Ekumenický patriarcha Bartoloměj s tradičním sídlem v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu), historicky obdařený prvenstvím mezi sobě rovnými nejvyššími představiteli („hlavami“) nezávislých pravoslavných církví v těchto dnech podepsal tomos, úřední listinu, která poskytuje Pravoslavné církvi Ukrajiny takřečenou autokefalitu, tedy prakticky nezávislost na kterékoli existující pravoslavné církvi. Tomos byl metropolitovi Epifaniovi z Kyjeva předán v neděli, o svátku Zjevení Páně (Epifanie).

Po zániku Sovětského svazu a vzniku samostatného ukrajinského státu roku 1991 zůstala tamní pravoslavná církev nadále součástí Ruské pravoslavné církve jako její podřízený Kyjevský exarchát. To však dlouho nemohlo vydržet.

Ukrajinští pravoslavní se už za sovětské éry několikrát pokoušeli o oddělení. Událo se to po 1. světové válce, než sovětský režim nekompromisně podřídil pravoslavné kolaborujícímu Moskevskému patriarchátu. Podruhé se otevřela otázka budoucího statutu pravoslavné církve na Ukrajině za dočasné nacistické vlády nad Ukrajinou za 2. světové války. Třetí byla exilová ukrajinská pravoslavná církev, která chtěla být pokračováním komunisty potlačené samostatné církve.

Církev navrácená z exilu se ustavila v devadesátých letech minulého století a zůstala sice početně malá, etablovala se však ve více než tisíci farnostech pod názvem Ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Uvnitř však došlo ke sporu, zda zůstat samostatná, a tím zároveň v izolaci od světového pravoslaví, nebo spojit osudy s konstantinopolským patriarchátem.

↗

Vztah politické moci a církve na Ukrajině nelze považovat za neutrální, jak by se dalo očekávat ve standardní demokracii. Foto Oleg Petrasiuk

Pravoslavní Ukrajinci žijící spíše v západní části země (vedle řeckých katolíků stejné kulturní tradice, leč podřízených papeži) se od exarchátu odtrhli a zřídili Kyjevský patriarchát, který však nebyl uznáván žádnou pravoslavnou církví. Údaje o něm nejsou spolehlivé, ale mohlo by to být tak, že má na své straně až 25 procent obyvatel Ukrajiny, tedy více než exarchát.

Autokefální církev i Kyjevský patriarchát podporují současnou ukrajinskou vládní moc vzešlou z událostí spojených s kyjevským Majdanem v létech 2013 a 2014. Je těžko odhadnout, nakolik jsou nástrojem kyjevské politiky usilující o co největší strategickou, politickou i ekonomickou nezávislost na Moskvě. Je to režim, který usiluje o vstup do Evropské unie, ta ale s otevřením náruče nespěchá.

Exarchát Moskevského patriarchátu tímto děním nezanikl. Má na své straně pravděpodobně kolem 15 procent obyvatel Ukrajiny, většinou v její východní, převážně etnicky ruské části. Přicházejí stížnosti, že jeho chrámy a jiné prostory jsou vystaveny útokům.

Vztah politické moci k němu nelze považovat za neutrální, jak by se to dalo očekávat ve standardní demokracii. V případě pravoslaví mnohem těsněji spjatého se státní politikou, než jsme dnes zvyklí v u církví západního světa, se nemůžeme divit, že kyjevská vláda považuje exarchát za pátou kolonu mohutné nepřátelské mocnosti a podle toho se k němu chová.

V médiích se v měsících otevřeného sporu uvádělo, že ekumenický patriarcha jediný má právo poskytovat autokefalitu. Tak to ovšem není, respektive. není to tak v pravoslavných církvích obecně uznáváno. Patřila-li církev na Ukrajině pod Moskvu, byl by tamní patriarchát kompetentní ji propustit ze svého svazku a poskytnout jí plnou nezávislost. To se však nestalo a těžko to lze očekávat od moskevského patriarchátu, který slouží jako hlavní ideologická opora současného putinovského autoritativního režimu.

Kyjev, Moskva, Konstantinopol

Historické vztahy mezi Kyjevem, ve kterém začala (v podobě Kyjevské Rusi) ruská státnost, Moskvou a Konstantinopolí historicky probíhaly komplikovaně. Ekumenický patriarchát se na základě složité historicko-právní konstrukce pokládá za kompetentní o ukrajinské autokefalitě samostatně rozhodnout (a nejen rozhodnutí Moskvy svým tomosem akceptovat, jak tomu bylo mimo jiné v případě Pravoslavné církve v Československu, dnes v Českých zemích a na Slovensku).

Protest Moskvy ještě před podpisem tomosu byl mimořádně ostrý. Již vloni v říjnu, kdy o žádosti ukrajinské církve jednal synod konstantinopolského patriarchátu (orgán složený z biskupů spolurozhodující s patriarchou) některé pravoslavné církve oznámily, že Pravoslavnou církev Ukrajiny neuznávají. Přichází na řadu dokonce oficiální rituální prokletí a krach vztahů uvnitř světového pravoslaví.

Vznikají celosvětově dva velké pravoslavné útvary. Lze očekávat, že k Moskvě se připojí pravoslavné církve bulharská, srbská, polská, česká, pravděpodobně i antiochský patriarchát ekonomicky závislý na Moskvě. Konstantinopol podpoří řecké ortodoxní církve: autokefální církev v Řecku, kyperská, církev Svaté hory Sinaj, možná i alexandrijský řeckoortodoxní patriarchát. Též lze slyšet a číst, že se na její stranu přikloní i církve gruzínská, rumunská a albánská.

Ekumenický patriarchát udělil autokefalitu útvaru vzniklému v posledních měsících sloučením obou na Moskvě nezávislých církvích, pod společným novým názvem Pravoslavná církev Ukrajiny. Některé farnosti prý opustily exarchát řízený Moskvou a připojily se rovněž k novému útvaru.

Hlava nového útvaru dostala od ekumenického patriarchátu komplikované, politicky kompromisní označení. Relativně liberálněji a prozápadně smýšlející Epifanij I. je metropolita kyjevský a vší Rusi/Ukrajiny s tím, že pro interní ukrajinskou potřebu může používat titulu patriarcha.

Komplikované osudy církví závislých na dvou konzervativních, autoritativních, nacionalistických režimech a ve službách těmto režimům připomínají analogická rizika východoevropského, nacionálního, autoritativního, protizápadního, tradicionalistického katolicismu reprezentovaného u nás Dominikem Dukou a jeho výjimečných vztahů k pravicovým populistům Klausovi a Zemanovi.