Dne 28. června se papež František setkal se zástupci menší křesťansky založené organizace, Odborové konfederace Itálie, kteří se v té době v Římě účastnili 18. celostátního kongresu na téma Pro osobu, pro práci. (Výrazná většina italských zaměstnanců je sdružena v italské sekci Mezinárodní konfederace práce.)

Papež odborářům mimo jiné řekl, že mluvit o práci a opomíjet lidskou osobu znamená, že práce se stává něčím nelidským. Člověk bez práce je nekompletní. Plně se uskutečňuje jako osoba, když se stává pracovníkem, když se otevírá druhým, sociálnímu životu, když si užívá práce. Řekl jim též, že práce je civilní, neromantickou podobou lásky, která oživuje a vede svět dál.

Papež připsal odborům dva úkoly. Prvním z nich je překvapivě role prorocká. Nemá to co dělat s předvídáním budoucnosti. Odbory podobně jako bibličtí proroci jsou hlasem těch, kteří hlas nemají, demaskují ty, kdo pošlapávají práva nejzranitelnějších, hájí práva cizinců a těch, kdo jsou vyloučeni.

Druhou výzvou pro odbory má být inovace. Má na mysli to, že odbory plní své poslání, když se nestarají jen o ty, kdo jsou uvnitř zdí našeho světa, ale i o ty, kteří jsou za nimi. Nepřinášely by sociální inovaci, pokud by pečovaly jen o zaměstnance a ty, kdo jsou na odpočinku. Byla by to jen půlka práce. Mají chránit i osoby, kterým ještě nejsou připsána práva a jež se nepodílejí na dobru demokracie. O něco dál přímo zmiňuje imigranty.

Papež v proslovu k odborářům kritizoval kapitalismus, protože zapomíná na sociální podstatu hospodářství. Výslovně říká s odvoláním na svého předchůdce Jana Pavla II.: ne tržní ekonomika, ale ekonomika sociálně tržní.

Respekt k lidství a pracujícím

Již papež Lev XIII. ve své encyklice Rerum novarum z roku 1891 opatrně zmiňuje odborová sdružení. Zájmů pracovníků se v té době ujímalo socialistické hnutí, které ve svém rozhodujícím proudu mělo za to, že nemá zapotřebí hledat oporu v nadzemských skutečnostech. Tím se postupně sociální vrstvy neprivilegovaných odcizovaly církvi.

Papež měl za to, že by o ně římská církev  neměla přijít, a nabízí svou, tehdy ještě velmi mírnou verzi obhajoby zájmů pracovníků. Avšak neváhá převzít v té době oblíbený výraz a mluví o zlepšení postavení proletariátu.

O čtyři desetiletí později již papež Pius XI. mluví doslova o odproletarizování proletariátu. V takto nazvané třetí kapitole své encykliky Quadregesimo anno z roku 1931 říká: „Avšak nesmírné množství proletářů na jedné straně a na druhé nesmírné jmění poměrně malé skupiny úžasných boháčů je dost spolehlivým důkazem, že pozemské statky, které jsou v našem věku takzvané 'industrializace' v tak hojné míře vyráběny, nejsou rozdělovány spravedlivě a že různé třídy lidstva na nich nemají takový podíl, jaký by mít měly.“

Samostatnou pozornost věnuje odborům. Jejich zhodnocení doplňuje úvahou o práci a kapitálu a cituje Lva XIII.: Kapitál nemůže být bez práce ani práce bez kapitálu.

Jistý vrchol sociálního učení římskokatolické církve představuje svou důkladnou analýzou procesu společenské práce a radikalitou svých návrhů encyklika papeže Jana Pavla II. Laborem exercens z roku 1981, tedy z doby počátků dělnického hnutí Solidarita v jeho rodné zemi, které (spolu s jinými příčinami) vedlo k porážce komunistického režimu. V tomto dokumentu papež kritizuje kapitalismus, předkládá možnosti, jak řešit jeho rozpory, včetně společenského vlastnictví výrobních prostředků.

Role odborů spočívá podle Jana Pavla II. v boji za sociální spravedlnost. Tím není míněn boj, který má vyřadit protivníka. Má-li někdy ráz odboje, je jeho cílem právě sociální spravedlnost a soudržnost společnosti. Působnost odborů podle něj zasahuje beze vší pochyby do oblasti politiky chápané jako rozvážná starost o obecné blaho. Papež výslovně, i když v jistých mezích, zastává právo na stávku.

V sociálně-tržních státech západní Evropy se ví o rozporných zájmech práce a kapitálu, o tom, že jednotlivý pracovník tahá v pracovních vztazích za kratší konec provazu a že obhajoba práv pracovníků, a to i za cenu konfliktu, je oprávněná. Podobné myšlenky najdeme například v knize mnichovského arcibiskupa kardinála Reinharda Marxe.

V říjnu 2008 vydal arcibiskup publikaci Kapitál (Das Kapital), nesoucí provokativně název stejnojmenného spisu jeho jmenovce Karla Marxe. Sám se rovněž staví kriticky k neregulované kapitalistické ekonomice. Východisko z krizí, ke kterým vede, má spočívat v moderním sociálně-tržním hospodářství. Z toho vyplývá i patřičně silná role odborů. Jeho kniha vyšla v českém překladu (Kapitál. Plaidoyer pro člověka, Praha: Academia, 2013).

↗

Již papež Lev XIII. ve své encyklice Rerum novarum z roku 1891 opatrně zmiňuje odborová sdružení. Repro DR

Zdivočelý trh bez přívlastků nutí české autority římskokatolické církve k připomínání sociální spravedlnosti. Spokojuje se však spíše s tím, že ji pokládá za individuální morální téma.

Společně s Ekumenickou radou církví vydala Česká biskupská konference roku 2000 dokument k sociálním otázkám pod názvem Pokoj a dobro. Kapitolka o třech odstavcích se věnuje tomu, že odbory jsou legitimní složkou společnosti. Zaostává však daleko za papežskými dokumenty, zejména myšlenkami tehdejšího papeže Jana Pavla II.

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka se dehonestujícím způsobem vyjádřil k mohutné odborářské demonstraci za účasti desetitisíců občanů a s podporou občanských iniciativ, která proběhla 21. dubna 2012 v Praze na Václavském náměstí.

Druhý den se vyslovil na stanici Českého rozhlasu Radiožurnál, že místo demokracie prý prostřednictvím takových protestů směřujeme k ochlokracii, což znamená k vládě davu či lůzy. Tím nejvyšší představitel římskokatolické církve u nás představuje sesuv k té nejhorší myslitelné roli náboženské organizace v sociálním dění, totiž k prosazování a posvěcování nedemokratických a utlačovatelských struktur.

Římskou církev stálo mnoho úsilí a vedla ji k tomu zřejmě vedle autentického hlasu evangelia i obava ze ztráty vlivu v celých sociálních vrstvách a skupinách, že se odvážila postavit na stranu lidí práce a hájit jejich zájem, který sami jako jednotlivci obhájí jen těžko.

Od první sociální encykliky muselo uplynout ještě dvaasedmdesát let, než se v roce 1963 papež blahé paměti Jan XXIII. vyslovil také (v encyklice Pacem in terris) ve prospěch občanských svobod a lidských práv. Bez toho vždy hrozí sesuv na pozici populismu. S takto rozloženými důrazy se členové této církve mohou stát, aniž by se ke své církvi museli nutně obracet zády, spojenci i jinak (například sekulárně humanisticky) motivovaných zastánců práv pracujícího člověka.

Křesťané mohou do společného zápasu vložit přesvědčení o jedinečné důstojnosti člověka, přesvědčení, že člověk je sice tvorem, ale že svým duchovním povoláním překračuje přírodní a sociální limity. Tím je posíleno přesvědčení, že je jeho oprávněným zájmem, aby s ním nebylo zacházeno jako s kalkulovatelnou ekonomickou položkou, nýbrž aby byl zachován respekt k jeho lidství, právě i v roli pracovníka.