Muslimové, islamisté

Ivan Štampach

Katolický týdeník nevydal text Dominika Duky o vztahu křesťanů a muslimů. Celá kauza ukazuje na rozštěp uvnitř církve: Duka dlouhodobě stigmatizuje islám a nejedná podle křesťanského učení o dialogu náboženství.

Z arcibiskupského paláce se ozvaly další natolik kontroverzní výroky, že se začíná rozpadat donedávna žulová jednota římskokatolické církve. Šéfredaktorka Katolického týdeníku, orgánu České biskupské konference, neumístila článek kardinála Dominika Duky a podle informací jeho blízkého spolupracovníka Milana Badala doporučila jeho uveřejnění jinde.

Na její podporu se ozvalo i rádio Proglas, rovněž spojené s touto církví. Na podporu současné papežské linie ve vztahu k islámu se ozval i současný provinciál dominikánů Benedikt Mohelník.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dukův článek, jemuž příležitost poskytlo zavraždění francouzského kněze Jaquea Hamela, se vrací ke starému autorovu tématu, k odsouzení islámu.

Arcibiskup dává odedávna okázale najevo svůj obdiv k panovnické dvojici Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, kteří porazili poslední islámský útvar na Pyrenejském poloostrově, granadský sultanát a ustavili základ dnešního Španělska.

Kdo je islamista?

Zatímco v předchozích staletí, zejména pod vládou Maurů za Córdobského emirátu a pak na počátku chalífátu soužití vládnoucích muslimů s Židy a křesťany vedlo k rozvoji různých odvětví kultury, rozhodla tato dvojice o vypuzení Židů a muslimů z říše. Zachránit se mohli křtem, avšak ti, kdo se pokřtili naoko a v soukromí nadále pěstovali své původní náboženství, byli souzeni inkvizicí a někdy popravováni na její pokyn.

II. vatikánský koncil vydal prohlášení o vztahu k mimokřesťanským náboženstvím pod latinským názvem Nostra aetate (V naší době). Ve dvou odstavcích jeho 3. kapitoly připomíná, že mezi muslimy a křesťany povstalo během staletí nemálo rozbrojů a nepřátelství.

Nevychází tedy z nějaké naivní, idylické představy. Stojí však na straně evangelia Ježíše Krista a výslovně vybízí k upřímné snaze o vzájemné porozumění. Křesťané a muslimové mají podle tohoto závazného dokumentu společně chránit a podporovat sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.

Koncil, v tomto případě jako nejvyšší pastýřská autority vyhlašuje jménem církve, že se na muslimy dívá s úctou. Říká o nich, že se klanějí jedinému Bohu, živému, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. Spatřuje rozdíl, že muslimové Ježíše neuznávají jako Boha, ale připomíná shodu, totiž že ho ctí jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii, očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.

Ředitel odboru vnějších vztahů na Pražském arcibiskupství Milan Badal se v televizním vystoupení 9. srpna vyslovil v tom smyslu, že dnes už je jiná situace. Vlna přistěhovalců v době koncilu z islámského světa (do Francie v rámci jejího koloniálního systému především z Maghrebu a do Německa na pozvání vlády za prací zejména z Turecka), však byla v době koncilu výrazně mohutnější než dnes.

Šlo o miliony přistěhovalců. K projevům násilí s náboženskou motivací docházelo tehdy stejně jako dnes. To však biskupy shromážděné na koncilu neodradilo od křesťanského postoje, k němuž se na koncilu cítili být puzeni Duchem svatým.

Dominik Duka by se měl od klerikální arogance posunout ke křesťanské službě. Foto ceskatelevize.cz
Dominik Duka by se měl od klerikální arogance posunout ke křesťanské službě. Foto ceskatelevize.cz

Ti, kdo motivováni koncilem nebo z důvodů nezávislých na římské církvi a nezávislých na křesťanství, tedy z důvodů humanistických a občanských, podporují skutečný dialog kultur, vzájemné uznání, sdílení a spolupráci, nejsou samozřejmě slepí k vlně zločinů páchaných s odvoláním na islám. Jsou to teroristické útoky páchané zejména v islámském světě samotném, kde (nesrovnatelně častějším) terčem násilí jsou muslimové, protože jde o muslimy jiné. Pak to jsou útoky na tak řečené vzdálené cíle v západním světě.

Teroristických útoků je sice méně než útoků v souvislosti s válkou na Balkáně (například povraždění tisíců neozbrojených muslimů pravoslavnými Srby v Srebrenici roku 1995) nebo atentátů římskokatolických a protestantských obyvatel Severního Irska na sebe navzájem, ale je jim věnována větší pozornost. Je třeba je odsoudit. Obvykle se volí rozlišení na muslimy a islamisty. Islamisté jsou pachateli, o muslimech se připouští, že jsou převážně mírumilovní.

Slovo „islamista“ je dost sporné. Původně znamenalo západního odborníka v oboru tehdy zvaném islamistika, tedy západního znalce islámu (dnes se spíše mluví o islamologii). Později dostalo nový význam příslušníka politického hnutí, které se snaží prosadit islám v politické sféře. Islamisté by pak odpovídali křesťanským klerikálům (jimž ovšem nikdo neříká například christianisté).

I ti politicky prosazují ekonomické a mocenské zájmy církví. Být islamistou v tomto smyslu však nemusí znamenat být násilný. Islám v politice nemusí znamenat jen třeba omezení práv žen, povinné vyznání nebo nepřijatelné drakonické tresty za banální kriminální delikty. Může jít například o systém islámského bankovnictví, který v době nedávné ekonomické krize lépe odolával ekonomickým tlakům a nebyl tak asociální jako západní moc finančních institucí nad demokraticky zvolenou politickou reprezentací.

V případě útoků na civilní obyvatelstvo by se mělo mluvit o fundamentalismu a fanatismu, a to v islámu a kdekoli jinde. Ty jsou trestuhodné a vůči nim se musí náboženství ostře vymezit. Muslimy nedávná série zločinů pohnula k projevům solidarity (kupříkladu k ochraně kostelů). Demonstrativně vyjadřují soucit s trpícími a jejich blízkými, jakož i odpor k násilí. Množí se fatwy islámských učenců z celého islámského světa odsuzující takzvaný islámský stát, Tálibán, Al-Káidu a podporující demokratické hodnoty.

Mluvit o islamistech je problematické a ztotožňovat všechny muslimy s násilníky, kteří islám neznají a neprávem se ho dovolávají, je nespravedlivé. V Koránu jsou sice texty vybízející k násilí, takové texty však jsou rovněž v Bibli (a jeví se to tak, že ty biblické jsou násilnější), a v obou náboženstvích (a též v judaismu) záleží na tom, jak se Bible nebo Korán vykládá.

Bylo by nanejvýš žádoucí, aby se Dominik Duka (se svými spolupracovníky) v roli nejen metropolity české církevní provincie omezené na Čechy a ve spíše historické a jen symbolické roli primase českého, ale i v pozici předsedy České biskupské konference, a tedy nejvyššího reprezentanta římskokatolické církve v celé České republice, držel pokynů církevní autority, tedy koncilu (svolaného, vedeného a schváleného) tehdejšími papeži a také pastoračních podnětů nynějšího papeže Františka, který vícekrát výslovně odmítl ztotožňovat muslimy s terorismem.

Nebo jednoduše: měl by se od klerikální arogance posunout ke křesťanské službě.

    Diskuse
    MP
    August 15, 2016 v 14.37
    Na okraj
    Měli bychom si vystačit se slovem fanatismus. Fundamentalsmus má podobně sporný původ a konotace jako islamismus. V poslední aktuální smysluplné podobě označoval křesťanský, protestanský proud odvolávající se na fundamentální články víry. V USA toto označení zároveň působilo jako pars pro toto pro fanatismus, kterým se podle přesvědčení velké části obyvatel Ameriky fudamentalisté vyznačovali -- a dominantní pozice americké angličtiny vedla k vytvoření konkurenčního pojmu ke starému dobrému fanatismu.