Mluvit přece jen korektně?

Ivan Štampach

Případ francouzské středoškolačky, kterou její atak vůči islámu přivedl pod policejní ochranu, ukazuje nutnost držet se zásady nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě. Platí to ovšem pro všechny; i pro muslimy.

Právo na svobodu projevu včetně satiry směřované vůči náboženství a právo na ochranu vyznání před urážkami není snadné sladit a různé společnosti i v rámci Evropy jejich vztah upravují dosti rozdílně. Repro DR

Ve Francii se letos ještě před karanténou přihodilo, že středoškolačka musela přestat chodit do školy a obdržela policejní ochranu. Dostávala výhrůžky znásilněním, ba i usmrcením. Odpověděla totiž víceméně veřejně na homofóbní útoky, které jí napsal uživatel sociální sítě s odvoláním na islám. Reagovala výrokem, že islám je náboženství nenávisti.

Věc byla tak vážná, že vyvolala rozepři mezi vysokými politiky. Ministryně spravedlnosti Nicole Belloubetová prohlásila, že urážka náboženství je útokem na svobodu svědomí. Lze ji chápat. Útoky na islám známe i z českého prostředí, dokonce z prostředí jedné z parlamentních politických stran.

Máme tendenci islám před útoky bránit. Když v lednu někdo posprejoval brněnskou mešitu nápisem „Nešiřte islám v ČR! Jinak vás zabijeme“, měli jsme tendenci se projevit solidárně, zastat se muslimů, i jejich práva veřejně se vyslovovat o své víře. Když dva roky poté, co Ústředí muslimských obcí vydalo publikaci Bilála Philipse Základy tauhídu, přepadla policie 25. dubna 2014 všechny české mešity v době páteční bohoslužby, hájili jsme právo muslimů hlásit se ke své víře, i když v knize je mnoho výroků přísně odsuzujících a znevažujících nemuslimy.

Kde však je právo muslimů vyznávat, že není boha kromě Boha a že Muhammad je jeho posel a přát si, aby to s nimi sdílelo co nejvíc lidí? A kde je jejich právo útočit na polyteismus, úctu ke svatým, zpochybňovat loajalitu vůči řádné státní autoritě nebo útočit na lidi s menšinovými erotickými preferencemi?

A kde je právo křesťanů přihlašovat se k Ježíšovu výroku: nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne (Jan 14, 6) a posílat do věčného zavržení ty, kdo nejsou v církvi? A jejich právo mocnou misijní aktivitou přibližovat příklon všech národů a všech lidí k této výlučné cestě?

A kde je jejich právo (Vojtěch Kodet podobně jako Bilál Philips) například o údajných tajných naukách a nadsmyslových jevech prohlašovat, že jejich praktikování uvaluje na člověka kletbu, vztahující se dokonce i na další generace? O prokletých městech ze Starého zákona víme, že je Bůh přikazoval vyhubit včetně žen, dětí a starců.

A kde je právo sekulární společnosti toto vše v islámu, v křesťanství a kdekoli jinde ostře odmítat? Je na místě čelit náboženské exkluzivitě, která je předsíní nábožensky odůvodňovaného násilí?

Ve zmíněné francouzské kauze musel ministryni své vlády korigovat prezident Emmanuel Macron a prohlásit, že Francouzi mají podle zákona právo se rouhat, kritizovat a karikovat náboženství. Asi je velmi snadné konstatovat, že korektní kritika je přípustná. Kdyby profánní lidé nesměli kritizovat náboženství a náboženští lidé jiná náboženství a sekularismus, byli bychom rovnýma nohama v nějakém typu diktatury.

A je jistě možno s Nejvyšším soudem České republiky pokládat za již nepřípustné a trestním zákonem postihované hanobení, které má být projevem hrubě urážlivým a znevažujícím. Stačí přitom výrok s takovým „vyzněním“, tedy výrok, jehož doslovné znění je samo o sobě indiferentní a jehož hrubě urážlivá a znevažující povaha vyplývá z okolností, za nichž byl pronesen.

Francouzi mají právo nejen kritizovat, ale i karikovat a rouhat se. Britské trestní právo naproti tomu postihuje rouhání definované jako pohrdání, urážku, hrubost nebo zesměšňování vůči Bohu, Ježíši Kristu nebo Bibli. Posvátné postavy a spisy jiných náboženství takto trestně chráněny nejsou a poněkud vágně se v pramenech uvádí, že rozhodující není obsah projevu, nýbrž jeho tón, styl a duch, což je mimořádně riskantní.

Někde mezitím stojíme my. Soud ostře kritický projev na divadelní scéně neodsoudil, ale na druhou stranu stát některé náboženské společnosti české privileguje, poskytuje jim ve srovnání s jinými právními subjekty zvláštní ochranu a výjimky. Nejvyšší soudní instance to ve sporných kauzách potvrzují.

Nemusí být vždy snadné rozpoznat hranice toho, co je zdravé a potřebné nebo aspoň únosné a co už je neslušné, ubližující nebo dokonce zločinné. Někdo namítá, jak to, že islámský nebo křesťanský fundamentalismus je veřejně kritizován, často velmi ostře, ale pokud jde o judaismus, očekává se daleko větší zdrženlivost, ba opatrnost.

A přece je to rozdíl obhajitelný. Něco jiného je kritizovat obrovské, mocné útvary, jakými jsou nejméně dvě miliardy křesťanů a nějaká miliarda a půl muslimů, a opírat se do Židů, kteří jsou nepatrnou menšinou. Lidí hlásící se k judaismu, je kolem dvou promile světové populace. Podobné to bude u etnického sebeurčení. Taková menšina je ohrožena a měla mít jistou ochranu.

A pak je vždy třeba zvážit, jak snadno sklouzla v minulosti ještě pořád ne tak dávná kritika v osočování, osočování v pronásledování a pronásledování v průmyslové vraždění. Jistěže dnešní Židy rozptýlené po zemích světa a současný stát Izrael tragédie šoa nechrání před každou kritikou, ale přiměřené ohledy jsou nutné.

Téma oprávněné kritiky a neoprávněného urážení, zesměšňování, pomlouvání se pochopitelně netýká jen náboženství. Náboženské vyznání nebo pozici bez vyznání lze dnes ve velké části dnešního světa volit. Národní příslušnost také není absolutně a jednou provždy dána, je možné — a někde, i u nás, uznávané — svobodné etnické sebeurčení, ale přece jen skoro každý má jeden mateřský jazyk a zrození v určité rodině a v určitém regionu si nevybral.

Národy jsou různé. Přesto však nelze jen tak jednoduše mluvit o typických národních vlastnostech. Vezměme jen českou holubičí povahu.

Asi by nemělo být třeba, aby nám někdo zakazoval mluvit o přičmoudlých, židácích, špinavých arabáších, rákosnících nebo rusácích. Snad tady platí zlaté pravidlo. Tak jako by se nám nelíbilo, kdyby někdo všechny Čechy označil za líné, vychytralé šmejdy, kteří neumí dodržovat slovo, tak by se nám snad pusa nezkřivila, když příslušníka jiné rasy, národa, náboženství nebo politického přesvědčení označíme slušně, lidsky, způsobem, který neubližuje a nevyjadřuje pohrdání.

Možná někdo bohužel musí veřejně působícím lidem korektnost závazně ukládat, když sami nemají v sobě dost soudnosti a ohledů, aby drželi vůči svým i jiným zásadu padni, komu padni.

      Diskuse
      JP
      May 19, 2020 v 12.31
      Právo a lidské bloudění

      Jako vždy Ivan Štampach dané téma probírá s obdivu- a respektu-hodnou mírou diferenciace, dokonale vyváženého zhodnocení všech relevantních aspektů. Žádná ze stran daného konfliktu není upřednostňována před druhou, každé jsou uznána a přiznána její práva; ale zároveň je každá upomínána na její vlastní limity a povinnosti.

      Nicméně: nakonec ani Ivan Štampach nemůže jinak, nežli - jakožto poslední možnost řešení - zavolat na pomoc právo. Sankci. Vše tedy zůstává nakonec v rovině pouze právní.

      Ano, je tomu bezpochyby tak: jsou lidé, u který nepomůže nic jiného, nežli čirá hrozba trestem. Anebo jak napsal Hegel ve své "Filozofii práva": "Musí být přikázáno, čistě přikázáno v tomto světě."

      A přece... Přece je tu něco zcela zásadně špatně. Protože právo jako takové nikdy nezasahuje věc samotnou, pouze ošetřuje její důsledky. Její vnější projevy. Pokud je zde projednáván střet různých náboženských, spirituálních i ateistických vyznání, pak je tuto možnost respektive neschopnost vzájemné domluvy snad ze všeho nejlépe možno charakterizovat novozákonním komentářem k příchodu Ježíše do své vlastní domoviny: "Přišel mezi své, a oni ho nepoznali."

      Toto střetávání se různých duchovních přesvědčení (včetně ateismu) je totiž v určitém smyslu znovu a znovu další reprodukcí onoho archetypálního novozákonního příběhu: přišel mezi své, a byl jimi odmítnut. Nepochopen.

      Všechny tyto názorové směry totiž mají tu samou touhu jako Ježíš: sdělit svou pravdu těm ostatním. Jenže - ti ostatní tuto pravdu nechápou, je jim uzavřena. Respektive - oni se uzavřou před ní, uzavřou se do své vlastní, dílčí pravdy, a naprosto nic nechtějí slyšet o tom, že by mohla existovat i pravda jiná. A tak se těm jiným pravdám posmívají (stejně jako se posmívali Ježíšovi), odmítají je, případně jejich zastánce a hlasatele bijí. Takže je nakonec opravdu - alespoň v moderních civilizovaných společnostech - nutna alespoň sankce práva, aby je přivedla ne-li k rozumu a k pochopení, tak alespoň k vnějšímu zachovávání norem.

      Jenže jak už bylo řečeno úvodem: právo se svými sankcemi zůstává nakonec jenom na povrchu. A dokud lidé sami nebudou ochotni a schopni vyjít z ulit svých vlastních dílčích pravd a začít uznávat a hledat i pravdy jiné, potud tu bude přetrvávat stav o sobě nepravý a špatný.

      IH
      May 20, 2020 v 19.17
      A na přecitlivělost právo máme?

      Mám myslím celkem pochopení pro kritiku svévolného zraňování citů věřících. Vyslovit názor, že "islám je náboženstvím nenávisti" je jistě nevhodné a třeba intelektuála nehodné. Paušalizující odpověď dotčené středoškolačky není ovšem rozhodně na žádný poprask. Předmětem postihu by měly být až následující hrozby. Ptejme se, co kdyby studentka uvedené místo o islámu konstatovala o náboženství obecně? Něco takového si člověk dnes nakonec opravdu někdy pomyslet může.

      Domnívám se, že i tuto "přecitlivělost" Ivan Štampach ve své úvaze tematizoval. Ovšem: on použil dosti nejasných formulací, které je možno chápat dvojím způsobem: "A kde je právo?..."

      Nicméně podle kontextu předpokládám, že tím mělo být řečeno: "A kde berou právo?..." - Tedy kde berou (islamisté, křesťané atd.) nesnášenlivým a arogantním způsobem prosazovat právě jenom svá vlastní dogmata.