Francouzský prezident Emanuel Macron prohlásil pro britský týdeník The Economist, že se Severoatlantická aliance nachází ve stavu mozkové smrti. Toto vyjádření okamžitě odmítla německá kancléřka Angela Merkelová i šéf aliance Jens Stoltenberg. Francouzský prezident se tímto prohlášením snaží nabádat Evropu k tomu, aby se začala více spoléhat sama na sebe.

O krizi NATO se začíná mluvit zejména kvůli dvěma jménům: Donald Trump a Recep Tayyip Erdoğan. Americký prezident již během své prezidentské kampaně zpochybňoval prospěšnost členství pro svou zemi. Trumpův izolacionalistický přístup se vůbec totiž s fungováním severoatlantického vojenského paktu příliš neslučuje.

Americký prezident — možná po právu — zmiňuje, že většina evropských členů NATO jsou podle jeho slov „freeloaders“, neboli černí pasažéři. S výjimkou Británie, Polska a baltských států neposkytují zbylí evropští členové požadovaná dvě procenta HDP na obranu. Krize se projevila během operací NATO v Libyi, kdy se rychle odhalily omezené možnosti kontingentů, jež nasadily evropské mocnosti, a k aktivnějšímu zapojení byly tudíž vyzvány Spojené státy.

Turecký autoritářský prezident Erdoğan zase koketuje s regionálními i světovými mocnostmi, které se k Západu nechovají zrovna přátelsky. Pro alianci se například jeví jako velmi zvláštní situace, kdy její člen bude nakupovat zbraně od Ruska. Turecko se také na některých záležitostech politicky shoduje více s Íránem nebo Čínou, než se svými spojenci — podporuje kupříkladu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterého již většina západních zemí za legitimního prezidenta této jihoamerické země neuznává.

Když Turecko v 90. letech válčilo s bojůvkami Kurdů, nevyvolávalo to takovou vlnu kritiky jako nynější invaze v Rojavě. V této době bylo Turecko totiž věrným spojencem Západu, který měl dobré vztahy například i s Izraelem. Pomalý obrat v dříve prozápadní politice Turecka nastal s nástupem Erdoğanovy islamistické strany AKP. Na počátku syrského konfliktu se přitom zdálo, že Západ a Turecko mají stejný zájem — pád Bašára al-Asada. Situace se změnila, když se ukázalo, že syrský režim konflikt nakonec ustojí, a největším problémem se pomalu začala stávat existence samozvaného Islámského státu.

Mnoho lidí si nyní stěžuje na Turecko za jeho útoky v Sýrii na tamní Kurdy, kteří pomohli k porážce IS. Ozývají se dokonce hlasy, že by Turecko mělo být z NATO vyloučeno. Politika blízkovýchodní země přitom není zdaleka jediným nešvarem Severoatlantické aliance. Kritika Turecka je v tomto ohledu naprosto oprávněná, problém ovšem spočívá v tom, že se k Turecku jakožto k muslimské zemi přistupuje selektivně.

Generál Petr Pavel, který působil jako předseda vojenského výboru NATO, v rozhovoru pro časopis Reflex tento přístup potvrzuje — ze své pozice se však pokouší hájit Turecko i NATO. Český generál, který to dotáhl v NATO velmi vysoko, se již v roce 2018 zastával tureckého vpádu do Afrínu, což byla podobně kontroverzní invaze jako ta nynější v Rás al-Ajn a dalších městech. Pavel v rozhovoru mluvil o tom, že Turecko se někdy dostává pod tlak, protože se jedná o muslimskou zemi.

Turecko je bezesporu na místě kritizovat, jenže ne selektivně, a už vůbec ne z toho důvodu, že je to muslimská země. Stejně jako Turecko by pod tlakem měly být rovněž Spojené státy nebo Británie, které vedly ilegální a na lži postavenou válku v Iráku.

A hanebně se rozhodně nechovají jen jednotlivé země NATO. Společná invaze do Libye se naprosto vymkla svému mandátu v OSN, tedy pouhé ochraně civilistů. Z operace, která byla vykonávána v rámci rezoluce o bezletové zóně nad Libyí, se nakonec stala operace s cílem svrhnout režim Muammara Kaddáfího. Důsledkem byly masakry tamních Tuaregů a specificky i afrických migrantů tmavé pleti, nástup IS a konečně i rozdělení země na dvě vlády, které spolu válčí doposud.

Přinejmenším stejně sporné bylo bombardování srbské části Jugoslávie letouny NATO, které podle samotného Wesleyho Clarka, velitele operací NATO během války v Kosovu, způsobilo nárůst násilností a etnických čistek. Podle mnohých kritiků tehdy přitom nebyly vyčerpány všechny diplomatické cesty řešení krize.

Kritická debata o Severoatlantické alianci se bohužel vede spíše v pragmatickém, přesněji řečeno „machiavelistickém“ duchu. Řeší se pouze otázka, jestli je NATO funkční a silné. Stejně závažné však jsou i otázky, zda NATO plní morální funkci, a zda stále ještě naplňuje svůj původní význam — vždyť většina válek, jichž se vojáci pod hlavičkou Severoatlantické aliance účastnili, nebyla vedena z důvodu obrany aliance ani nějakého jejího člena. Jednalo se zpravidla o intervence.