Na dětský sirotčinec se snáší chuchvalce bavlny. Textilní fabrika přes ulici je chrlí se stejnou pravidelností, s jakou se za jejími zády ještě přednedávnem zjevovali prchající lidé z třicet kilometrů vzdáleného Afrínu. Pro tureckého továrníka to byl plodný rok. Uprchlíci s sebou přinesli nejen problémy, ale i levnou pracovní sílu. Své dobrodiní nemohl vynaložit na vděčnější objekt: jeho neziskovka, provozující i sirotčinec, dnes operuje s miliony dolarů.

↗

Kdo všechno pracuje v sousední fabrice můžeme jen hádat. Foto Plamen Trifonov

Turecké humanitární organizace zkrátka vypadají trochu jinak než ty západní. Podobně postoj Turků k pěti milionům uprchlíků na jejich území. Přestože většina z nich by se Syřanů ráda co nejrychleji zbavila, nikdo si je nedovolí veřejně urážet. Turek by si nedovolil vypustit z úst ani zpola tolik nenávisti, co Čech zvládne vychrlit o obědové pauze.

Mezi řádky je ovšem zřejmé, že Turci z představy společného soužití nejsou nijak nadšeni. „Jsou našimi hosty a všichni jim přejeme, aby se mohli brzo vrátit do své země,“ zní instantní odpověď, často pronášená s ledovou uctivostí, jíž k dokonalosti schází už jen lehká úklona typická pro zdejší pohostinnost.

Odmítavý postoj se jim ale vyčítá mnohem složitěji než celé Evropě dohromady. Turecko schvacuje ekonomická krize, o jejíž vážnosti hovoří to, že se o ní nehovoří. Inflace stoupá, příjmy průměrného Turka pokryjí o čtyřicet procent méně výdajů na život, než tomu bylo před dvěma roky.

Vysoké nezaměstnanosti nijak neulehčuje dostatek levné pracovní syrské síly. Syřané, mnohdy vzdělanější a s lepší angličtinou, Turky vytlačují i z dobře placených pozic. Nemluvě o spoustě dalších, kteří pracují načerno ve fabrikách, na stavbách.

Ze záplavy uprchlíků ve velkých městech, přežívajících jak se jen dá, by se mohlo zdát, že turecký stát ani neví, kolik lidí vůbec hostí. Není tomu tak. Úřady mají vše dobře pod kontrolou a svou azylovou politiku umě ohýbají, jak se jim zrovna v tom či onom případě hodí. Lidé sice pracují ilegálně, to ale neznamená, že by stát nevěděl o každém jejich pohybu. Ostatně jako o pohybu všech.

↗

Zákon sice ukládá na jednoho migranta zaměstnat určitý počet Turků, v praxi jej však nikdo nevymáhá. Foto Plamen Trifonov

V Turecku není třeba se obávat, všudypřítomné výkonné byrokracii využívající nejnovější technologie na zpracování dat nelze uniknout. Dobře ví o mně i o každé poslední žebračce s malým dítětem v náručí, která právě obchází istanbulské bary s turisty.

Vy víte kdo

Příběh o pohostinnosti vůči syrským Arabům, které Evropa zavrhla a kterých se Turci navzdory vlastním problémům ujali, se hezky poslouchá. Zní mnohem lépe než ten o neúnosně se zadlužujícím státu, který kvůli masivní výstavbě uvrhl zemi do ekonomické krize. Nová mešita na ikonickém náměstí Taksim, obří istanbulské letiště nebo most spojující Evropu s Asií — Erdoğan miluje megalomanské projekty a Turci milují velikost svého národa.

„Když chceme psát o ekonomické krizi, musíme být opatrní,“ odpovídá váhavě šéfka názorové rubriky Hurriyet Daily News, zdejšího hlavního média informujícího v angličtině. V roce 2018 jej koupil mediální konglomerát rodiny Demirören napojené na prezidenta. Donedávna spolehlivý zdroj o zdejším dění pro zahraniční novináře se stal jednou z dalších akvizic provládního mainstreamu.

V sídle mediálního domu na kraji Istanbulu jsme před třemi roky zpovídali novináře ze spřízněného deníku Hurryiet. Yenal Bilgici nebyl žádný revolucionář, vedl společenskou rubriku a k režimní politice se nevyjadřoval. Dnes už žije v Amsterdamu. Ve vězení je nyní 131 jeho kolegů.

Newsroom dobře střežené moderně vybavené budovy prosycuje dusno cenzury. Mlčky pracující novináři si hledí svého monitoru. Do justičního paláce je odsud jen pár minut autem. Obrovská pískově zbarvená kruhová budova připomínající moderní kafkovský zámek budí respekt.

„Spravedlnosti máme sice pramálo, zato paláců spravedlnosti máme víc než dost,“ uchechtává se uznávaný turecký novinář, který pro anglickou mutaci Hurriyet píše sloupky o zahraniční politice. Jak je schopen obhájit si jejich kritičnost, prý vysvětlit neumí. „Zatím píšu,“ krčí rameny.

Jeho poslední text jsem právě dočetla. Publicista v něm kritizuje iracionalitu tureckého postoje při vyjednávání s Asadem, Američany a Rusy. „Jak můžeme čelit Syřanům, Rusům a teroristům a do toho se současně dohadovat s Američany?“ ptá se ve svém sloupku. Argumenty jeho textu jsou nyní nepodstatné, otázka, po níž jsem se pídila, zní: jak vlastně vypadá v tureckém kontextu kritika?

↗

Město mezi západem a východem. Foto Plamen Trifonov

Po pouhém týdnu cest po Erdoğanově zemi bych jeho sloupek označila za odvážný. Kritizovat prezidentovu sílu při vyjednávání, ba zpochybňovat jeho kroky, je vskutku v mainstreamových mediích neobvyklé. Veřejné zpochybnění operace Peace Spring režim v zásadě bez výjimky trestá.

Srovnání s českou debatou je ovšem až podezřele křiklavé. Když Turek mluví o teroristech, Čech hovoří o utlačovaných Kurdech. Když Turek hovoří o syrských uprchlících na svém území, Čech mlčí.

V Turecku jsem se si rychle osvojila dvě zásady, s nikým cizím nemluvit o Erdoğanovi a o Kurdech. Zatímco západní debata o operaci Peace Spring se vede především v kontextu kurdské otázky, ta turecká ji zcela vytěsnila. Alespoň navenek.

Je to výsledkem režimní cenzury? Jistě. Současně je třeba mít na paměti, že pro běžného Turka kurdské snahy o vlastní stát představují autentickou bezpečnostní hrozbu. Evropanovi vždy neopomenou připomenout, že i jejich země pokládají PKK za teroristickou organizaci. Jedinou přípustnou diskusi o operaci tak představuje otázka, zdali se budou chtít syrští uprchlíci do oblasti vrátit, přestože z ní mnozí ani nepocházejí, případně zdali by je k tomu měly turecké síly přinutit.

„Vždyť v Evropě je nechcete, jediné, co slyšíme ze západu, je kritika,“ zní podprahová výčitka přítomná v každé debatě, kterou Erdoğanova ideologická mašinérie umě využívá ve svůj prospěch. Obhájit invazi pro něj bylo až příliš snadné a odměna v podobě odvedení pozornosti od zostřující se ekonomické krize až příliš lákavá.

Turkům po Evropě zbyla hořká pachuť, jíž se nedokáží zbavit. Možná proto jim tak moc záleží na tom, co si o nich myslíme. A možná proto tolik spoléhají na svého prezidenta, který jim navrátil ztracenou hrdost, s níž si nyní poměřují síly v geopolitické třenici s Ruskem a Spojenými státy.

Z Ankary právě odjíždí se sklopenou hlavou americký viceprezident Mike Pence, televizní reportér hlásí novinky z jihovýchodu země: „Tureckým silám se podařilo zneškodnit další členy teroristické organizace“. Poblíž ankarské verze parku Gezi, kde před šesti lety vypukly protivládní protesty, se srocuje malá skupinka stávkujících zaměstnanců. Ani nestihnou rozbalit transparenty, policie je očekává. „Věřím, že se to může kdykoli opakovat, jsi na Blízkém východě,“ přesvědčuje mě nadějně účastník tehdejších demonstrací. Možná. Určitě už ale nejsem v Evropě a Evropa není tady.