↗

Brněnská mešita byla v České republice jako vůbec první otevřena v roce 1998. Foto Michal Klajban, WmC

Letos v červenci uplývá čtvrt století od otevření první mešity v České republice. V roce 1998 už uběhlo devět let od obnovení skutečné svobody vyznání, ale islámu se stále ještě nepodařilo ustavit se jako registrovaná náboženská společnost.

Nahrazovala jim to tehdy právní forma nadací se sídly v Praze a Brně. Bohoslužby a jiné aktivity mohli konat prostě jen na základě ústavní svobody vyznání. K tomu nepotřebovali zároveň státem přiznanou právní pozici.

Muslimové žili na českém území už od dob habsburské monarchie. Ta zasahovala do islámských regionů, jako byla a je dodnes Bosna a Hercegovina. V Předlitavsku byla Bosna kondominiem a v celé této části říše probíhala migrace. Migrovali pochopitelně také tamní pravoslavní Srbové a katoličtí Chorvati.

Za celá dvě desetiletí první Československé republiky se muslimům nepodařilo získat státní uznání. Demokratická republika pravděpodobně zde nepostupovala podle svého ústavního § 122, který garantoval, že „všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných mezích jako státní občané republiky Československé právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboženství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy“.

Krátké období veřejného působení zažili za protektorátu. Nacistickým vrchnostem se muslimové hodili jako spojenci proti Židům. Mohamed Amín al-Husajní, velký muftí jeruzalémský, původně Brity dosazený islámský hodnostář pro Palestinu navázal po nástupu nacismu v Německu spolupráci s říšskou vládou. Za války byl přijat Hitlerem se všemi poctami jako hlava spojeneckého státu a Hitlera prohlásil za čestného muslima.

Za komunistické éry opět muslimové neměli uznanou roli, i když islám byl v zájmu kontaktů s islámským světem tehdy trpěn. Reprezentoval ho u nás tehdy středoškolský učitel vzdělaný v technických oborech, ale i v islámských právních a teologických oborech na káhirské univerzitě Al-Azhar, která se pokládá za garanta sunnitského pravověří. Byl to Mohamed Ali Šilhavý (1917-2008).

Pak se ještě pokusil o registraci muslimů po pádu komunistického systému. Jejich prozatímní, z úředního hlediska neformální a soukromou aktivitu zpočátku pokrývaly zmíněné islámské nadace. Šilhavý sídlil v Třebíči a otevřel tam pro Českou republiku jediný předpisový islámský hřbitov.

Islám získal registraci pod oficiálním názvem Ústředí muslimských obcí až roku 2005. Dnes je prostorem především cizinců z islámských zemí žijících v České republice. V posledním sčítání lidu roku 2021 se k islámu přihlásilo 5132 lidí, z čehož je odhadem několik stovek muslimů domácího původu. Konkrétně do Ústředí muslimských obcí se přihlásilo pouhých 115 jednotlivců.

Kromě Ústředí muslimských obcí existuje několik dalších islámských uskupení, jež nejsou registrována, a proto o nich nemáme dostatečný přehled. Jednou z nich je islámské vzdělávací centrum Alfirdaus vázané na Kuvajt. Sídlí poblíž katolického kostela v Praze-Libni a obě komunity udržují dobré sousedské kontakty.

Podle všeho nahradila tureckou modlitebnu, která sídlila v Pivovarnické ulici. Ta měla mít svého hodžu, tedy islámského kazatele a učitele, snad dosazeného tureckým státním úřadem pro náboženské otázky.

Nezávisle na ní působí komunita tureckých muslimů z tureckého náboženského hnutí Hizmet (Služba), které založil a z exilu v USA vede súfijským mystickým islámem inspirovaný Fetulláh Gülen. Je to hnutí občanské společnosti inspirované vírou, které usiluje o vytvoření kultury soužití v rámci univerzálních, humanistických hodnot a skládá se z dobrovolníků. Hizmet jako občanská organizace není orgánem ani pobočkou nějakého vládního programu, politické strany nebo agendy.

Tito turečtí muslimové se seskupili v Praze ve spolku Mozaiky Platform Dialog, který se věnuje náboženskému vzdělávání, občanským aktivitám a mezináboženským a mezikulturním zájmům. Ve svém středisku v Žitné 49 pořádá v poslední době pořady jako Kultura sbližuje — věnovaný židovskému, křesťanskému a islámskému putování do Jeruzaléma. Pod stejným záhlavím přednáší spolupracovník Židovského muzea Jan Neubauer. V cyklu pořadů Mozaiky životů je vyprávění životního příběhu karmelitky a docentky katolické teologie S. Denisy Červenkové, která na Katolické teologické fakultě vede katedru systematické a pastorální teologie.

Velkou ránou pro Ústředí muslimských obcí byl takřečený černý pátek v roce 2014, kdy policie vyšetřovala publikaci knihy, již můžeme právem hodnotit jako fundamentalistickou. Jejím autorem je Jamajčan Bilal Philips a název má „Základy tauhídu“, přičemž tauhíd je nauka o Bohu jako jediném.

Kniha zahrnuje polemiku s těmi, kdo k této čisté víře „přidružují“ a nejsou tak pravými muslimy. Kniha si zaslouží ostrou polemiku z občanského hlediska. Podobnou kritiku si však zasluhují fundamentalistické projevy některých křesťanských činitelů. Například nedávno zesnulý americký baptistický televizní kazatel Pat Robertson vybízel ve svých kázáních k fyzickému násilí.

Policie si nepředvolala, jak by se dalo čekat, vydavatele knihy, tehdejšího předsedu Ústředí muslimských obcí Vladimíra Sáňku k podání vysvětlení, jako svědka a případně jako obviněného, s tím, že by pak nastalo vyšetřování. Policie vtrhla do všech mešit — budov či místností — po celé republice a nechala ležet tváří k zemi pod namířenými zbraněmi všechny přítomné včetně žen a dětí.

Sáňka byl obviněn z trestného činu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Organizace hájící lidská práva, zejména Český helsinský výbor sledovaly právo obžalovaného na spravedlivý proces a nabídly soudu možnost vysvětlení. Sáňka byl nakonec obžaloby zproštěn.

V současnosti se pohybuje počet mešit — budov nebo modlitebních místností — na celém území České republiky kolem deseti. K tomu, aby se muslimové sešli třeba v pátek k modlitbě, četbě z Koránu a výkladu přečteného úryvku však nepotřebují vymezený prostor a nějaké úředními cestami jmenované vůdce.

Vztah české populace k islámu se dnes nejeví tak dramatický jako v době migrační vlny z Maghrebu a Blízkého východu kolem let 2015 a 2016. Protestní energie pravděpodobně stejného okruhu lidí se přelila do odporu proti pandemickým opatřením státu, hlavně proti očkování vyžadovanému na některých pracovištích — například ve školách — a pak do šíření zpráv o „úkáčkách“ a jejich údajných zločinech.

Je kuriózní, jak tyto fašizující skupiny v posledních měsících spojily síly s některými Romy proti Ukrajincům. Do budoucna se ovšem může jen obávat, že se znovu zjeví záminka, která zavdá příležitost muslimy urážet a atakovat.