Mluvit přece jen korektně?
Ivan ŠtampachPřípad francouzské středoškolačky, kterou její atak vůči islámu přivedl pod policejní ochranu, ukazuje nutnost držet se zásady nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě. Platí to ovšem pro všechny; i pro muslimy.
Ve Francii se letos ještě před karanténou přihodilo, že středoškolačka musela přestat chodit do školy a obdržela policejní ochranu. Dostávala výhrůžky znásilněním, ba i usmrcením. Odpověděla totiž víceméně veřejně na homofóbní útoky, které jí napsal uživatel sociální sítě s odvoláním na islám. Reagovala výrokem, že islám je náboženství nenávisti.
Věc byla tak vážná, že vyvolala rozepři mezi vysokými politiky. Ministryně spravedlnosti Nicole Belloubetová prohlásila, že urážka náboženství je útokem na svobodu svědomí. Lze ji chápat. Útoky na islám známe i z českého prostředí, dokonce z prostředí jedné z parlamentních politických stran.
Máme tendenci islám před útoky bránit. Když v lednu někdo posprejoval brněnskou mešitu nápisem „Nešiřte islám v ČR! Jinak vás zabijeme“, měli jsme tendenci se projevit solidárně, zastat se muslimů, i jejich práva veřejně se vyslovovat o své víře. Když dva roky poté, co Ústředí muslimských obcí vydalo publikaci Bilála Philipse Základy tauhídu, přepadla policie 25. dubna 2014 všechny české mešity v době páteční bohoslužby, hájili jsme právo muslimů hlásit se ke své víře, i když v knize je mnoho výroků přísně odsuzujících a znevažujících nemuslimy.
Kde však je právo muslimů vyznávat, že není boha kromě Boha a že Muhammad je jeho posel a přát si, aby to s nimi sdílelo co nejvíc lidí? A kde je jejich právo útočit na polyteismus, úctu ke svatým, zpochybňovat loajalitu vůči řádné státní autoritě nebo útočit na lidi s menšinovými erotickými preferencemi?
A kde je právo křesťanů přihlašovat se k Ježíšovu výroku: nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne (Jan 14, 6) a posílat do věčného zavržení ty, kdo nejsou v církvi? A jejich právo mocnou misijní aktivitou přibližovat příklon všech národů a všech lidí k této výlučné cestě?
Jako vždy Ivan Štampach dané téma probírá s obdivu- a respektu-hodnou mírou diferenciace, dokonale vyváženého zhodnocení všech relevantních aspektů. Žádná ze stran daného konfliktu není upřednostňována před druhou, každé jsou uznána a přiznána její práva; ale zároveň je každá upomínána na její vlastní limity a povinnosti.
Nicméně: nakonec ani Ivan Štampach nemůže jinak, nežli - jakožto poslední možnost řešení - zavolat na pomoc právo. Sankci. Vše tedy zůstává nakonec v rovině pouze právní.
Ano, je tomu bezpochyby tak: jsou lidé, u který nepomůže nic jiného, nežli čirá hrozba trestem. Anebo jak napsal Hegel ve své "Filozofii práva": "Musí být přikázáno, čistě přikázáno v tomto světě."
A přece... Přece je tu něco zcela zásadně špatně. Protože právo jako takové nikdy nezasahuje věc samotnou, pouze ošetřuje její důsledky. Její vnější projevy. Pokud je zde projednáván střet různých náboženských, spirituálních i ateistických vyznání, pak je tuto možnost respektive neschopnost vzájemné domluvy snad ze všeho nejlépe možno charakterizovat novozákonním komentářem k příchodu Ježíše do své vlastní domoviny: "Přišel mezi své, a oni ho nepoznali."
Toto střetávání se různých duchovních přesvědčení (včetně ateismu) je totiž v určitém smyslu znovu a znovu další reprodukcí onoho archetypálního novozákonního příběhu: přišel mezi své, a byl jimi odmítnut. Nepochopen.
Všechny tyto názorové směry totiž mají tu samou touhu jako Ježíš: sdělit svou pravdu těm ostatním. Jenže - ti ostatní tuto pravdu nechápou, je jim uzavřena. Respektive - oni se uzavřou před ní, uzavřou se do své vlastní, dílčí pravdy, a naprosto nic nechtějí slyšet o tom, že by mohla existovat i pravda jiná. A tak se těm jiným pravdám posmívají (stejně jako se posmívali Ježíšovi), odmítají je, případně jejich zastánce a hlasatele bijí. Takže je nakonec opravdu - alespoň v moderních civilizovaných společnostech - nutna alespoň sankce práva, aby je přivedla ne-li k rozumu a k pochopení, tak alespoň k vnějšímu zachovávání norem.
Jenže jak už bylo řečeno úvodem: právo se svými sankcemi zůstává nakonec jenom na povrchu. A dokud lidé sami nebudou ochotni a schopni vyjít z ulit svých vlastních dílčích pravd a začít uznávat a hledat i pravdy jiné, potud tu bude přetrvávat stav o sobě nepravý a špatný.
Mám myslím celkem pochopení pro kritiku svévolného zraňování citů věřících. Vyslovit názor, že "islám je náboženstvím nenávisti" je jistě nevhodné a třeba intelektuála nehodné. Paušalizující odpověď dotčené středoškolačky není ovšem rozhodně na žádný poprask. Předmětem postihu by měly být až následující hrozby. Ptejme se, co kdyby studentka uvedené místo o islámu konstatovala o náboženství obecně? Něco takového si člověk dnes nakonec opravdu někdy pomyslet může.
Domnívám se, že i tuto "přecitlivělost" Ivan Štampach ve své úvaze tematizoval. Ovšem: on použil dosti nejasných formulací, které je možno chápat dvojím způsobem: "A kde je právo?..."
Nicméně podle kontextu předpokládám, že tím mělo být řečeno: "A kde berou právo?..." - Tedy kde berou (islamisté, křesťané atd.) nesnášenlivým a arogantním způsobem prosazovat právě jenom svá vlastní dogmata.