Na internetu se však objevila i řada humorných reflexí, mezi nimi například doporučení, že by se rozhovor mohl stát prvním dílem nového seriálu Učitelských novin. Na něj by mohlo navázat povídání s Adamem B. Bartošem o židech a Tomášem Vandasem o Romech — určitě by to mnoho lidí ocenilo podobně.

Nenabídnou Učitelské noviny rozhovory s rasisty jako seriál? Repro DR

Tím, že povídání, které by ještě donedávna šlo čekat spíše v Parlamentních listech či zdejší „blogosféře“, vyšlo ve stavovském periodiku, jež by mělo přinášet osvětu a kriticky přistupovat k informacím, se může zdát, že bylo pokořeno další dno českého „potýkání se“ s islámem. Sluší se proto připomenout, že rezignace na fakta a znalosti, jakož i míjení se s realitou, má u nás dlouhou tradici — a to nejen pokud jde o islám.

Úvahy o islámu a muslimech novopečeného ombudsmana Křečka krásně zapadají do zdejšího kontextu. Jde-li o islám, naprosto se tu rezignovalo na snahy poznat, kdo má vlastně pravdu…

Odborníci, kteří obvykle hrají roli arbitrů — nebo by ji aspoň hrát měli — v otázkách, kde se očekávají znalosti, v případě islámu a muslimů na české mediální scéně zpravidla spíše „kazí hru“, a tak se zdejší „míjení se s islámem“ bez nich obvykle obejde. Kombinace sebevědomé ignorance se silným názorem tak stále znovu přináší neradostnou úrodu — a Hamplovo expozé jenom ukazuje, co vše jsme si zvykli brát jako normální.

Zatímco hrubozrnným výlevům nenávisti ztělesňovaných islamofobem Konvičkou se dostávalo svého času mimořádné mediální pozornosti, o poněkud sofistikovanějších a elegantnějších formách protiislámské demagogie to ani zdaleka neplatí. Když před zhruba pěti lety vrcholila tzv. „migrační krize“, záplavy nenávistných komentářů se valily nejen na všechny „mohamedány“, „čmoudy“, „muslimáky“, „slimáky“ a dalšími nepublikovatelnými termíny častované údajné „invazní hory“, ale rovněž na odborníky, kterých se to téma více či méně týkalo, od orientalistů, religionistů, přes geografy či sociology.

Snaha o věcnost tak nezřídka zanikala ve víru ideologických střetů, kde se pro ostřejší výraz nešlo příliš daleko. Seriózní média, včetně těch veřejnoprávních, či státní instituce tak musely opakovaně řešit dilema mezi hledáním pravdy o islámu a tím, co by velká část spoluobčanů o tomto náboženství patrně ráda slyšela, aby se utvrdila v tom, o čem se už stejně domnívá, že ví.

Netřeba dodávat, že tyto dvě množiny mají pramalý průnik. Stejné dilema se v různých podobách u nás opakuje s železnou pravidelností, mimo jiné v komentářích ke kauze vydání kontroverzní knihy Základy tauhídu.

Rezignace na odbornost už i na akademické půdě

Hodně toho bylo napsáno o tom, jak se „doba postfaktická“ projevuje v médiích a v politice. U nás se však už stačila projevit i v akademické sféře. Když jde o islám, tak jde mnohdy věcnost, erudice a kritické myšlení stranou.