Pevně zakořeněn zůstává předsudek, že náboženství je jaksi z principu reakční, že musí lidi odvádět od reálného řešení pozemské situace tím, že jim nabízí iluzorní řešení v jiném patře reality nebo v budoucím věku po skončení dějinného a kosmického času.

Občanská angažovanost, prosazování reálné demokracie v kontrastu s formální demokracií pouze občanskou má být neoddělitelně spojena s ateismem. Ten rozpouští fikce o přírodních dějích a společenských procesech. Pouze ateistický materialismus prý vidí ekonomické vazby politiky a kultury a patřičné pořadí řešení jejich konfliktních situací.

Náboženský člověk, který přesvědčivě pracuje pro společenskou reformu, pro demokratizaci odlidštěné a odlidšťující neomezené tržní ekonomiky, je vítán jako taktický spojenec, který však není ze strategického hlediska nadějný. Je exotem. Kdoví není-li ve skutečnosti již ateistou, který si to zatím pouze nepřiznal?

Když jsem se svými nejbližšími, v jakémsi intimním myšlenkovém (a také citovém) okruhu před léty promýšlel toto téma, vyjádřili jsme to ve zkratce „mystika a revoluce“. Naše sametová revoluce sesadila diktaturu sekretariátu nad proletariátem, zajistila respekt k širokému okruhu občanských svobod a lidských práv, prosadila otevřenou, pluralitní společnost. Uprostřed vlády většiny se dostalo prostoru všemožným menšinám, často úměrně jejich ochotě a dovednosti, s jakou svá práva prosazovaly.