Letos v červenci uplývá čtvrt století od otevření první mešity v České republice. V roce 1998 už uběhlo devět let od obnovení skutečné svobody vyznání, ale islámu se stále ještě nepodařilo ustavit se jako registrovaná náboženská společnost.

Nahrazovala jim to tehdy právní forma nadací se sídly v Praze a Brně. Bohoslužby a jiné aktivity mohli konat prostě jen na základě ústavní svobody vyznání. K tomu nepotřebovali zároveň státem přiznanou právní pozici.

Muslimové žili na českém území už od dob habsburské monarchie. Ta zasahovala do islámských regionů, jako byla a je dodnes Bosna a Hercegovina. V Předlitavsku byla Bosna kondominiem a v celé této části říše probíhala migrace. Migrovali pochopitelně také tamní pravoslavní Srbové a katoličtí Chorvati.

Za celá dvě desetiletí první Československé republiky se muslimům nepodařilo získat státní uznání. Demokratická republika pravděpodobně zde nepostupovala podle svého ústavního § 122, který garantoval, že „všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných mezích jako státní občané republiky Československé právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy“.

Krátké období veřejného působení zažili za protektorátu. Nacistickým vrchnostem se muslimové hodili jako spojenci proti Židům. Mohamed Amín al-Husajní, velký muftí jeruzalémský, původně Brity dosazený islámský hodnostář pro Palestinu navázal po nástupu nacismu v Německu spolupráci s říšskou vládou. Za války byl přijat Hitlerem se všemi poctami jako hlava spojeneckého státu a Hitlera prohlásil za čestného muslima.