Dům Slovo v Charkově je na pohled obyčejný činžák. Při dobré vůli můžeme konstatovat, že budova má tvar písmena C jako cлово, jsou to ale spíš tři křídla s obdélníkovým otevřeným dvorem. Na domě by nebylo nic zvláštního, je ošumělý přiměřeně poměrům, kdyby na něm nebyla připevněna tabule v podobě knihy se dvěma sloupci jmen spisovatelů, pro něž byl dům postaven.

Žádný z nich nepřežil velký teror stalinských 30. let 20. století, ani ti, kdo byli víceméně nezávislého smýšlení jako futurista Mychajlo Semenko, ani překladatelé a prozaici jako Valerian Pidmohylnyj, ani divadelníci jako Les Kurbas (o němž bude ještě řeč) či vysloveně probolševičtí autoři, jichž je v seznamu celá řada. Jejich jména nám nic neříkají, byli z kulturních dějin vymazáni. Důvodem k jejich zavraždění byl prostý fakt, že byli Ukrajinci.

Ve 20. letech byl Charkov hlavním městem sovětské Ukrajiny a také centrem kulturního života země. Spisovatelé publikovali v nových periodikách, pořádali debaty a večírky, sdružovali se do skupin. Za několik desetiletí budou 20. léta nazvána obrozením, bohužel však dostane přídomek „rozstřílené“ (pojem Jerzyho Giedroyce).

V Sovětském svazu byl obrovský bytový problém, známe ho mimo jiné ze všech slavných děl Michaila Bulgakova. V roce 1928 byl nicméně v Charkově úsilím družstva Pluh postaven dům s šestašedesáti byty, určený ukrajinským spisovatelům a jejich rodinám. Důležitou osobou při tom byl humorista Ostap Vyšňa, který dokázal získat chybějící prostředky od samotného Stalina.

Stavba splňovala funkcionalistické nároky na moderní bydlení, v suterénu byla školka, v přízemí byt domovníka, nahoře terasa pro opalování. Že byl dům postaven solidně, dosvědčuje fakt, že stojí dodnes a bydlet se v něm dá lépe než v mnoha domech z téže doby i v českých a moravských městech.

Jeden z bytů v domě Slovo spravuje charkovské Muzeum literatury, ve spolupráci se zahraničními nakladateli a spisovatelskými organizacemi tam umožňuje literární rezidence. Byt má čtyři velké pokoje, kuchyni, koupelnu a velkou předsíň. Jako doklad toho, jak se spisovatelům v Domě Slovo žilo, poslouží dokonale.

Muzeum literatury

Cestou k Muzeu literatury je člověk konfrontován se zkázou, k níž došlo v centru města po ruské invazi v únoru 2022. Zničeny jsou městské veřejné budovy, řada domů má okna zatlučená dřevotřískovou deskou, je běžné míjet úplně rozstřílenou budovu a vedle ní jinou s téměř nedotčenou secesní fasádou.

V jedné z centrálních stanic metra jsou na sloupech podél nástupišť umístěny dětské malby. Klíč, podle kterého jsou některé budovy zničeny a jiné nedotčené, je někdy zřejmý (budova regionální správy), ale často nepochopitelný (stará právnická fakulta). Z rozstřílených budov vlají cáry černých plachet, v jejich zahradách kvetly šeříky.

Muzeum literatury je celkem skromný dům s pěknou zahradou, na jejíž zdi jsou v jednoduché kresbě vyvedeny portréty ukrajinských spisovatelů. Mezi stromy visí zrcadlo a prázdné obrazové rámy.

Muzejní expozice představuje nestora ukrajinské literatury Hryhorije Skovorodu (1722 — 1794), mnicha, básníka, filozofa, muzikanta, který se dostal do Uher a možná i dál na západ Evropy. Jeho pedagogických postupů si vážil Lev Tolstoj a uplatňoval je.

V něčem je Skovoroda srovnatelný s naším Komenským, jen je prostší, skromnější a nemá ten náboženský zápal. Puškinův bulvár, který přetínáme cestou do muzea, se na mapách už jmenuje po Skovorodovi, byť stanice metra je stále ještě Puškinova. Dozvídáme se, že jeho Muzeum filozofa v Ivanivce, kde zemřel, bylo v květnu 2022 zničeno.

V muzeu mluvím s jeho ředitelkou Tetjanou Pylypčukovou hlavně o tom, jak vylovit zamlčenou a zavražděnou ukrajinskou literaturu ze soukromých archivů a korespondencí (protože jinde se nezachovala, knížky byly zlikvidovány). Pro mě je snad nejvýznamnější objevenou osobností Les Kurbas, divadelní a filmový režisér expresionista, divadelní reformátor, avantgardní režisér velkého formátu, který byl popraven roku 1937 v Sandarmohu v Karélii při velké stalinské čistce mezi ukrajinskými intelektuály. Skvělý režisér, Mejercholdův souputník a konkurent, takový E. F. Burian ukrajinského divadla. Bydlel v Domě Slovo v bytě číslo 64.

Muzeum se snaží pečovat o autenticky ukrajinskou literaturu, oddělit ji od ruské, jíž byla potlačena — vlastně i těmi, kteří z Ukrajiny odešli jako Bulgakov. Možná byli mnozí ti z Domu Slovo jako literáti slabí, ale někteří byli jistě skvělí, vždyť talent vane, kudy chce. Ukrajinský boj za vlastní existenci, vlastní dějiny a vlastní literaturu a umění je zásadním identitárním fenoménem současné Ukrajiny. Listuji antologií osobních dokumentů zavražděných ukrajinských spisovatelů, které dodali jejich pozůstalí, když vydané i rukopisné dílo bylo zničeno.

Muzeum ovšem vyvíjí i činnost vzdělávací, pořádá literární a výtvarné dílny pro děti z měst a obcí v de-okupované oblasti, dobrovolnickým způsobem distribuuje počítače, tablety a jiné školní pomůcky, aby se děti mohly učit online.

O pár dní později nás pracovnice Muzea umění zavede k nakladateli Oleksandru Savčukovi, který vydává pěkně vypravené ukrajinské knížky. Listuji u něj publikacemi o divadelním kostýmu a Lesu Kurbasovi a žasnu, jak blízko měla naše meziválečná avantgarda výtvarným názorem k té — no, sovětské.

Ukazuje nám poštovní známku s Dmytrem Čyževským — tím, který roku 1935 objevil v Halle Komenského rukopisy; byl to jeden z nejvýznamnějších slavistů 20. století. Učili jsme se o něm — ale nikdy jsem si neuvědomila, že byl Ukrajinec.

Pak nám nakladatel uvaří čaj a přinese bandur, kobzarský lidový nástroj, a zahraje. Vysvětlí nám, že bandur nemá chromatiku, z dur na moll se musí přeladit, a hned nám to předvede.

Říká, že nemůže jet na veletrh do Frankfurtu, protože žádný muž z Ukrajiny mladší 60 let nesmí opustit zemi, aby mohl být odveden.

Později, během probíhajícího veletrhu Svět knihy, nás dostihne zpráva, že 22. května byla největší ukrajinská tiskárna, Faktor-druk v Charkově, zničena ruským náletem. Sedm lidí tam zahynulo, sedmnáct bylo raněných, provoz kompletně zlikvidován. Oleksander Savčuk tam s největší pravděpodobností tiskl své krásné knížky také.

Výtvarné umění

V Centru Jermolova v podzemí hlavní budovy charkovské univerzity se konala vernisáž výstavy Pavla Makova (r. 1958), mezinárodně známého ukrajinského umělce, který reprezentoval Ukrajinu na Bienále v Benátkách v roce 2022 svojí plastikou Fontána vyčerpaných.

Ta vypadá jako soustava trychtýřů: od jednoho na vrcholu se rozšiřuje až k základně o dvanácti trychtýřích: celkem jich je 78. Do prvního přitéká pramínek vody, který se postupně rozděluje do všech trychtýřů v řadách pod sebou: spodní řada dvanácti představuje už docela podstatné zavodnění.

Můžeme si Fontánu vyčerpaných interpretovat jako obraz umlčené, povražděné ukrajinské kultury, z níž možná stačí objevit a oživit jeden zdroj a ostatní se postupně otevřou a ožijí také, až vytvoří docela podstatný životadárný proud. Ale i kdybychom dílo interpretovat nechtěli, což vzhledem k jeho názvu Fontána vyčerpaných ani nejde, je to pěkná, moderní plastika se sdělením srozumitelným i mimo kontext vlastní kultury.

V diskusní části vernisáže kritizuje Pavlo Makov skutečnost, že Charkov nemá žádnou moderní galerii a jeho muzejní sbírky jsou směšné. Pro námitky, že si Ukrajinci eliminací ruské kultury z veřejného prostoru nakonec spíš škodí, nemá uznání, emfaticky říká, že ukrajinská kultura se musí z ruské doslova vytrhnout, a to se bez jisté drastičnosti nemůže podařit, protože ruská díla jsou v evropském kánonu, zatímco ukrajinská jsou zapomenutá.