Pravoslavné církve jako rukojmí politiky
Ivan ŠtampachPravoslavné církve jsou mnohem těsněji spjaté se státní politikou, než jsme dnes zvyklí u církví západního světa. Závislost církve na konzervativních, autoritativních, nacionalistických režimech ale známe i v našem prostředí.
Ekumenický patriarcha Bartoloměj s tradičním sídlem v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu), historicky obdařený prvenstvím mezi sobě rovnými nejvyššími představiteli („hlavami“) nezávislých pravoslavných církví v těchto dnech podepsal tomos, úřední listinu, která poskytuje Pravoslavné církvi Ukrajiny takřečenou autokefalitu, tedy prakticky nezávislost na kterékoli existující pravoslavné církvi. Tomos byl metropolitovi Epifaniovi z Kyjeva předán v neděli, o svátku Zjevení Páně (Epifanie).
Po zániku Sovětského svazu a vzniku samostatného ukrajinského státu roku 1991 zůstala tamní pravoslavná církev nadále součástí Ruské pravoslavné církve jako její podřízený Kyjevský exarchát. To však dlouho nemohlo vydržet.
Ukrajinští pravoslavní se už za sovětské éry několikrát pokoušeli o oddělení. Událo se to po 1. světové válce, než sovětský režim nekompromisně podřídil pravoslavné kolaborujícímu Moskevskému patriarchátu. Podruhé se otevřela otázka budoucího statutu pravoslavné církve na Ukrajině za dočasné nacistické vlády nad Ukrajinou za 2. světové války. Třetí byla exilová ukrajinská pravoslavná církev, která chtěla být pokračováním komunisty potlačené samostatné církve.
Církev navrácená z exilu se ustavila v devadesátých letech minulého století a zůstala sice početně malá, etablovala se však ve více než tisíci farnostech pod názvem Ukrajinská autokefální pravoslavná církev. Uvnitř však došlo ke sporu, zda zůstat samostatná, a tím zároveň v izolaci od světového pravoslaví, nebo spojit osudy s konstantinopolským patriarchátem.