Také roky končící číslicemi 17, nejen ty naše často připomínané osmičkové, jsou bohaté na přelomové události. Letos si svět připomene sto let od revoluce v Rusku, která zahájila krátké dvacáté století, které petrohradským listopadovým převratem začalo a skončilo v létech devadesátých pádem režimu, který nastolil.

Svobodný svět si letos v červnu s uznáním připomněl událost v Londýně z roku 1717, která bývá považována za historický počátek svobodného zednářství, iniciačního společenství, které se hlásí k duchovně založenému humanismu. Historický obrat v křesťanském světě je spojován s legendou o tom, jak Martin Luther (1483 až 1546) přibil 31. října 1517 na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu pětadevadesát tezí, jejichž sepsání a soukromé odeslání a pozdější faktická publikace se považují za začátek reformace.

Neustávající reforma

Reformace se postupně rozvětvila a poněkud jinou podobu získala ve Švýcarsku, přičemž tamním Lutherovým radikálnějším současníkem byl Huldrych Zwingli. Další o málo pozdější větví historické reformace bylo osamostatnění církve Anglie vůči papeži, zahrnující přijetí některých podnětů kontinentální, spíše švýcarské reformace a vytvoření tzv. via media, tedy střední cesty mezi radikální reformací a katolickou tradicí.

Luther a autority latinské, západní církve, její teologové a biskupové, včetně soudobých papežů na sebe reagovali polemicky. Reformovaná a nereformovaná větev církve se od sebe odloučily. Formuje se novověký katolicismus na jedné a evangelické církve augsburského (tedy luterského) vyznání (a pak další reformační církve) na straně druhé. Mluví se o konfesionalizaci. Na místě původní katolicity jako mnohosti v jednotě se objevuje katolicismus jako jedna z konfesí, které si nárokují výlučnost a samospasitelnost, jakož i různé, dnes velmi četné reformační konfese.

Přání na obou stranách obnovit plnou jednotu, aniž by muselo jít o nepřátelské podmanění, projevovaly v dosavadních dějinách osobnosti a inciativy na obou stranách. Z římskokatolické strany se ochota k naslouchání a poučení projevuje zejména na II. vatikánském koncilu (1962 až 1965). Pak reformní úsilí iniciované tímto sněmem na čas uvadlo. Reformní program, mimo jiné i ve vztahu k protestantům, oživil nynější papež František.

Jeho blízký spolupracovník, kardinál Walter Kasper, shrnul posuny v katolické recepci luterství v útlé publikaci (šestasedmdesát stran) pod názvem Martin Luther: ekumenická perspektiva. Její, jak se zdá, dobrý a rozumějící český překlad od Heleny Medkové, publikovalo záhy po německém vydání nakladatelství Vyšehrad.

Walter Kasper (*1933) jako mladý teolog zastával názory podobné těm, které jeho starší teologičtí kolegové nabízeli německým biskupům na II. vatikánském koncilu. Představuje katolickou perspektivu v její vazbě na křesťanský humanismus, který v publikaci zmiňuje, a s respektem k uznané pluralitě. V této souvislosti se mluví o smířené mnohosti. Několikrát se dostal do rozepře Josephem Ratzingerem (pozdějším papežem Benediktem XVI.). Nešlo však o konflikt osudový, o čemž svědčí i to, že v létech 2001 až 2010 byl předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů, která pečuje také o vztah této církve a židovského náboženského společenství.

Kasper začíná publikaci skepticky, kapitolou o tom, proč je nám, lidem této doby — a to nejen římským katolíkům, ale i luteránům a ostatním protestantům — Luther cizí. Ten totiž v době kulturního úsvitu novověku, v době poznamenané renesančním humanismem, byl spíše ještě člověkem se středověkou mentalitou, od níž se i křesťané postupně odklonili. Jeho pojetí Boha je autoritativní a jeho pojetí církve a její nauky výlučné a polemické.