Volby v Turecku po prvním kole: vše hraje opět pro Erdoğana
Petr JedličkaTurecký prezident získal těžko překonatelných 49,5 procenta hlasů a jeho koalice bude ovládat parlament. Voličstvo třetího vypadnuvšího kandidáta Sinana Oğana má přitom blíže k režimu než k opozici.
„Nezoufejte. Semkneme se a společně tyto volby vyhrajeme.“ Těmito slovy burcoval v noci na pondělí stoupence turecké opozice Kemal Kılıçdaroğlu, společný prezidentský kandidát šestice hlavních protierdoğanovských stan. V prvním volebním kole v neděli získal Kılıçdaroğlu 24,5 milionu, respektive 44,89 procenta hlasů a postoupil do rozhodujícího druhého kola. To je plánováno na 28. května.
Dosavadní prezident Recep Tayyip Erdoğan ovšem obdržel ještě o 2,5 milionu hlasů více. Se 49,5procentní podporou je dnes pro takřka všechny pozorovatele favoritem.
„Po nedělním prvním kole oslavovaly oba tábory (…) Výrazně více trumfů drží ale teď Erdoğan. Před druhým kolem má rozhodně navrch,“ shrnul v povolebním speciálu Paul Kirby z BBC.
Největší z výhod stávajícího prezidenta do druhého kole je dle všeobecné shody takřka 50procentní zisk v prvním kole a kombinace možností, jež může v kampani ještě využít. V parlamentní části voleb konané zároveň s prvním prezidentským kolem získala jeho podpůrná koalice přes 320 křesel z 600, tedy nadpoloviční většinu. Jak přitom přibližuje například Ragip Soylu z Middle East Eye, Turci nemají rádi kohabitaci prezidenta a parlamentu z různých bloků.
Dále se bude v druhém kole přerozdělovat 2,8 milionu hlasů třetího z kandidátů, ultranacionalisty Sinana Oğana. Oğan získal v prvním kole přes pět procent podpory. Sám se otevřeně zatím pro nikoho nevyslovil, opozici dal ale těžko splnitelnou podmínku nespolupráce s kurdskými stranami. Jeho voliči mají také jednoznačně blíže k Erdoğanovi.
Erdoğan navíc v prvním kole obdržel více hlasů, než předpovídaly průzkumy. Dobře se mu dařilo i v oblastech, které v únoru zasáhlo ničivé zemětřesení. V provládním táboře je i proto dnes lepší nálada než v opozičním.
Šanci dávají analytikové opozici jen v případě dosud nezažité mobilizace, nečekané události typu útoku či Erdoğanova úmrtí nebo v případě náhlého zhoršení ekonomické situace.
„Lira je na šedesáti procentech své předcovidové hodnoty, a to ji ještě musí soustavně pomáhat turecká centrální banka. Kdyby se krize kolem měny náhle zhoršila, což je možné, může to Erdoğana ještě poškodit,“ připomínal na TLDR News Ben Blissett, jedna z tváří tohoto kanálu.
Proč Erdoğan překvapil
V debatě o příčinách nečekaně dobrého výsledku stávajícího prezidenta se uvádí nejčastěji průzkumový klam rozebíraný v naší předvolební analýze. Platí přitom, že volby nerozhodli státní úředníci (Ankara jako v podstatě jejich město volila opozičně). Režimu ale zůstaly věrné konzervativní vrstvy a také města v Anatolii.
Nepotvrdily se zároveň předpovědi nízké účasti v důsledku únavy a Erdoğanovy neobliby. Volební účast — která je v Turecku povinná, ale nevymáhaná — dosáhla 86,87 procenta. To je mírně více než v volbách 2018 a výrazně více než ve volbách o dekádu dříve.
Francouzští a němečtí novináři upozorňují na zdrcující nepoměr prostoru dávaného vládnímu a opozičnímu táboru v médiích, jakož i další výhody plynoucí z pozic, které Erdoğan má. Velkým tématem byly v letošních volbách též kulturní války, a to včetně vymezování se vůči politickému Západu.
„Myslím, že se rozhodlo v kampani (…) Erdoğanova administrativa šířila obraz, že všichni v zahraničí, kdo si nepřejí silné a nezávislé Turecko, podporují Kılıçdaroğla a že hlasem pro Erdoğana jim lze dát lekci,“ líčil na Al-Džazíře Tarık Oğuzlu, profesor z Istanbul Aydın University.
Analytikové připomínají, že když se nepodaří 28. května Erdoğana porazit, skončí politicky nejspíše všichni lídři politických formací, kteří stáli za letošní volební taktikou. V zahraniční přitom panují obavy, že Erdoğan v dalším funkčním období ještě utuží svůj režim, už dnes přinejmenším poloautoritářský.
Samotný volební proces je v Turecku stále relativně svobodný. Politikové i novináři jsou však pod různými záminkami zavíráni, v médiích panuje autocenzura a od pokusu o puč v roce 2016 kontroluje režim plně i soudy.
Bohužel Erdogana v drtivé většině volili i Turci žijící v Rakousku a Německu, a užívající si zdejší demokracie.
V Německu to byly 2/3 oprávněných tureckých občanů, a v Rakousku dokonce přes 70 procent.
Turecká opozice se v boji o voliče ultranacionalistů zjevně nezvdává. Kampaň před druhým kolem odstartovala strašením uprchlíky. Kılıçdaroğlu konkrétně vystoupil s tezí, že jich je v Turecku ve skutečnosti už dnes 10 milionů a že pokud Erdoğan vyhraje, přivede 10 milionů dalších.
Ano, zdá se turecká opozice je sotva příliš mravnější, humánnější nežli samotný Erdoganův režim. Ať tedy volby dopadnou jakkoli, nelze si o budoucím charakteru tureckého státu a turecké společnosti dělat iluze.
Žel, pozitivní vývoj, natož obrat, je nyní v skoro kterémkoli státě málo pravděpodobný a očekávat jej předpokládá hledět na svět přes docela růžové brýle.
Porážka Erdogana, již jsem už před prvním kolem tureckých voleb spíše nepředpokládal a jež se nyní ještě podstatně vzdálila, by ovšem přes rétoriku opozice, její skutečné sklony a reálné možnosti byla velmi dobrou zprávou. Turecko a svět jednoznačně potřebují hmatatelný doklad, že současné vychýlení z rovnováhy ve prospěch dlouhodobě vládnoucích autoritářů může dospět docela brzy začátku svého konce.