Vánoční příběh, který stojí na počátku křesťanství, snadno dojme. Mladá dvojice je na cestě a když ona porodí, pokládá dítě do jeslí, protože pod střechou se pro ně nenašlo místo. Byli chudí, bez zázemí a neměli peníze. Ani, jak se dnes říká, sociální kapitál, aby si v Betlémě dokázali najít něco lepšího než stáj.

Na ostrově Lesbos během příštího týdne klesnou teploty ve dne k šesti stupňům, v noci se budou držet okolo nuly. Také už začínají častější deště.

Byli na cestě, a proto v ohrožení. Mladí, nezkušení a s nově narozeným dítětem. A to ani netušili, že úklady panovníka jsou namířeny právě proti jejich novorozenému synovi.

Na malé ploše, na přibližně čtyřech hektarech z větší části v prudkém svahu, je nyní nejkritičtější situace, jaká tam kdy byla. Informace o počtu uprchlíků přebývajících v táboře se dost liší, podle některých informací ze seriózních zdrojů je tam v těchto dnech až osmnáct tisíc lidí.

↗

Bydlí ve stanech, v plechových kontejnerech, pod plátěnými přístřešky, pod stromy v sousedícím olivovém háji, ale není to vlastně žádné bydlení. A především velká většina jich nebydlí, ani náznakem jen tam jsou, ačkoliv se tam vlastně sotva mohou vejít. Velká část z nich jsou rodiny s dětmi.

Děti se tam i rodí. A také umírají. Některé jsou po dlouhodobém pobytu v táboře živé jen podle tlukotu srdce a slabého dechu, s trvale zavřenýma očima, tak apatické, že selhávají všechny snahy navrátit je k životu. Říká se tomu syndrom rezignace. Jiné se pokoušejí o sebevraždu ve věku, v němž si jiné děti, třeba ty kolem nás, teprve začínají uvědomovat, že člověk nežije věčně.

Bez dobrých lidí, kteří tehdy v Betlémě pomohli mladé rodině najít skromný útulek, by bylo těžké s novorozencem přetrvat útrapy cesty. A kdyby tři mudrcové neposlechli Božího hlasu ve snu, který je žádal, ať se nevracejí k Herodovi, přežil by betlémský novorozenec?

Dětí je v Morii okolo sedmi tisíc. Jejich utrpení, beznaděj a zoufalství většinou nedolehnou dál než k bráně tábora. Píše se o nich málo. Jsou skryté za celkovými čísly. Za hledáním řešení. Za diskusemi o kvótách nebo jiném způsobu rozdělení uprchlíků do jednotlivých zemí. Za schůzkami vysokých úředníků, ministrů, předsedů vlád, kteří projednávají možnosti řešení.

↗

Dětí je v Morii okolo sedmi tisíc. Foto Petr Pospíchal

Ale to je stále v nedohlednu, jako bylo před dvěma lety. A způsob hledání řešení se smutně míjí s podstatou problému této velké humanitární krize.

Anděl Páně — jak píše evangelista Matouš — se ukázal Josefovi ve snu a řekl mu, aby s rodinou odešel do Egypta a tam zůstal, dokud se mu nedostane dalšího znamení. Odešli prý hned v noci. V Egyptě pak zůstali až do Herodovy smrti.

Výdej jídla v Morii, tedy aspoň nějakého jídla, trvá tři hodiny. Dvakrát denně. Na mnohé se nedostane. Většinu energie mnozí lidé, hlavně ti, kteří nemají peníze, vydají na snahu obstát v tlačenici u výdeje. Před třemi měsíci jsme tam pomáhali roznášet jídlo pro těhotné ženy, pro maminky nejmenších dětí, pro nejstarší ženy.

Sto padesát porcí z restaurace ušlechtilé, trpělivé a vytrvalé místní manželské dvojice, jimž pomáhají dobrovolníci z různých zemí střídající se po několika dnech. Sto padesát porcí dvakrát denně, podle stále aktualizovaného seznamu.

Obdivoval jsem svoji ženu i její dobrovolnické kolegyně, jak dokáží zachovat klid a v přelidněném svahu tábora najít ty, kteří mají jídlo dostat, a ještě k tomu jim přinášet dobré slovo, úsměvy a trochu dobré nálady. A u toho také odmítat, bohužel stále opakovaně odmítat další, protože pro všechny prostě není.

S několika z nich jsme prohodili pár slov, s obdarovanými i s odmítnutými. Pro takovou pomoc se asi lépe hodí ženy. Já jsem byl obrazy, které se měnily před mýma očima, zaskočen a vlastně chvílemi úplně znehybněn.

Plakal jsem tak nějak uvnitř v sobě, nebylo pro mne snadné se z té směsi strachu prožívaného za jiné, z dojetí z jednotlivých zblízka spatřených osudů a z nemožnosti udělat cokoliv, co překračuje tento den a tuto hodinu, později vzpamatovat. Tehdy jsem si slíbil, že napíšu tento text.

↗

Plakal jsem tak nějak uvnitř v sobě. Foto Petr Pospíchal

Narodit se do tohoto světa, zažít válku, útěk, útrapy cesty a pak nekonečný pobyt v táboře, v němž lidé nejsou zlí, jen tam není nikdo, kdo by mohl dát to, co potřebuje každý z nás k životu. Naději, budoucnost, víru v to, že přijdou lepší časy. Leckteré z těchto dětí se pokoušejí zařadit zpátečku a apaticky srůst s beznadějí tak, aby mohly z tohoto světa odejít tak tiše, jak do něj přišly. U desítek dětí v Morii letos zaznamenali sebepoškozování.

Jiné děti přežívají zdánlivě v poklidu. Hrají si spolu, vymýšlejí různé způsoby zábavy, pozorují dospělé, dokáží se prosadit ve frontách na výdej jídla. V táboře je zdravotní středisko, psychologická služba, neziskovky snažící se alespoň o základní školní výuku v podmínkách, které jen při velkém zlepšení bude možné nazvat improvizovanými. Bez neziskovek by tato strašná, a tak dlouho trvající humanitární katastrofa Evropy byla… já vlastně ani nevím čím.

V táboře Moria jsou uprchlíci velmi dlouho, někteří i dva tři roky. A proto je jich tam příliš mnoho. Až devětkrát víc, než jaká je kapacita tábora při zachování nezbytné hygienické úrovně, potřebné plochy na osobu, zdrojů vody a možností účinné distribuce stravy.

Je třeba vysvětlit, že tábor je otevřený, jeho obyvatelé se mohou po ostrově Lesbos volně pohybovat. To ale přetlak lidí, osudů, nedostatečné hygieny a osobních tragédií neumenšuje. Občas se chodí v pozdním odpoledni projít dva kilometry k pláži a tam se procházejí mezi ruinami starých budov, příbřežními mokřady a pískem. Aspoň na chvíli za jinými myšlenkami, zahledět se na obzor, v němž se vpodvečer ztrácí hranice mezi hladinou a klenbou nebe.

Ale proč jsou uprchlíci v Morii tak dlouho? Právní problém tkví v tom, že zatímco z ostrova, na který se uprchlíci přeplavili, je lze teoreticky do Turecka ještě vrátit, z řecké pevniny už to smluvně možné není. Stává se, že Řecko uprchlíky z Morie do Turecka vrací, ale děje se to v počtech, které jsou oproti jejich celku zanedbatelné.

Navíc stále připlouvají z Turecka další uprchlíci, na něž je tam vytvářen v posledních měsících soustředěný tlak a jejich odplutí tak Turecko svým tlakem vyvolává a z pohledu ochrany hranic toleruje, ačkoliv by jim mělo v přesunu na Lesbos bránit. Řecko nechce uprchlíky přesouvat na pevninu, dokud nebude mít rozumnou jistotu, že tam nezůstanou po neodhadnutelně dlouhou dobu.

Nelze po Řecku chtít, aby neslo celou zátěž péče a vytváření perspektivy pro uprchlíky, kteří jsou dnes v Morii a v několika dalších táborech na ostrovech. Jistě ale po Řecku je třeba chtít a také vyžadovat, aby s pomocí ostatních států Unie zajistilo důstojné podmínky pro lidi na útěku.

Zajistit důstojné přežití je důležité, samo o sobě však neurychluje celkové řešení. A státy Evropské unie se nedokáží dohodnout, jak problém vyřešit. Nemalý podíl na nedostatku shody mají ty státy, které při každé příležitosti vysvětlují, proč je třeba brát v úvahu jejich specifickou situaci a originální účelově hlásané názory, a proto nemohou souhlasit s žádnými věcně schůdnými návrhy v této věci. Jedním z těchto států je i ten náš.

Vyřešení opravdu musí znamenat, že se uprchlíci dostanou do různých států Evropské unie a v nich získají perspektivu dalšího života, přechodné ochrany či případně i trvalého pobytu. Jiná možnost není, ať už toho bude dosaženo jakkoliv.

Jako bych už zase slyšel ty hlasy, že Evropa není nafukovací, že všechny nemůže přijmout a že přijetí jedněch podnítí příchod dalších. Jistěže na tom něco je. Zhruba tolik, jako kdybychom účet za drahou večeři s vínem dávali k proplacení chudým, kteří zrovna procházeli kolem restaurace.

Doporučoval bych spojit řešení uprchlictví z ohrožených oblastí s prodejem zbraní do nich. Země, z nichž se prodávaly či přeprodávaly zbraně a munice během posledních dvaceti let do států, odkud přicházejí uprchlíci, by si je měly rozdělit, a to v poměru obratu zbraňových obchodů.

Mělo by to dvojí účinek — jednak by takové státy, mezi něž Česká republika také patří, splatily alespoň část dluhu, který vůči trpícím válkou mají. A také by se pro budoucnost snad začaly jinak stavět k povolování exportu zbraní a munice, zejména do států a oblastí, v nichž jsou zbraně používány proti civilnímu obyvatelstvu.

Na zbraních se dá vydělat hodně. Škody na životech, zdraví, majetku a životní perspektivě jdou ale vždycky za někým jiným. Vždy za těmi slabšími, ohroženými, bezmocnými. A kdo řekne, že to je nereálný návrh, ať se nejprve chytí za nos a vyjmenuje všechny reálné návrhy projednané s nadějí na uskutečnění. Je jich přesně tolik, že zůstane mlčet.

Když tehdejší betlémský novorozenec dospěl, představil v jednom ze svých kázání potřebu vzájemnosti, soucitu, slitování a bezpodmínečného bratrství, bez nichž lepší lidský svět není možný, takto: Hladověl jsem, a nedali jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. - Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? - Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto maličkých, ani mně jste neučinili.

↗

Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto maličkých, ani mně jste neučinili. Foto Petr Pospíchal

V Morii je v těchto dnech a týdnech potřeba nejen jídlo, ale i čepice, rukavice, teplé oblečení, stany, deky, kojenecká výživa, spousta dalších věcí, ale především peníze, protože téměř nic se nevyplácí vozit odsud, ze střední Evropy. Když už neumíme vytvořit dostatečný tlak, aby uprchlíci byli přesunuti do důstojnějších podmínek do unijních států, tak je potřeba zajistit alespoň humanitární minimum.

Zapomenout na složité úvahy, nehledět na různě se tvářící nepřátele lidskosti a prostě nabídnout pomoc. Není to tak prosté, dobře to vím. Pocit bezmocnosti ale není na místě. Jen je třeba nenechat se zviklat ideology na jedné straně a technokraty na straně druhé. Evangelijní výzva, která je tak samozřejmá a prostá, je podstatou pojmu, jehož se tak často dovolávají nenávistní rétoři, tedy našich křesťanských tradic.

Ti ideologicky motivovaní vysvětlují, proč se pomáhat nesmí:

• islámské nebezpečí,
• chtějí nás ovládnout,
• jde o spiknutí proti naší civilizaci,
• ať jim pomáhají jiní muslimové,
• můžou si za to sami,
• oni by nám nepomohli,
• nechci, aby moje děti museli jednou potkávat na ulicích tyhle lidi.

• nemáme vypracované celkové řešení, pomáhat je třeba v místě, kde problém vznikl
• pomáháme už dnes, nedávno jsme tam poslali policejní vybavení
• kvóty nefungují
• nikdy, opravdu nikdy nebudeme s takovými návrhy souhlasit.

Na ostrově Lesbos během příštího týdne klesnou teploty ve dne k šesti stupňům, v noci se budou držet okolo nuly. Také už začínají častější deště. A Moria, jako symbol nedostatku vůle vyřešit problém trpících lidí v nouzi, se bude připravovat na další Nový rok.

Na další rok letopočtu, který se počítá od narození dítěte v Betlémě do rodiny na útěku, do ohrožené rodiny hledající pomoc, ochranu a soucit. Od narození, které slavíme jako svátky vánoční. V duchu našich křesťanských tradic.