Také roky končící číslicemi 17, nejen ty naše často připomínané osmičkové, jsou bohaté na přelomové události. Letos si svět připomene sto let od revoluce v Rusku, která zahájila krátké dvacáté století, které petrohradským listopadovým převratem začalo a skončilo v létech devadesátých pádem režimu, který nastolil.

Svobodný svět si letos v červnu s uznáním připomněl událost v Londýně z roku 1717, která bývá považována za historický počátek svobodného zednářství, iniciačního společenství, které se hlásí k duchovně založenému humanismu. Historický obrat v křesťanském světě je spojován s legendou o tom, jak Martin Luther (1483 až 1546) přibil 31. října 1517 na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu pětadevadesát tezí, jejichž sepsání a soukromé odeslání a pozdější faktická publikace se považují za začátek reformace.

Neustávající reforma

Reformace se postupně rozvětvila a poněkud jinou podobu získala ve Švýcarsku, přičemž tamním Lutherovým radikálnějším současníkem byl Huldrych Zwingli. Další o málo pozdější větví historické reformace bylo osamostatnění církve Anglie vůči papeži, zahrnující přijetí některých podnětů kontinentální, spíše švýcarské reformace a vytvoření tzv. via media, tedy střední cesty mezi radikální reformací a katolickou tradicí.

Luther a autority latinské, západní církve, její teologové a biskupové, včetně soudobých papežů na sebe reagovali polemicky. Reformovaná a nereformovaná větev církve se od sebe odloučily. Formuje se novověký katolicismus na jedné a evangelické církve augsburského (tedy luterského) vyznání (a pak další reformační církve) na straně druhé. Mluví se o konfesionalizaci. Na místě původní katolicity jako mnohosti v jednotě se objevuje katolicismus jako jedna z konfesí, které si nárokují výlučnost a samospasitelnost, jakož i různé, dnes velmi četné reformační konfese.

Přání na obou stranách obnovit plnou jednotu, aniž by muselo jít o nepřátelské podmanění, projevovaly v dosavadních dějinách osobnosti a inciativy na obou stranách. Z římskokatolické strany se ochota k naslouchání a poučení projevuje zejména na II. vatikánském koncilu (1962 až 1965). Pak reformní úsilí iniciované tímto sněmem na čas uvadlo. Reformní program, mimo jiné i ve vztahu k protestantům, oživil nynější papež František.

Jeho blízký spolupracovník, kardinál Walter Kasper, shrnul posuny v katolické recepci luterství v útlé publikaci (šestasedmdesát stran) pod názvem Martin Luther: ekumenická perspektiva. Její, jak se zdá, dobrý a rozumějící český překlad od Heleny Medkové, publikovalo záhy po německém vydání nakladatelství Vyšehrad.

Walter Kasper (*1933) jako mladý teolog zastával názory podobné těm, které jeho starší teologičtí kolegové nabízeli německým biskupům na II. vatikánském koncilu. Představuje katolickou perspektivu v její vazbě na křesťanský humanismus, který v publikaci zmiňuje, a s respektem k uznané pluralitě. V této souvislosti se mluví o smířené mnohosti. Několikrát se dostal do rozepře Josephem Ratzingerem (pozdějším papežem Benediktem XVI.). Nešlo však o konflikt osudový, o čemž svědčí i to, že v létech 2001 až 2010 byl předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů, která pečuje také o vztah této církve a židovského náboženského společenství.

Kasper začíná publikaci skepticky, kapitolou o tom, proč je nám, lidem této doby — a to nejen římským katolíkům, ale i luteránům a ostatním protestantům — Luther cizí. Ten totiž v době kulturního úsvitu novověku, v době poznamenané renesančním humanismem, byl spíše ještě člověkem se středověkou mentalitou, od níž se i křesťané postupně odklonili. Jeho pojetí Boha je autoritativní a jeho pojetí církve a její nauky výlučné a polemické.

Luther je však podle Kaspera aktuální svým důrazem na jádro a smysl evangelia. Z úpadkové středověké církve vede právě tato cesta, a podle autora publikace je škoda, že se rozešly cesty dvou podobně reformně smýšlejících současníků, katolíka Erasma Rotterdamského a Luthera, který připustil vznik oddělených církví. Až dnes se reformační a renesanční vize mohou znovu shledat.

Katolíci a luteráni (a ostatní protestanté) mohou dnes překonat konfesionalismus, tedy uzavření do vlastních názorů bez naslouchání druhým. Mohou převzít podněty jedni od druhých a společně hledat další možnosti, jak by křesťanství mohlo posloužit světu. Tak se Luther cizí dnešku může stát znovu aktuální v luterství, které znovu pro sebe objevuje katolicitu církve, a v katolictví, které se učí ocenit Lutherův reformní přínos.

Jedna i druhá větev Kristovy církve je dnes schopna uznat, že církev je semper reformanda. Tedy, že stále potřebuje být reformována. Křesťanství, které překoná exkluzivní autoritářství může být podnětem pro kulturu a pro sociální reformu, jíž společnost potřebuje.

Kasper se mimořádně snaží vyjít Lutherovi vstříc, místy však, například tam, kde klade proti sobě protestantské a katolické pojetí cíle ekumenického hnutí, zaostává za možným vývojem. Někdejší reformně laděný mladý teolog se stal inteligentním, kulturním, do široka rozhleděným významným činitelem největší autoritářské náboženské organizace světa. To mu ukládá určité limity, i když i ta míra vstřícnosti, jíž pro sebe našel, ho vystavuje v jeho vlastní církvi četným ostrým útokům.

Walter Kasper: Martin Luther: ekumenická perspektiva, Praha: Vyšehrad, 2017.