Dne 19. října ukrajinský parlament v prvním čtení schválil zákaz působení Ukrajinské pravoslavné církve. Zákon musí ještě projít druhým čtením, definitivním hlasováním a prezidentským potvrzením, které ale můžeme pokládat za jisté. Takový zásah se zdá být ve státě aspirujícím na zařazení mezi demokratické státy západního střihu sotva přijatelný. Jak k tomu mohlo dojít a jaké jsou další možnosti vývoje?

Po zániku Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny, oficiálně vyhlášeném 24. srpna 1991, se v náboženské sféře této země odehrály zásadní změny. Obnovila se do té doby zakázaná řeckokatolická církev, a sice ve dvou samostatných útvarech — jedním na Haliči s historickým centrem ve Lvově a druhým v Zakarpatské oblasti.

Výrazně většinové pravoslaví se tehdy rozštěpilo do několika církví. Vedle původně jediné církve, která jako Kyjevský exarchát tvořila autonomní součást Moskevského patriarchátu, totiž na Ukrajině začaly působit dva další subjekty, které se posléze sloučily. Jeden přinesli političtí exulanti, kteří se vrátili do vlasti. Druhý vznikl na začátku devadesátých let odštěpením od moskevské církevní nadvlády a zformoval se jako samostatný kyjevský patriarchát.

Ve východní, rusky mluvící části Ukrajiny zůstala dominantní Ukrajinská pravoslavná církev, jež je vázaná na Moskvu, byť její metropolita Onufrij sídlí v Kyjevě. Reprezentuje menšinu věřících: podle různých zdrojů čtyři až osmnáct procent obyvatel země.

Jinde na Ukrajině je silněji zastoupen subjekt, který se nazývá Pravoslavná církev Ukrajiny a hlásí se k ní více než polovina ukrajinských občanů. S touto církví jsou propojeny dva ze čtyř historických patriarchátů, konstantinopolský a alexandrijský, a dále pak samostatné pravoslavné církve Řecka a Kypru.