Turecký prezident Erdoğan v posledních měsících pravidelně hrozí, že pokud Evropská unie nebude vycházet vstříc jeho požadavkům, tak podle jeho slov „otevře stavidla“ uprchlické hráze a pustí miliony syrských uprchlíků z Turecka do Řecka a Bulharska. Protože se Evropská unie uprchlíků bojí jako máločeho jiného, Turecku trpělivě ustupuje a ani po vojenské invazi do severní Sýrie se neodhodlala k závažnějším krokům (vojenské embargo je jen bezzubé gesto, které pomáhá Rusku).

V Turecku přebývá již několik let asi 3,5 milionu Syřanů, kteří byli nuceni opustit své domovy ať už kvůli tzv. islámskému státu nebo kvůli syrské občanské válce, případně ze strachu před syrským diktátorem Bašárem Asadem. Zpočátku se Turecko o migranty relativně vstřícně staralo, víza mezi Sýrii a Tureckem začala platit až relativně pozdě — v roce 2016. Když se však ukázalo, že syrská krize jen tak neskončí, bylo nutné s velkým množstvím uprchlíků (navíc v kombinaci s oslabující tureckou ekonomikou) něco udělat. Po mnoha letech také oslabila vstřícnost a ochota místních obyvatel Syřanům solidárně pomáhat.

Evropská unie po roce 2016 zjistila, že v otázce migrace je silně nejednotná. Země (nejen) Visegrádské čtyřky (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko) velice silně a iracionálně odmítaly jakoukoliv snahu o celounijní dohodu, aniž by ovšem samy nabídly relevantní alternativní řešení. Jakékoliv pokusy o více či méně dobrovolné mechanismy pomoci lidem v nouzi selhávaly na stále stejných argumentech „bezpečnosti“ a v posledku na neznalosti a ignoraci na straně především východoevropských politiků.

Premiér Babiš rád mluví o pomoci v místech konfliktu, přitom současně snižuje finance na rozvojovou a humanitární pomoc. Prezident Erdoğan si toho velice dobře všiml a za poslední rok téměř při každém tématu používá uprchlíky jako odstrašující kartu, která funguje — ať už se jedná o Sýrii, dlouhodobě napjaté vztahy s Řeckem nebo například ropná naleziště v Egejském moři. Přitom by vlastně Evropská unie mohla tohoto strašáka Turecku celkem snadno vyrazit z ruky. K této možnosti je ovšem třeba připojit dvě poznámky:

V roce 2017, tedy v době, kdy byly počty uprchlíků v rámci tzv. migrační krize již nízké, přišlo do EU ze třetích zemí asi 2,4 milionu lidí (nejedná se pouze o žadatele o azyl, ale prostě o cizince). To je číslo, které je dlouhodobě relativně stabilní a nikdo ho nevnímá jako přehnané. Evropská unie má včetně Velké Británie asi 510 milionů obyvatel. Německo s 80 miliony obyvatel v letech 2015 a 2016 dokázalo přijmout téměř milion žadatelů o azyl a německá společnost to nijak extrémně nepocítila, i když to v českých médiích mohlo vypadat opačně. Bonmotem vyjádřeno — pokud uprchlík v Mnichově ukradl boty, věděla o tom celá východní Evropa. Pokud německý občan někoho zavraždil, řešila to pouze lokální média, jak je také obvyklé.

Není cílem poměřovat jednoduchým přepočtem množství lidí, které by snad dokázala EU přijmout a integrovat, není to tak jednoduché. Je ale důležité si uvědomit měřítko, ve kterém se bavíme a které je poměrně složité si vůbec reálně představit, protože milion lidí pohromadě málokdo viděl.

Druhá poznámka je ještě důležitější: Erdoğan sice hrozí vypuštěním téměř čtyř milionů migrantů, což ale automaticky neznamená, že všichni z nich touží po cestě do Evropy. Část Syřanů se už do Sýrie pomalu vrací, část o tom reálně uvažuje, část se dobře začlenila do turecké společnosti. Mnoho z těchto lidí také nemá peníze pro převaděče, kterým je potřeba zaplatit, pokud se chcete dostat do Řecka nebo Bulharska — a Turecko patrně nehodlá vozit uprchlíky do Řecka vlastními loděmi.

Je také velmi reálné a vlastně nepříliš komplikované připravit mechanismus organizované a regulérní migrace z Turecka do EU — zaregistrovat zájemce o cestu, nastavit počty a destinace, vyhodnotit žádosti a prověřené osoby přepravit do Evropy bezpečnou cestou bez riskantní cesty na člunech a bez podpory pašeráckých gangů. Pokud by se tento systém nastavil smysluplně, Evropská unie by dokázala jako jednotný spolek států přijmout stovky tisíc lidí ročně bez toho, aby si toho někdo z běžných lidí vůbec všiml a Turecko by za pár let mělo po problému (náznak tohoto systému obsahovala už dohoda EU-Turecko z roku 2016, byla však založena na jiných podmínkách). Není moc důvodů, proč by měl prezident Erdoğan tento systém odmítnout — nedokázal by to ani zdůvodnit. To by však předpokládalo racionální diskuzi a relevantní argumentaci.

Politická reprezentace Evropské unie — a s ní i český premiér — se však dobrovolně staví do pozice podřízenosti a vydíratelnosti vůči autoritářskému režimu, místo aby jako sebevědomí představitelé humanitní, lidské Evropy smetli ze stolu iracionální strach a postavili se za principy, které je dnes moderní označovat za křesťanské kořeny naší civilizace. Nenechme se Erdoğanem vydírat a buďme přitom navíc lidští a solidární!