Přívlastky „významné“, „zlomové“ či „nejzásadnější“ padají v souvislosti s volbami často. U těch letošních tureckých je tomu tak ale oprávněně. Pětaosmdesátimilionová mocnost si volí v neděli 14. května prezidenta a zároveň parlament. Především se však rozhoduje, zda jí dál povládne neoosmanský prezident Recep Tayyip Erdoğan a jeho autoritářská politika — nebo jestli se Turecko zkusí vydat jinou, Západu bližší cestou.

Vyšší význam letošním volbám dodávají přitom i další dvě okolnosti: jednak se všeobecně očekává, že Erdoğan po případné výhře ještě více utuží svůj režim, a to až někam k předinvazním poměrům v Rusku, takže ho prakticky už nepůjde volebně porazit. A jednak systémem znevýhodněnou opozici letos naopak nebývale posilují vnější faktory — zvláště hospodářská krize, ale zčásti i zkušenost se selháním státu při únorovém zemětřesení. Opozice má tak reálnou a vzácně velkou možnost Erdoğana konečně po dvaceti letech porazit.

Co konkrétně tedy při nedělních volbách sledovat?

1. Možnost vítězství už v prvním kole

Šest nejvýznamnějších stran turecké opozice se po fiasku v roce 2018, kdy Erdoğan vyhrál už v prvním kole, dohodlo na společném volebním postupu. V prezidentské části voleb je zastupuje jediný kandidát — pětasedmdesátiletý úředník-ekonom a lídr kemalistické strany CHP Kemal Kılıçdaroğlu.

Díky tomuto soustředění sil je možné, že prezidentskou část voleb rozhodne opět hned první kolo, avšak tentokrát spíše v opoziční prospěch. Kılıçdaroğlu si totiž v průzkumech udržuje podporu okolo padesáti procent — o dvě až tři více než Erdoğan.

V Turecku byl za Erdoğanovy vlády zaveden systém silného prezidentství, v němž si hlava státu vybírá vládní ministry. Funkce nezávislého premiéra odpovědného parlamentu byla zrušena. Pokud by se tak jednomu z favoritů — teoreticky může v neděli vyhrát jasně i Erdoğan — podařilo získat hned nadpoloviční podporu, a druhý jeho vítězství uznal, přehlušila by daná skutečnost vše ostatní.

2. Otázka uznání

Otázka uznání výsledku druhým z favoritů je u letošních voleb podobně důležitá jako sám výsledek. Pokud titulárně poražený kandidát neuzná volby za regulérní, je pravděpodobné, že do ulic vyrazí jeho stoupenci a vypukne násilí.

Jak už naznačeno výše, průzkumy vycházejí letos těsně. Atmosféra konce kampaně je tak hodně vyhrocená. A příslušné emoce mohou snadno vyhřeznout.

Někteří pozorovatelé upozorňují, že zvlášť Erdoğanův tábor může v případě volební porážky sáhnout i k trumpovskému či bolsonarovskému scénáři a zpochybnit celé volby, respektive snažit se vynutit si jejich opakování.

Jiní však namítají, že stávající turecký režim si zakládá na oficiálním mandátu z voleb, a i když je vládní tábor v soutěži různě zvýhodňován, hlasy jsou sčítány řádně. Také výsledky se pak — až na výjimky — v Turecku respektují.

3. Přesnost průzkumů

Většina šetření prováděných v posledních týdnech favorizuje Kemala Kılıçdaroğlua. Rozdíl mezi ním a Erdoğanem je ale maličký. Trefně se přitom upozorňuje, že v tureckých politických průzkumech tradičně nechtějí odpovídat státní zaměstnanci, jimž mimochodem Erdoğan před volbami slíbil pětačtyřicetiprocentní nárůst platů.

Nejsou v nich zahrnuti ani Turci žijící mimo Turecko, kteří také tradičně podporují spíše Erdoğana. Teoreticky tedy může nastat i situace, že Erdoğan získá nad očekávání větší podporu a nepůjde o podvod, nýbrž o důsledek průzkumového klamu.

Dalším důležitým ukazatelem bude pak volební účast. Objevují se totiž názory, že zaznamenaná podpora opozičnímu lídrovi Kılıçdaroğluovi je zčásti dost vlažná.

4. Možné manipulace

Úplně férové volby v Turecku za současného režimu být nemohou — nezávislý tisk je likvidován, někteří politikové jsou zavíráni, ve státních médiích dostává opozice desetkrát méně prostoru, atd.

Samo hlasování, resp. sčítání hlasů, ale probíhá Turecku tradičně relativně bez podvodů, a to i díky tisícům volebních pozorovatelů z řad občanské společnosti, kteří na regulérnost procesů dobrovolnicky dohlížejí.

Letos se nicméně v tomto kontextu obrací specifická pozornost na jižní regiony, jež v únoru zasáhlo ničivé zemětřesení. Jak připomínají četní reportéři, volební infrastruktura zde připravena není. Potenciální voliči si už dnes stěžují, že musí putovat k náhradním volebním místnostem do vzdálených měst či že panuje chaos v registracích. Toho všeho lze ve vlastním volebním procesu potenciálně zneužít.

5. Hlasování klíčových skupin

Erdoğanova AKP se tradičně opírala o zbohatnuvší podnikatele (zejména ve stavebnictví), o islamisty, dělníky, konzervativní anatolské voličstvo a v různé míře i o Kurdy. Na všechny tyto skupiny přitom dopadla v posledních letech obří inflace zesílená specifickou státní politikou. Oficiálně je nyní 44 procent. Fakticky je ale odhadována i nad sto procent.

Erdoğan a jeho lidé se před volbami pokoušeli přebít hospodářsko-sociální faktor přísliby různých velkých investičních plánů, neoosmanským nacionalismem i dehonestováním opozice. Konkrétně Kılıçdaroğlu byl líčen jako alkoholik, zaprodanec Západu, spojenec — kurdských komunistických — teroristů či člověk, který Turecko otevře „kultuře homosexualismu“.

Podobně opozice se snažila před volbami zmobilizovat mladé a prvovoliče, Kurdy a specificky i ženy. Vedle tradičních prostředků k tomu využívala zhusta sociální sítě a různé lokální iniciativy. Je stěžejní otázkou, co bude nakonec fungovat účinněji.

6. Rozložení sil po volbách

Opoziční šestikoalice se dokázala shodnout na společném prezidentském kandidátovi, volební taktice i na programových prioritách. Těmi jsou demokracie a právní stát, kde budou ctěna i práva menšin, návrat orientace na Evropskou unii, solidnější ekonomická a sociální politika a změna silného prezidentského systému na klasický parlamentní.

V otázkách konkrétní podoby žádoucích hospodářských a sociálních reforem či konkrétních podoby kurdské emancipace se ovšem opoziční strany rozcházejí. I pokud tedy dopadnou volby dle průzkumů a opozice získá těsnou většinu, je možné, že se protierdoğanovská koalice začne poměrně záhy rozpadat.

Politologové dnes odhadují, že restaurace demokracie a prosperity v Turecku zabere nejméně dvě volební období. Mluví se proto i o možnosti, že se Erdoğan může po eventuálně prohraných volbách zachovat jako Benjamin Netanjahu v minulých letech v Izraeli či Robert Fico na Slovensku: stáhnout se do opozice a odtud křehkou antierdoğanovskou koalici ostře kritizovat a rozeštvávat — aby se později mohl vrátit s novými silami.

Jak vše dopadne, by mělo být zřejmé v noci z neděle na pondělí. V případě velmi těsného výsledku pak rozhodne druhé prezidentské kolo za čtrnáct dní.