Inflace v Turecku se skokově horší. Zlomí Erdoğanovi vaz?
Tomáš LaněInflace v tureckém hospodářství přesáhla v závěru roku 2021 šestatřicet procent a nyní šplhá k padesáti. Situace v zemi tak začíná připomínat okolnosti, za nichž se dostal současný prezident v roce 2003 poprvé do úřadu premiéra.
Na počátku tisícíletí vyvrcholila v Turecku vleklá ekonomická a finanční krize, vyznačující se vysokou inflací, která vynesla k moci neoislamisty vedené Erdoğanem. Jednobarevná vláda Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) tehdy ekonomiku stabilizovala, do země začaly proudit zahraniční investice, inflační měna se změnila ve směnitelnou, měnová reforma srovnala tureckou liru s dolarem. Jestliže se koncem tisíciletí prodával chleba za 1000 lir, v druhé polovině nultých let už to bylo dolonce jen 50 kurušů, tedy půl liry.
V následných letech země ekonomicky vzkvétala. Erdoğanova partaj se tvářila demokraticky, uvažovalo se dokonce o islámské demokracii, po dlouhé ostrakizaci Turecka byly i zahájeny přístupové rozhovory s Evropskou unií. Jenže Erdoğan se měl údajně vyjádřit, že demokracie je tramvaj, z níž lze kdykoliv vystoupit. A turecký neosultán z ní brzy vystoupil. Jak přitom sílily jeho autokratické tendence, zhoršovala se postupně i ekonomická situace.
Nyní, necelých dvacet let od Erdoğanova nástupu do úřadu premiéra, zabředlo Turecko vinou jeho politiky do krize obdobné té, která vynesla k moci AKP na počátku tisíletí. Rozdíl je ovšem v tom, že teď Turecko nespolupracuje s Mezinárodním měnovým fondem, ale řeší krizi Erdoğanovými recepty.
Místo zvyšování úroků ke zbrždění bezuzdné inflace dosahující koncem minulého roku 36 procent, a nyní zřejmě už takřka 50 procent, Erdoğan podle islámské receptury úroky snižuje. Centrální banka je mu zcela podřízena.
Odliv investic a úprk od turecké měny, snížil její kurz vůči dolaru za pouhý rok o 44 procent. Od staré Erdoğanovy měnové reformy v polovině nultých let jde celkově už o 130 procent. Obyvatelstvo teď chudne nebývalým tempem. Koncem minulého roku odpovídal například důchod jednoho špičkového elektroinženýra přibližně osmi tisícům českých korun.
Přirozeným důsledkem je úpadek sultánovy oblíbenosti. Opoziční koalice už má v průzkumech veřejného mínění zjevnou převahu nad tou vládní, dokonce i sám Erdoğan ztrácí na dlouhodobé popularitě. Jeho politiku neschvaluje dokonce i část voličů jeho islamistické vládní partaje.
Erdoğan si roku 2018 v referendu nechal odhlasovat změnu parlamentního tureckého systému na prezidentský, zemi vládne ze svého luxusního paláce v Ankaře v podstatě sám. Zda mu pádící inflace, rostoucí nezaměstnanost postihující především mládež a chudoba politicky zlomí vaz, závisí nejen na životnosti zbytků turecké demokracie — dosud zde například relativně svobodně fungují volby, jimiž si neosultán potvrzoval svoji legitimitu —, ale hlavně na tom, jak naloží se svou absolutní mocí ve státě.