Historické analogie jsou vždy ošemetná věc, ale někdy se jim zkrátka nelze ubránit. Dnešní Turecko a hitlerovské Německo jeví až příliš mnoho podobností na to, aby se takové srovnání dalo jen tak smést ze stolu. Pokusme se tedy o detailnější srovnání — s tím, že vedle podobností je vždy také řada významných rozdílů.

Dnešní Turecko je země, která stále ještě nezpracovala porážku v poslední válce, kterou vedla. V tureckém případě sice od oné prohrané války — první světové — uplynulo mnohem víc času než v případě Německa, ale pocit ponížení, umocněný ztrátou většiny území osmanského impéria, byl dlouho určitě srovnatelný. Tento pocit byl mocným zdrojem nacionalismu, který se v republikánském Turecku — tak jako v meziválečném Německu — rozvinul do obrovských rozměrů.

Tak jako v Německu, i v Turecku demokratický politický systém a úroveň svobody rapidně degradovaly. Masivní čistky a omezování svobody slova, které v posledních letech, po osudném „puči“ v roce 2016, v Turecku probíhají, snesou srovnání s jakoukoli ryze nedemokratickou, totalitní zemí. V žebříčku svobody médií organizace Reportéři bez hranic pro rok 2019 figuruje Turecko na 157. místě ze 180 hodnocených zemí. 

Mnozí nezávisle smýšlející Turci, zejména intelektuálové, proto končí v emigraci — například i v České republice. To vše je umožněno právě mocnou vlnou nacionalismu, která silnému muži v čele státu — Erdoğanovi stejně jako Hitlerovi — umožní skoncovat s vnitřní opozicí a vytěsnit kritiky na okraj.

↗

V Praze se 16. října již poněkolikáté demonstrovalo proti turecké invazi do severní Sýrie. Foto Jan Kuliš, DR

Existence vnitřního nepřítele, proti němuž se obrací hněv sjednoceného národa, a naopak dopadá stejně silně na ty z vlastních řad, kteří se nepřítele jakkoli zastávají, je také společným rysem. V případě hitlerovského Německa byli oním nepřítelem pochopitelně Židé, v tureckém případě jsou jím Kurdové — jediná zbývající významná národní menšina v zemi. Tak jako Židé do vzniku státu Izrael, jsou i Kurdové národem bez vlastního státu.

Vládnoucí režim v nacistickém Německu měl tak velkou podporu obyvatel, přesněji ovšem obyvatel německé národnosti, nejen pro svůj nacionalismus, ale také proto, že „zajistil lidem práci“, jinak řečeno byl dlouho ekonomicky úspěšný. I zde je podobnost s vývojem dnešního Turecka, jehož ekonomika dlouhodobě roste, byť ji před dvěma lety srazila krize. Turecko, člen NATO, udržuje intenzivní hospodářské vztahy s Čínou a hraje roli nezávislé, byť regionální, velmoci.

Propaganda hrála značnou roli při vzestupu nacistického režimu a jeho udržení se u moci i přes stále drtivější porážky ve válce. I v případě dnešního Turecka je propaganda důležitým nástrojem, a odehrává se nejen v Turecku, ale i mezi tureckou menšinou v zahraničí, například v Německu. Před dvěma lety zveřejnil německý novinář Constantin Schreiber reportáž z návštěvy většího počtu arabských a tureckých mešit v zemi. 

Jeden z výsledků jeho reportáže: v tureckých mešitách probíhá výrazně nacionalistická propaganda, zcela v duchu Erdoğanovy politiky. Evropské země s početnými tureckými menšinami jako Rakousko a Nizozemsko zakázaly vstup do země tureckým politikům před prezidentskými volbami v roce 2018, protože se oprávněně obávaly, že by šlo o předvolební propagandu. Turecká strana to pochopitelně interpretovala jako omezení základních demokratických práv.

Pandořina skříňka Kurdistánu

To by byly podobnosti, nyní se podívejme na rozdíly. Ten hlavní je v tom, že v Turecku na rozdíl od hitlerovského Německa dosud funguje demokratický politický systém, jak ukázaly místní volby na jaře letošního roku, kde v několika největších městech včetně Istanbulu a Ankary nezvítězil kandidát vládní AKP. V Turecku se také, jak potvrzuje i jeden z nedávných emigrantů v České republice, politolog Gokhan Bacik, nedaří vládou podporovanému islamismu ovládnout celou společnost.

V případě nynější turecké invaze do syrského Kurdistánu nejde o osvobození utlačované menšiny a její připojení do „říše“, jako u Hitlerova anšlusu Rakouska a zabrání Sudet, ale naopak o akci proti nepřátelské menšině, se záměrem likvidovat kurdskou nezávislost jako ohrožující pro Turecko. Druhým hlavním cílem akce je přemístění syrských uprchlíků z Turecka na území Sýrie, což mnozí považují za racionální motivaci. Není jisté, že jde o snahu rozšířit turecké území.

Turecko také ani zdaleka není natolik silnou mocností, jako bylo Německo v roce 1939. Nemá sílu a zřejmě ani ambice rozpoutat světový konflikt, jde mu „jen“ o prosazení vlastních zájmů ve svém bezprostředním okolí, a hlavně o domácí záležitosti — vztah ke kurdské menšině, otázku válečných uprchlíků (v Turecku jich je přes 3,5 milionu, z našeho pohledu vskutku neuvěřitelné číslo) a také o posílení postavení vládnoucí strany díky válečnému nadšení a boji s nenáviděným vnitřním nepřítelem, Kurdy.

To samozřejmě nečiní dnešní turecké počínání v syrském Kurdistánu o nic méně krutým nebo nebezpečným. Turecký podíl na znovuoživení spících buněk Islámského státu nebo brutální vražda kurdské političky Hevrin Chalafové syrskými arabskými ozbrojenci bojujícími na straně Turků, oslavovaná provládním tureckým listem jako „neutralizování při úspěšné operaci“, to vše jsou jednoznačné válečné zločiny a je potřeba je odsoudit.

Právě zavraždění syrské kurdské političky, uznávané pro své diplomatické dovednosti, dobře ukazuje, jaký je zřejmě hlavní cíl turecké operace: nepřipustit nezávislý kurdský státní útvar za svými hranicemi. To by z pohledu Turecka otevřelo Pandořinu skříňku národního státu Kurdů, největšího světového národa bez vlastního státu. A to je obrovský problém, který se netýká jen Turecka, ale celého regionu.

Jisté je, že reakce západních zemí, jak Spojených států, tak i Evropy, nebude jednoznačná, protože Turecko je členem NATO a tedy z vojenskopolitického hlediska spojencem. Zároveň si mnozí evropští politici, ale i občané států EU jistě přejí, aby Turecko své syrské uprchlíky přemístilo do Sýrie, a ti se tak dostali o jedny hranice dál od evropských zemí. Byť to málokdo řekne tak otevřeně jako maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó.