S úpadkem sociálních demokratů a komunistů se nabízí otázka, zda nenastala vhodná chvíle pro početí nové levicové strany. Obávám se, že nikoliv. A to přesto, že frustrace z absence dynamické, odvážné a svobodomyslné levicové politiky je pochopitelná.

Reformistická levice (sociální demokracie) se po celé Evropě potýká s neschopností zkrotit negativní aspekty globalizace, zejména kapitál, který si po ochočení států osedlává i nadnárodní útvary, jako je EU. V jejím stínu postupně vyrostla nová, nekomunistická forma revoluční levice — antiglobalizační hnutí přetavená v subjekty úspěšné ve volbách typu Podemos či Syrizy.

↗

ČSSD je dost těžkopádná, hlavně ve srovnání s protestními stranami, a už léta nebudí emoce. Foto archiv DR

Zvláštní zátěží ČSSD je, že ji lidé nevnímají jako „svou“, jako součást svých životů ve fabrikách, v MHD, po hospodách. Oni si ji jen „najímají“, když je nutné něco vyřešit, nejlépe zvrátit. Například pravicové reformy ve zdravotnictví či penzích. Jakmile svoji misi splní, necítí k ní žádné další závazky. Už léta nebudí emoce — a během tříměsíční, jakkoliv intenzivní kampaně se tento trend nezvrátí.

Navíc je ČSSD dost těžkopádná, hlavně ve srovnání s protestními stranami. K těm už ale občané neřadí KSČM. Je možná ještě zkostnatělejší než sociální demokracie. Zabydlela se v poslaneckých kancelářích, schovává se po sekretariátech a je — až na jednu dvě osobnosti — neslaná nemastná. K Syrize či Podemos má světelné roky daleko.

Radikální voliči, kteří neměli důvod volit ČSSD a nechtěli KSČM, si vybrali mezi ostatními týmy. Ti vystrašení a negativističtí sáhli po Okamurově SPD, pozitivně naladění, ale žádostiví změn dali přednost Pirátům, a milovnici technokratických řešení šli za Andrejem Babišem.

Dát ty dvě levicové babičky dohromady bude pořádná fuška. Ale ještě těžší by bylo kutat nový projekt, jenž by dal levicové politice druhý dech a nejlépe k sobě stáhl i podstatnou část Zelených, které volby takřka vymazaly z mapy. Potíž není jen v tom, že aktivistická levice je plná dobrosrdečných paličáků, mezi nimiž co chvíli vzplane oheň na střeše. Důvod tkví i v devíti klubech uhnízděných čerstvě ve Sněmovně.

Co když si ANO spočítá, že je pro ně nejjednodušší realizovat sociální program dosud spojovaný především s ČSSD? Pokud bude zvyšovat mzdy, platy, důchody a vybodne se na privatizaci veřejných služeb, může četné levicové voliče uspokojit samo. Nebo se — i když dnes to nepůsobí pravděpodobně — může začít tříštit a vyloupnout ze sebe družinu středových liberálů.

Ještě větší pozornost si zaslouží Piráti. To oni oslovili lidi, kteří pochybovali o šanci Zelených na úspěch, a ČSSD jim přišla tuze konzervativní. Lovili nejen mezi mladými, městskými a vzdělanými voliči. Teď jsou posly modernizačního étosu — a můžeme se jen tiše modlit, aby v této roli obstáli. Už proto, že pár nacionalistů či vyjukanců mají mezi sebou taky. Ale též v praxi otrkané experty, kteří zatím politické angažmá pojímali coby nezištnou službu zemi. Politické zkušenosti pak Piráti vesměs nabírali v pražském zastupitelstvu — v něm jsou vidět a slyšet, aniž by se nechali koupit.

Skládat novou levici v zemi, kde jsou nadstandardně silní a stále oblíbenější Piráti, by mohlo být mrháním silami. Počkejme si, jak se osvědčí v parlamentní realitě. Kdyby z nějakého důvodu uzrály předčasné volby, patrně by v nich — podobně jako SPD — uspěli ještě lépe, poněvadž už by se část lidí nebála, že jejich hlas propadne.

Přesto platí, že kdo je připraven, není překvapen. Stačí, aby se na jarním sjezdu ČSSD změnila v nesnášenlivou národně sociální stranu, a přibude argument pro rozhýbání levice, který nepůjde bagatelizovat.