Slučitelnost islámu a respektu k LGBT+ lidem řešila panelová diskuse, kterou v úterý 9. srpna hostil pražský Langhans — Centrum Člověka v Tísni. Měla za cíl otevřít mnoho témat, která nejsou ve společnosti příliš zohledňována. A pokud ano, tak spíše jako zbraň „slušných Čechů“ a „Naštvaných matek“, kteří se obávají, že s rozšířením islámu bychom se v České republice dočkali veřejného kamenování gayů, leseb a trans lidí.

Jak to však vidí samotní čeští muslimové? Debaty se zúčastnili konvertité Kateřina Gamal Richterová a Ondřej Adamík a také islamoložka, analytička výzkumného centra AMO se zaměřením na integraci muslimů v Evropě, Zora Hesová. Panelisté čelili otázkám Sáry Drahokoupil Vidímové, politoložky, která celou diskuzí prováděla.

Už minutu po oficiálním začátku se síň zcela zaplnila a pořadatelé již další zájemce do místnosti nevpustili. Zájem byl značný, takže několik desítek lidí zůstalo stát na chodbě v marné naději, že se nějaké místo uvolní. Dovnitř se vešlo asi šedesát zvědavých a nedočkavých lidí.

Na poslední chvíli vedle mě usedla slečna. Stěžovala si, že ji do sálu odmítal vpustit jakýsi muž, přestože na ni uvnitř čekalo místo. Situaci popsala tak, že se k ní dotyčný choval invazivně a několikrát do ní strčil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že na místě jsou pravděpodobně i lidé, kteří si nepřišli pouze vyslechnout diskusi.

To bylo možné očekávat už na základě bouřlivé debaty na facebookové stránce události, kde jsem četla desítky nenávistných komentářů na adresu muslimů. A v neposlední řadě také zprávu o tom, že se na akci chystá samotný Martin Konvička.

Vesmírem zlých muslimů

Z celé diskuse vzešlo mnoho podnětů, otázek i odpovědí. V hlavě mi však nejvíce utkvělo několik vět Kateřiny Gamal Richterové, která uvedla hned na úvod, že téma LGBT+ komunity je mezi muslimy stále velkým tabu. Sama by si, dle svých slov, přála páteční kázání proti homofobii. Kateřina se přihlásila k naprosté toleranci jinakosti a respektu ke gayům, lesbám a trangender lidem.

Obsáhle hovořila o svém osobním životě a o výchově tříletého syna, kterého nevede systematicky k žádnému náboženství. Přesto prý nastávají situace, kdy se s manželem doma modlí a syn sebou vedle nich plácne na koberec a chce být jako oni.

Zazněla i otázka, jak by reagovala, kdyby syn v budoucnu sdělil, že je gay. Kateřina, dotazem poněkud zaskočena, odpověděla, že by ,,radostí neskákala, ostatně jako každý rodič”. Ihned ale dodala, že by jeho cestu respektovala a neodsuzovala jej a že svého syna bude samozřejmě vždy milovat. Taktéž poznamenala, že osobně zná i gaye muslimského vyznání.

Přišla řeč i na radikalizaci české společnosti a její vyhraněnost vůči islámu, jejíž míra, podle Ondřeje Adamíka, v posledních letech stoupá. Adamík rovněž zastává názor, že stav nesnášenlivosti vůči muslimům je médii uměle udržován a konstatoval, že islám má v českém prostředí kořeny již z dob Rakouska-Uherska, kdy sem začal proudit z balkánských zemí.

Adamíkovo pojetí islámu je taktéž ovlivněnou českou kulturou. Například v období ramadánu si rád dopřeje klasické české jídlo jako je kachna, kuřecí řízek nebo cukroví.