Každý už to ví — v České republice se daří zvyšovat platy a mzdy. Na to téma existují tisíce článků, novinových zpráv a publicistických komentářů celé řady ekonomů, kteří se často po vzoru Hospodářské komory hrozí toho, že nám kvůli zvyšování mezd padne ekonomika.

I přes noční můry Vladimíra Dlouhého a spol. ale pořád žijeme v zemi, kde jsou náklady práce jedny z nejnižších v rámci zemí Evropské unie. Hůře na tom jsou jen některé balkánské a pobaltské státy. Přinejmenším pro ty největší firmy u nás znamená rychlé zvyšování mezd „pouze“ to, že pár miliard neodejde do lákavých turistických destinací s nízkými daněmi uprostřed Karibiku. A těm menším, kterým zvyšování může dělat čáru přes rozpočet, zatím Ministerstvo financí není ochotno pomáhat.

Zůstaňme ale pozitivní! Po osmadvaceti letech se konečně bavíme o tom, že hospodářství založené na levné práci není udržitelné. Už se dokonce chytají i politické strany, které byly schopné brutálním způsobem podvazovat hospodářský růst utahováním opasků prakticky v jakékoli oblasti. Paradoxní navíc je, jakým obskurním a rozpočtově nezodpovědným způsobem toho chtějí docílit.

V každém případě jsme v české společnosti dosáhli ojedinělé shody, že si za práci zasloužíme vyšší odměnu. Sluší se zmínit, že bez kampaně odborů by se to možná nestalo.

Sbližování mezd? Jak a s kým

Jak je vidět, stále je tu prostor pro růst. České mzdy se zatím se Západem moc nesbližují. Pomyslně máme pořád blíže Bukurešti než Berlínu. Ačkoli jsou tyto rozdíly způsobeny špatným rozhodnutím českých politiků nevytvářet dlouhodobě udržitelnou hospodářskou politiku, zklamání českých zaměstnanců z Evropské unie, kterou vnímají jen jako nástroj na komplikované předpisy, plyne právě z rozevírání nůžek mezi námi a Západem.

Pravda je taková, že Evropská unie je skutečnou unií až ve chvíli, kdy se spojenectví začne projevovat na jiné než čistě politické úrovni. Skutečnou unii nám proto tento týden symbolicky nepředvedla jména jako Jean-Claude Juncker, Angela Merkelová nebo Emmanuel Macron, ale němečtí odboráři, kteří vyzvali nadnárodní korporace k tomu, aby vyrovnávaly mzdy v továrnách okolních zemí. Odboráři dávají unii význam (možná více než chtěli) v oblasti, kde má osa Brusel-Praha zatím velký deficit.

Je bez pochyb, že hlavním cílem německých odborářů nebylo utužit mezinárodní spojenectví pracujících lidí. Je to spíše použití základní logiky, že levná práce v sousední zemi zlevňuje práci v Německu. To ale vůbec nevadí, protože v tomto případě účel světí prostředky. Levná práce škodí prostě všem.

Potřebujeme další kampaň

Česká politická reprezentace se musí očividně zvenku dotlačit k tomu, aby se na něčem shodla. Kampaň #KonecLevnéPráce dokázala upozornit na základní a nejpalčivější problém. Celkově nízké mzdy ale nelze vyřešit jen tlakem na jejich zvyšování.

Česká republika si vysloužila pověst montovny. Ve volném překladu to znamená, že naše práce je povětšinou rutinní a z mezinárodního pohledu má nízkou přidanou hodnotu. S tím jsme osmadvacet let nedokázali pohnout, a naopak jsme tento „koncept“ záměrně přiživovali.

Já pomyslně vyzývám: pojďme na to jinak! S koncem levné práce musí přijít i začátek chytrého hospodářství (hashtagy ponechejme píáristům). Nastal čas na kampaň podobného rázu, která bude zdůrazňovat smysl inovací, funkčního školství, kde se kromě faktů učí i praktické dovednosti, společenské zodpovědnosti podniků včetně odpovědnosti k životnímu prostředí. Jsou to principy, které by za své měly přijmout politické strany zprava doleva, pokud skutečně chtějí skoncovat s levnou prací.