Přívlastky „významné“, „zlomové“ či „nejzásadnější“ padají v souvislosti s volbami často. U těch letošních tureckých je tomu tak ale oprávněně. Pětaosmdesátimilionová mocnost si volí v neděli 14. května prezidenta a zároveň parlament. Především se však rozhoduje, zda jí dál povládne neoosmanský prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho autoritářská politika — nebo jestli se Turecko zkusí vydat jinou, Západu bližší cestou.

Vyšší význam letošním volbám dodávají přitom i další dvě okolnosti: jednak se všeobecně očekává, že Erdoğan po případné výhře ještě více utuží svůj režim, a to až někam k předinvazním poměrům v Rusku, takže ho prakticky už nepůjde volebně porazit. A jednak systémem znevýhodněnou opozici letos naopak nebývale posilují vnější faktory — zvláště hospodářská krize, ale zčásti i zkušenost se selháním státu při únorovém zemětřesení. Opozice má tak reálnou a vzácně velkou možnost Erdoğana konečně po dvaceti letech porazit.

Co konkrétně tedy při nedělních volbách sledovat?

1. Možnost vítězství už v prvním kole

Šest nejvýznamnějších stran turecké opozice se po fiasku v roce 2018, kdy Erdoğan vyhrál už v prvním kole, dohodlo na společném volebním postupu. V prezidentské části voleb je zastupuje jediný kandidát — pětasedmdesátiletý úředník-ekonom a lídr kemalistické strany CHP Kemal Kılıçdaroğlu.

Díky tomuto soustředění sil je možné, že prezidentskou část voleb rozhodne opět hned první kolo, avšak tentokrát spíše v opoziční prospěch. Kılıçdaroğlu si totiž v průzkumech udržuje podporu okolo padesáti procent — o dvě až tři více než Erdoğan.

V Turecku byl za Erdoğanovy vlády zaveden systém silného prezidentství, v němž si hlava státu vybírá vládní ministry. Funkce nezávislého premiéra odpovědného parlamentu byla zrušena. Pokud by se tak jednomu z favoritů — teoreticky může v neděli vyhrát jasně i Erdoğan — podařilo získat hned nadpoloviční podporu, a druhý jeho vítězství uznal, přehlušila by daná skutečnost vše ostatní.

2. Otázka uznání

Otázka uznání výsledku druhým z favoritů je u letošních voleb podobně důležitá jako sám výsledek. Pokud titulárně poražený kandidát neuzná volby za regulérní, je pravděpodobné, že do ulic vyrazí jeho stoupenci a vypukne násilí.

Jak už naznačeno výše, průzkumy vycházejí letos těsně. Atmosféra konce kampaně je tak hodně vyhrocená. A příslušné emoce mohou snadno vyhřeznout.

Někteří pozorovatelé upozorňují, že zvlášť Erdoğanův tábor může v případě volební porážky sáhnout i k trumpovskému či bolsonarovskému scénáři a zpochybnit celé volby, respektive snažit se vynutit si jejich opakování.

Jiní však namítají, že stávající turecký režim si zakládá na oficiálním mandátu z voleb, a i když je vládní tábor v soutěži různě zvýhodňován, hlasy jsou sčítány řádně. Také výsledky se pak — až na výjimky — v Turecku respektují.

3. Přesnost průzkumů

Většina šetření prováděných v posledních týdnech favorizuje Kemala Kılıçdaroğlua. Rozdíl mezi ním a Erdoğanem je ale maličký. Trefně se přitom upozorňuje, že v tureckých politických průzkumech tradičně nechtějí odpovídat státní zaměstnanci, jimž mimochodem Erdoğan před volbami slíbil pětačtyřicetiprocentní nárůst platů.

Nejsou v nich zahrnuti ani Turci žijící mimo Turecko, kteří také tradičně podporují spíše Erdoğana. Teoreticky tedy může nastat i situace, že Erdoğan získá nad očekávání větší podporu a nepůjde o podvod, nýbrž o důsledek průzkumového klamu.

Dalším důležitým ukazatelem bude pak volební účast. Objevují se totiž názory, že zaznamenaná podpora opozičnímu lídrovi Kılıçdaroğluovi je zčásti dost vlažná.

4. Možné manipulace

Úplně férové volby v Turecku za současného režimu být nemohou — nezávislý tisk je likvidován, někteří politikové jsou zavíráni, ve státních médiích dostává opozice desetkrát méně prostoru, atd.