Z arcibiskupského paláce se ozvaly další natolik kontroverzní výroky, že se začíná rozpadat donedávna žulová jednota římskokatolické církve. Šéfredaktorka Katolického týdeníku, orgánu České biskupské konference, neumístila článek kardinála Dominika Duky a podle informací jeho blízkého spolupracovníka Milana Badala doporučila jeho uveřejnění jinde.

Na její podporu se ozvalo i rádio Proglas, rovněž spojené s touto církví. Na podporu současné papežské linie ve vztahu k islámu se ozval i současný provinciál dominikánů Benedikt Mohelník.

Dukův článek, jemuž příležitost poskytlo zavraždění francouzského kněze Jaquea Hamela, se vrací ke starému autorovu tématu, k odsouzení islámu.

Arcibiskup dává odedávna okázale najevo svůj obdiv k panovnické dvojici Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, kteří porazili poslední islámský útvar na Pyrenejském poloostrově, granadský sultanát a ustavili základ dnešního Španělska.

Kdo je islamista?

Zatímco v předchozích staletí, zejména pod vládou Maurů za Córdobského emirátu a pak na počátku chalífátu soužití vládnoucích muslimů s Židy a křesťany vedlo k rozvoji různých odvětví kultury, rozhodla tato dvojice o vypuzení Židů a muslimů z říše. Zachránit se mohli křtem, avšak ti, kdo se pokřtili naoko a v soukromí nadále pěstovali své původní náboženství, byli souzeni inkvizicí a někdy popravováni na její pokyn.

II. vatikánský koncil vydal prohlášení o vztahu k mimokřesťanským náboženstvím pod latinským názvem Nostra aetate (V naší době). Ve dvou odstavcích jeho 3. kapitoly připomíná, že mezi muslimy a křesťany povstalo během staletí nemálo rozbrojů a nepřátelství.

Nevychází tedy z nějaké naivní, idylické představy. Stojí však na straně evangelia Ježíše Krista a výslovně vybízí k upřímné snaze o vzájemné porozumění. Křesťané a muslimové mají podle tohoto závazného dokumentu společně chránit a podporovat sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.

Koncil, v tomto případě jako nejvyšší pastýřská autority vyhlašuje jménem církve, že se na muslimy dívá s úctou. Říká o nich, že se klanějí jedinému Bohu, živému, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Spatřuje rozdíl, že muslimové Ježíše neuznávají jako Boha, ale připomíná shodu, totiž že ho ctí jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii, očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.

Ředitel odboru vnějších vztahů na Pražském arcibiskupství Milan Badal se v televizním vystoupení 9. srpna vyslovil v tom smyslu, že dnes už je jiná situace. Vlna přistěhovalců v době koncilu z islámského světa (do Francie v rámci jejího koloniálního systému především z Maghrebu a do Německa na pozvání vlády za prací zejména z Turecka), však byla v době koncilu výrazně mohutnější než dnes.

Šlo o miliony přistěhovalců. K projevům násilí s náboženskou motivací docházelo tehdy stejně jako dnes. To však biskupy shromážděné na koncilu neodradilo od křesťanského postoje, k němuž se na koncilu cítili být puzeni Duchem svatým.

↗

Dominik Duka by se měl od klerikální arogance posunout ke křesťanské službě. Foto ceskatelevize.cz

Ti, kdo motivováni koncilem nebo z důvodů nezávislých na římské církvi a nezávislých na křesťanství, tedy z důvodů humanistických a občanských, podporují skutečný dialog kultur, vzájemné uznání, sdílení a spolupráci, nejsou samozřejmě slepí k vlně zločinů páchaných s odvoláním na islám. Jsou to teroristické útoky páchané zejména v islámském světě samotném, kde (nesrovnatelně častějším) terčem násilí jsou muslimové, protože jde o muslimy jiné. Pak to jsou útoky na tak řečené vzdálené cíle v západním světě.

Teroristických útoků je sice méně než útoků v souvislosti s válkou na Balkáně (například povraždění tisíců neozbrojených muslimů pravoslavnými Srby v Srebrenici roku 1995) nebo atentátů římskokatolických a protestantských obyvatel Severního Irska na sebe navzájem, ale je jim věnována větší pozornost. Je třeba je odsoudit. Obvykle se volí rozlišení na muslimy a islamisty. Islamisté jsou pachateli, o muslimech se připouští, že jsou převážně mírumilovní.

Slovo „islamista“ je dost sporné. Původně znamenalo západního odborníka v oboru tehdy zvaném islamistika, tedy západního znalce islámu (dnes se spíše mluví o islamologii). Později dostalo nový význam příslušníka politického hnutí, které se snaží prosadit islám v politické sféře. Islamisté by pak odpovídali křesťanským klerikálům (jimž ovšem nikdo neříká například christianisté).

I ti politicky prosazují ekonomické a mocenské zájmy církví. Být islamistou v tomto smyslu však nemusí znamenat být násilný. Islám v politice nemusí znamenat jen třeba omezení práv žen, povinné vyznání nebo nepřijatelné drakonické tresty za banální kriminální delikty. Může jít například o systém islámského bankovnictví, který v době nedávné ekonomické krize lépe odolával ekonomickým tlakům a nebyl tak asociální jako západní moc finančních institucí nad demokraticky zvolenou politickou reprezentací.

V případě útoků na civilní obyvatelstvo by se mělo mluvit o fundamentalismu a fanatismu, a to v islámu a kdekoli jinde. Ty jsou trestuhodné a vůči nim se musí náboženství ostře vymezit. Muslimy nedávná série zločinů pohnula k projevům solidarity (kupříkladu k ochraně kostelů). Demonstrativně vyjadřují soucit s trpícími a jejich blízkými, jakož i odpor k násilí. Množí se fatwy islámských učenců z celého islámského světa odsuzující takzvaný islámský stát, Tálibán, Al-Káidu a podporující demokratické hodnoty.

Mluvit o islamistech je problematické a ztotožňovat všechny muslimy s násilníky, kteří islám neznají a neprávem se ho dovolávají, je nespravedlivé. V Koránu jsou sice texty vybízející k násilí, takové texty však jsou rovněž v Bibli (a jeví se to tak, že ty biblické jsou násilnější), a v obou náboženstvích (a též v judaismu) záleží na tom, jak se Bible nebo Korán vykládá.

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby se Dominik Duka (se svými spolupracovníky) v roli nejen metropolity české církevní provincie omezené na Čechy a ve spíše historické a jen symbolické roli primase českého, ale i v pozici předsedy České biskupské konference, a tedy nejvyššího reprezentanta římskokatolické církve v celé České republice, držel pokynů církevní autority, tedy koncilu (svolaného, vedeného a schváleného) tehdejšími papeži a také pastoračních podnětů nynějšího papeže Františka, který vícekrát výslovně odmítl ztotožňovat muslimy s terorismem.

Nebo jednoduše: měl by se od klerikální arogance posunout ke křesťanské službě.