V nedávno zveřejněném článku o růstu českých mezd, který je nejrychlejší za posledních deset let, komentoval zástupce zaměstnavatelů tento stav tak, že se jedná o přeplácení zaměstnanců. Ve stejném textu také zaznělo, že téměř čtvrtina lidí si vydělá měsíčně pod osmnáct tisíc korun hrubého. To znamená, že takový člověk dostane okolo čtrnáct a půl tisíce čistého a méně.

Ano, české ekonomice se daří, máme nejnižší nezaměstnanost v EU, koruna oproti euru posiluje. Ale čtvrtina zaměstnanců či zaměstnankyň za svoji téměř nejdelší pracovní dobu v Evropě dostane 550 euro. To je ve srovnání s ostatními státy stále směšná částka, která nemůže rozhodně pokrýt nejen vše potřebné, ale ani něco navíc — kino, knihy, výlet či dovolenou. I to jsou pro kvalitní život důležité věci.

Taková výplata taky rozhodně nezajistí pocit, že jsem za svoji práci spravedlivě a po zásluze odměněn/a, a tak do ní budu s radostí chodit každý den a snažit se odvádět co nejlepší výkon, aby se mému zaměstnavateli dařilo.

Kromě toho, že si někteří zaměstnavatelé stěžují na tlak na růst mezd, slýcháme od nich také nářky nad nedostatkem lidí na trhu práce. Ale pokud jsme v situaci, kdy firmám chybí uchazeči a uchazečky, tak je to přeci velká příležitost rozpohybovat ty, kteří uvažují nad změnou práce, jsou nespokojeni nebo chtějí zkusit něco nového. Obávám se však, že toho není možné dosáhnout tak, že budeme při zvýšování mezd od nich slyšet, že je ohrožena produktivita práce a pozastavovat se nad tím, že řadovým pracovníkům rostou mzdy rychleji než manažerům.

Konec levné práce v nedohlednu

Představy některých zaměstnavatelů o tom, jak zaměstnance přilákat by mě skutečně zajímaly. Je každému jasné, že bez zaměstnanců by byly firmy či organizace ještě stále jen prázdnými budovami se stroji či počítači, které by ale neměl kdo ovládat, a vytvářet tak zisk, zajišťovat potřebné úkony.

Samozřejmě, že se to netýká všech, existuje řada zaměstnavatelů, kteří si uvědomují, jak je pro ně každý člověk cenný, a je proto důležité, aby ho práce bavila, aby byl motivovaný a cítil se dobře. Vedení velké řádky firem však nechalo svůj styl řízení lidí zamrznout v podobě vztahu sedláka a čeledína, kdy za možnost spát na seníku a něco malého k snědku mohl čeledín na statku pracovat.

Časově jsme o několik stovek let jinde, avšak toto nastavení v myslích některých zaměstnavatelů přetrvává — zaměstnanec má být vůbec rád, že u nás může pracovat a tím to hasne. Jsou přeci důležitější věci než péče o zaměstnance — navíc ten je v práci, aby plnil své úkoly, tak proč bychom se zajímali, co se děje za dveřmi kanceláře.

Donedávna i situace na trhu práce neumožňovala většině lidí než se této situaci přizpůsobit — strach, abych neztratil/a práci a nedostal/a se do finančních problémů, je prostě většinou pochopotelně silnější než přemýšlení o tom, jak moc jsem v práci spokojený/a a co jiného bych mohl/a dělat. Možnost využít odbory jak parťáka pro vyjednávání lepších podmínek nebo je založit je stále pro většinu lidí nepředstavitelná či neznámá.

Pokud ale zaměstnavatelé chtějí kvalitní nebo vůbec nějaké lidi skutečně získat, musí začít přemýšlet o tom, zda a jak o ně usilují. Skutečně je direktivní a hierarchický styl řízení organizace ten nejefektivnější? Necítí se lidé lépe motivováni v kolektivech založených na vzájemné spolupráci a smysluplných úkolech, který si snadněji člověk vezme za své?

Zaměstnanci a zaměstnankyně jsou lidské bytosti. To, jakou mají práci, jak se jim v ní líbí a daří, má vliv na kvalitu jejich života, který vedou, když v ní nejsou. To zase ovlivňuje, jak se cítí v práci. Tedy obojí je úzce provázané. Proto je zásadní lidem dobře zaplatit a přemýšlet o tom, jaké mají pracovní podmínky. I zde máme na čem pracovat. V některých zemích je považováno dokonce za prohřešek, pokud mimo pracovní dobu posíláte kolegům e-maily.

Práce přesčas musí být nařízená a tedy zaplacená, nebo nepracuji. Je to otázka pracovní etiky. U nás to bývá stále jedno z hlavních kritérií, na základě kterého nadřízení hodnotí, kdo je jak dobrý pracovník. Když se diskutovalo o úpravě v zákoníku práce inspirované francouzským „právem na nedostupnost“, byli to zástupci zaměstnavatelů v čele s Vladimírem Dlouhým, kteří proti tomu brojili. Šéf Hospodářské komory se nechal slyšet, že je to přeci pocta, když vám šéf zavolá v sedm večer a něco po vás chce.

Říká se, že čeští zaměstnanci a zaměstnankyně toho hodně vydrží, ale myslím, že nyní je dobrá šance, aby dali najevo, že si sami sebe váží. Musíme od vedení organizací požadovat, aby se jejich přístup změnil. Aby přemýšleli o tom, jak jejich fňukání nad nutností zvyšovat mzdy může odrazovat právě ty dobré, aby se přihlásili do výběrových řízení. Aby si zkusili spočítat, že přidat někomu pět nebo i čtrnáct procent nemusí být ve výsledku úplně terno, protože v peněžence bude reálně jen o pár stovek víc.

Konec levné práce je stále v nedohlednu (mzdy v české Škodovce, které patří k nejvyšším v České republice, stále nedosahují ani úrovně německé minimální mzdy) a ve výdělku českých žen a mužů je skoro největší rozdíl v EU v neprospěch žen, a přesto lidé v České republice pracují 42,5 hodiny týdně za průměrný čistý plat jednadvacet tisíc korun. Češi nejsou líní pracovat a české ekonomice se daří, takže pokud zaměstnavatelé chtějí nějakou změnu na trhu práce, je to na nich — ostatní podmínky jsou pro ně ideální.