V posledních týdnech jako by se roztrhl pytel s informacemi, které staví do zvlášť špatného světla různá náboženská společenství včetně křesťanských církví.

Po zvolení Leonida Kušnarenka do vedení Pražské islámské obce se zdálo, že umírněný charakter zdejšího islámu se nemění. Úvahy o vazbách nového předsedy na kriminální a teroristické zázemí se jevily předčasné a přinejmenším přehnané. Teď se však ukazuje, že součástí nového trendu bude založení islámské politické strany.

Islámská demokratická strana, jak si prozatím říká, v mediálním výstupu ještě před svou registrací chvályhodně odvozuje od islámu obecně lidské morální hodnoty, které chce prosazovat: věřit v ideál, nekrást, nelhat, nepodvádět, nenarušovat rodinné svazky, neopájet se luxusem, neoplácet zlo zlým, ale dobrým.

Vyslovuje se, že pro úspěšný stát je nutná svoboda občanů v možnostech podílet se na fungování svého státu a vyjádřit své politické názory. Mohlo by nám to připomenout klerikální strany, které se nominálně hlásí k obecně lidským hodnotám, ale prakticky prosazují hmatatelné, někdy problematické ekonomické a mocenské zájmy církví.

Potíž však tvoří sympatie, které měl Kušnarenko vyslovit vůči čečenskému prezidentovi. Podle Petry Procházkové a Lukáše Prchala z Deníku N na něm oceňuje, že v Čečně udržuje mír a že tam není válka. Mohlo by nám to připomenout Zemanovo studium čínské metody údajné stabilizace společnosti. Není radno přehlédnout četné zprávy, že za Ramzana Kadyrova pronásleduje tato republika Ruské federace sexuální menšiny.

Podle ruské novinářky Anny Politkovské Kadyrov podněcoval k vraždám a podílel se na přestřelkách a rvačkách. Zdrojem jeho příjmů mělo být výkupné za unesené lidi. Podle lidskoprávních aktivistů se v Čečně odehrávají k únosy, mučení, politické vraždy a porušování lidských práv, aniž by federální ruské instituce proti tomu zasáhly.

O představách připravované politické strany o demokracii by mohla něco vypovídat rovněž kniha Bilala Philipse Základy tauhídu, již vydal týž subjekt, který si přirozeně spojujeme se stranou. České soudní instance zřejmě právem došly k tomu, že se vydáním publikace nespáchal trestný čin. Úvahy o nutnosti prosazovat islámské právo, které rozhodně není v souhlasu s liberálními principy, a doporučování odmítavého vztahu ke státní autoritě, která se nehlásí k islámu, si zaslouží polemiku a vzbuzují ostražitost.

Z křesťanské složky

Z křesťanské složky české a obecně západní společnosti v posledních dnech přicházely zprávy o pohlavním zotročení řeholních sester a o zneužívání nezletilých, chlapců i dívek nebo o zabraňování řádnému vyšetření a potrestání ze strany státních orgánů.

Je chvályhodné, že papež František chce tento problém řešit důkladněji v kontrastu například se svým předchůdcem, nedávno svatořečeným Janem XXIII. (ve funkci 1958—1963), který rozeslal biskupům tajné varování, že nejvyššími církevními tresty bude postižen ten, kdo by ve vyšetřování těchto případů spolupracoval se státními orgány.

Souběžně s mimořádným zasedáním biskupského synodu (21.—24. 2.) vyšla v Římě a jinde v osmi jazycích v celkem dvaceti zemích kniha francouzského sociologa a publicisty Frédérica Martela pod názvem Sodoma, pátrání v srdci Vatikánu. Se zarážející otevřeností s ním mluvili kardinálové, biskupové, nunciové, ale i gay prostituti a členové Švýcarské gardy.

Ukazuje, jak ve Svatém stolci, instituci, která vydává přísná hodnocení homosexuality, vykonává silný vliv lobby, která si v tomto směru dopřává. Názvem knihy připomíná Martel biblickou Sodomu, město, které podle některých výkladů knihy Genesis Hospodin rozhodl potrestat pro nemravnost jeho obyvatel.

Analýza okolností ukazuje, že spíše než o deviantní sexuální cítění jde o úchylku mocenskou. Svou roli jistě může sehrávat sexuální napětí vyplývající z povinného celibátu. Tím může být způsobena mimořádná četnost případů v římské církvi ve srovnání s jiným prostředím. Současné odhady mluví o přibližně 700 případech, i když není jasné, za jak dlouhé období. Zvážíme-li, že tato církev má v České republice přes 2000 farnosti, vychází z toho zhruba každá třetí farnost.

Kněz si vzhledem ke své psychologické pozici (a tím spíše pozici biskupa), vzhledem ke své posvátnosti a nedotknutelnosti nevolí obvyklé partnerské vztahy, v nichž je třeba druhou stranu získat, spřátelit se s ní, v jistém smyslu se jí zavázat. Využívá předpokládané pasivní povolnosti nedospělých chlapců nebo dívek.

Pokud někteří zneužíváním postižení vypovídali před vyšetřujícími institucemi římské církve u nás, ještě nedávno podle osobních svědectví museli odpřisáhnout, že o tom s nikým jiným nebudou mluvit.

Soudce brněnského Diecézního soudu právník Jan Rozek se rozhodl tyto kauzy sledovat a systematicky pomáhat postiženým. Po kampani církevních činitelů proti němu byl v nedávných dnech z pozice soudce církevního soudu propuštěn.

Kauzy posledních dnů nutí k úvaze o často negativním vlivu náboženských organizací na veřejný život, na atmosféru ve společnosti, na stav politické kultury, která zjevně není v souladu s demokratickými politickými strukturami.

Státy se staletou zkušeností soužití s římskou církví, případně s jinými vlivnými církvemi se snaží hájit v tomto směru demokracii. Snaží se mít náboženské společnosti přímo, politicky nebo nepřímo, ekonomicky pod kontrolou. Stát mívá vliv na nominaci vedení (jmenování, souhlas se jmenováním).

V České republice vládne mylná představa, že náboženské společnosti jsou subjekty základních občanských svobod a lidských práv. Demokratické a liberální principy se však tradičně vztahují na jednotlivé občany nebo jednotlivé osoby pod jurisdikcí státu.

České ústavní právo od počátků polistopadového období poskytuje náboženským společnostem nezávislost na státu. Jejich volnost a jejich v některých ohledech privilegované postavení (pozice v médiích veřejné služby, majetkové zvýhodnění, povinnosti škol zřizovaných obcemi a kraji vůči církvím) se omlouvá tím, že byly za minulého režimu pronásledovány.

Je to asi podobná logika, jako kdyby pronásledování a likvidace soukromých firem za komunistického režimu mělo dnes znamenat jejich dnešní nekontrolovatelnost a podporu libovůle v jednání.

O rizicích ze strany náboženských společností český zákonodárce ví. V zákoně o církvích z roku 2003 je paragraf 5, který hrozivě a barvitě vykresluje důvody, pro které nemá náboženská společnost „vznikat a vyvíjet činnost“. Tento paragraf je však plácnutím do vody. V tomto ani jiném zákoně není obsažena procedura, jíž by mohlo být zabráněno vzniku a veřejnému působení takových subjektů.

Demokratický stát, jak známo, může konat jen to, co mu zákon umožňuje (ukládá, povoluje), takže nemůže činit nic na obranu svobody, zdraví, duševní integrity, vzdělání či majetku svých obyvatel, nemá-li jednání církví intenzitu trestného činu. Ale i pak je trestán jednotlivec jako konkrétní pachatel a na další působení takového náboženského uskupení to vliv nemá.

Události posledních týdnů podle všeho vybízejí k revizi permisivního postoje státní autority k náboženským organizacím.