Významné křesťanské svátky někdy vyvolají debatu, a to je dobře. I když jsou to někdy konverzace hodně povrchní a schematické, je to o přece jen o hodně lepší než se třeba spokojit s volným dnem navíc. Vzniká, jak se v debatách těchto dní ukázalo, obava, zda kultické mysterium Boha, který se stává člověkem (Vánoce), nebo Boha, který se podílí na lidské smrti a tím člověka povolává k plnosti života (Velikonoce) nezastírají Ježíše, který sdílí společenství stolu se zavrženými, který hříšníky nezavrhuje, nýbrž uzdravuje? Ježíše, který relativizuje přikázání Desatera o volném dni tím, že říká: sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27). Ježíše, který podle slov Lukášova evangelia říká: běda vám bohatým (Lk 6,24).

Není snad až tak důležité, že se stalo módou Ježíše inspirátora zápasů o lidskou důstojnost a sociální spravedlnost spojovat s ariánstvím. Nějaký politický žurnalista si přečetl něco o Ariovi ve středoškolské učebnici a navěsil na to sociálně politický konstrukt o ariánství jako ochraně před povýšením (pozdějším) Augustinovým obce Boží (církve) nad obec lidskou (říši). Je to pojetí, které z teologa Areia (256-336), presbytera z egyptské Alexandrie později populárního v cařihradských dvorských kruzích, učinilo záštitu emancipace sekulární společnosti na církvích.

Činí rovněž z Areia odpůrce křesťanské myšlenky Boží Trojice (a patrona novověkých náboženských racionalistů) v době, kdy ani jeho údajně orthodoxní protivníci představu Trojice neznali.

O Areiovi, totiž o jeho nauce, se toho moc neví. Jeho spisy byly po jeho odsouzení 1. všeobecným církevním sněmem (Nikája, 325) pod dohledem týchž dvorních kruhů důsledně zničeny. Známe ho jen citací či parafrází (to pro tehdejší dobu nelze odlišit) u autorů, kteří s ním polemizují. Jeho nauku zcela jistě zkreslují. Její rekonstrukce je proto nejistá.