Slučitelnost islámu a respektu k LGBT+ lidem řešila panelová diskuse, kterou v úterý 9. srpna hostil pražský Langhans — Centrum Člověka v Tísni. Měla za cíl otevřít mnoho témat, která nejsou ve společnosti příliš zohledňována. A pokud ano, tak spíše jako zbraň „slušných Čechů“ a „Naštvaných matek“, kteří se obávají, že s rozšířením islámu bychom se v České republice dočkali veřejného kamenování gayů, leseb a trans lidí.

Jak to však vidí samotní čeští muslimové? Debaty se zúčastnili konvertité Kateřina Gamal Richterová a Ondřej Adamík a také islamoložka, analytička výzkumného centra AMO se zaměřením na integraci muslimů v Evropě, Zora Hesová. Panelisté čelili otázkám Sáry Drahokoupil Vidímové, politoložky, která celou diskuzí prováděla.

Už minutu po oficiálním začátku se síň zcela zaplnila a pořadatelé již další zájemce do místnosti nevpustili. Zájem byl značný, takže několik desítek lidí zůstalo stát na chodbě v marné naději, že se nějaké místo uvolní. Dovnitř se vešlo asi šedesát zvědavých a nedočkavých lidí.

Na poslední chvíli vedle mě usedla slečna. Stěžovala si, že ji do sálu odmítal vpustit jakýsi muž, přestože na ni uvnitř čekalo místo. Situaci popsala tak, že se k ní dotyčný choval invazivně a několikrát do ní strčil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že na místě jsou pravděpodobně i lidé, kteří si nepřišli pouze vyslechnout diskusi.

To bylo možné očekávat už na základě bouřlivé debaty na facebookové stránce události, kde jsem četla desítky nenávistných komentářů na adresu muslimů. A v neposlední řadě také zprávu o tom, že se na akci chystá samotný Martin Konvička.

Vesmírem zlých muslimů

Z celé diskuse vzešlo mnoho podnětů, otázek i odpovědí. V hlavě mi však nejvíce utkvělo několik vět Kateřiny Gamal Richterové, která uvedla hned na úvod, že téma LGBT+ komunity je mezi muslimy stále velkým tabu. Sama by si, dle svých slov, přála páteční kázání proti homofobii. Kateřina se přihlásila k naprosté toleranci jinakosti a respektu ke gayům, lesbám a trangender lidem.

Obsáhle hovořila o svém osobním životě a o výchově tříletého syna, kterého nevede systematicky k žádnému náboženství. Přesto prý nastávají situace, kdy se s manželem doma modlí a syn sebou vedle nich plácne na koberec a chce být jako oni.

Zazněla i otázka, jak by reagovala, kdyby syn v budoucnu sdělil, že je gay. Kateřina, dotazem poněkud zaskočena, odpověděla, že by ,,radostí neskákala, ostatně jako každý rodič”. Ihned ale dodala, že by jeho cestu respektovala a neodsuzovala jej a že svého syna bude samozřejmě vždy milovat. Taktéž poznamenala, že osobně zná i gaye muslimského vyznání.

Přišla řeč i na radikalizaci české společnosti a její vyhraněnost vůči islámu, jejíž míra, podle Ondřeje Adamíka, v posledních letech stoupá. Adamík rovněž zastává názor, že stav nesnášenlivosti vůči muslimům je médii uměle udržován a konstatoval, že islám má v českém prostředí kořeny již z dob Rakouska-Uherska, kdy sem začal proudit z balkánských zemí.

Adamíkovo pojetí islámu je taktéž ovlivněnou českou kulturou. Například v období ramadánu si rád dopřeje klasické české jídlo jako je kachna, kuřecí řízek nebo cukroví.

Kateřina se s nevraživostí Čechů prý setkává často. Poslední dobou se objevují poznámky hlavně na její šátek. Nejvíc ji překvapuje věta, kterou slýchá v obchodech: ,,Podívej, už je to tady!”

Sama si myslí, že důležitý je vzájemný respekt. Sama by si prý nedovolila nadávat ani třeba člověku v tričku s logem kapely Ortel. Nedovolí jí to právě její úcta k druhým a přiznala, že i strach hraje určitou roli. V období po útoku na Charlie Hebdo dokonce odmítala vyjít se svým synem na ulici, jelikož se bála uplatňování kolektivní viny.

Zora Hesová do celé debaty vnesla racionální pohled na věc a s jejími tezemi bylo možné snadno souhlasit. S nadhledem například poznamenala, že kdyby byli všichni muslimové tak zlí, jak se o nich hovoří, svět, jak jej známe, by vůbec nemohl existovat. Taktéž jí dávám za pravdu v tom, že na muslimy je uplatňován dvojí metr: jako by to, co je psáno v Koránu bylo zásadně špatně, zato v Bibli je vše v pořádku. Islám navíc prý v posledních letech zažívá rozvoj feministické teologie.

Jeden z návštěvníků v následné diskusi obvinil panelisty z toho, že nejsou skutečnými muslimy, protože jsou „pouze“ konvertité. Dále pak tvrdil, že příslušnost k náboženství je de facto dána etnicitou. Jako příklad uvedl, že Čech nemůže být muslimem a panelová diskuse je tedy „o muslimech bez muslimů“.

Své vyjádření podkládal tím, že je z česko-arabské rodiny. Následně začal beze slova fotit posluchače. Z panelistů mu oponovala především Zora Hesová například tím, že neexistuje nic, co by spojovalo všechny muslimy nebo třeba křesťany. Pro veřejnost je ovšem podle ní „zábavnější“ se bavit o muslimech, jako o nerozlišené mase fanatiků, kteří mají všechny homosexuály za prasata.

Osobně vnímám celou diskusi veskrze pozitivně. Za přínos lze také pokládat fakt, že tyto problémy již nejsou tabuizovány. A je zřejmé, že by se společnost měla těmito tématy zabývat více a nepokládat je pouze za problém náboženských, etnických nebo sexuálních menšin. Odstraňování předsudků je úkolem nás všechny.