Existenci islámského světa, pásu zemí od západu Afriky přes domovský prostor islámu, Arabský poloostrov, přes střední Asii a indickou kulturní oblast až po Indonésii někteří naši spoluobyvatelé berou jakžtakž na vědomí. Hůře se smiřují s tím, že islám patří zejména spolu s křesťanstvím a buddhismem k tradicím, které mají tendenci šířit se do všech částí světa.

V Evropě jsou regiony, kde žijí muslimové po staletí. Ať už je to na Balkáně, na jihu evropské části Ruska, nebo dokonce i v Polsku. Takřečení polští Tataři už před staletími přijali jako svůj jazyk polštinu, ale zůstali v tradičně nábožensky tolerantním Polsku muslimy. Pocházel z nich například spisovatel Henryk Sienkiewicz.

Mimo jiné to znamená, že máme v Evropě dva a půl milionu muslimů, jejichž mateřský jazyk je slovanský. Jsou to kromě nejasného počtu polských Tatarů ještě Bosňáci (výrazem Bosňané se míní obyvatelé Bosny bez ohledu na etnickou a náboženskou příslušnost) mluvící bosensky či bosenskou variantou chorvatštiny.

Vedle celkem malého počtu konvertitů k islámu, kteří mají evropský rodinný původ i kulturní zázemí, tvoří novou a obávanou složku evropského islámu přistěhovalci v několika posledních desetiletích, napřed po 2. světové válce hlavně do Německa na přání tamních úřadů za prací. Německo bylo zničeno válečnými událostmi, některá města byla téměř srovnána se zemí (Berlín, Hamburk, Drážďany) a chyběly pracovní síly na obnovu, protože mnoho lidí padlo nebo se dostalo do zajetí.

Druhým zdrojem nové islámské přítomnosti v Evropě byla migrace mezi mateřskými zeměmi s islámskými koloniemi, což se týká hlavně Francie (státu s největším počtem muslimů v Evropě), Nizozemska a dnešního ještě stále Spojeného království.