupina nikam nepádí, a tak se ptám, proč tu nepodporují Babiše, že mě to překvapilo. Z přehršle nehledaných slov se dovídám, že Babišovi se tu klade hlavně za vinu zhoršující se kvalita svačin: „Do salámů dává místo masa mouku.“ Obsah lahve ale zmizel úžasnou rychlostí, část tlupy naskáče do přistaveného auta, dva zbylí mi zapózují s prázdnou flaškou. A nikomu už zas není do řeči.