Dům Slovo v Charkově je na pohled obyčejný činžák. Při dobré vůli můžeme konstatovat, že budova má tvar písmena C jako cлово, jsou to ale spíš tři křídla s obdélníkovým otevřeným dvorem. Na domě by nebylo nic zvláštního, je ošumělý přiměřeně poměrům, kdyby na něm nebyla připevněna tabule v podobě knihy se dvěma sloupci jmen spisovatelů, pro něž byl dům postaven.

Žádný z nich nepřežil velký teror stalinských 30. let 20. století, ani ti, kdo byli víceméně nezávislého smýšlení jako futurista Mychajlo Semenko, ani překladatelé a prozaici jako Valerian Pidmohylnyj, ani divadelníci jako Les Kurbas (o němž bude ještě řeč) či vysloveně probolševičtí autoři, jichž je v seznamu celá řada. Jejich jména nám nic neříkají, byli z kulturních dějin vymazáni. Důvodem k jejich zavraždění byl prostý fakt, že byli Ukrajinci.

Ve 20. letech byl Charkov hlavním městem sovětské Ukrajiny a také centrem kulturního života země. Spisovatelé publikovali v nových periodikách, pořádali debaty a večírky, sdružovali se do skupin. Za několik desetiletí budou 20. léta nazvána obrozením, bohužel však dostane přídomek „rozstřílené“ (pojem Jerzyho Giedroyce).

V Sovětském svazu byl obrovský bytový problém, známe ho mimo jiné ze všech slavných děl Michaila Bulgakova. V roce 1928 byl nicméně v Charkově úsilím družstva Pluh postaven dům s šestašedesáti byty, určený ukrajinským spisovatelům a jejich rodinám. Důležitou osobou při tom byl humorista Ostap Vyšňa, který dokázal získat chybějící prostředky od samotného Stalina.

Stavba splňovala funkcionalistické nároky na moderní bydlení, v suterénu byla školka, v přízemí byt domovníka, nahoře terasa pro opalování. Že byl dům postaven solidně, dosvědčuje fakt, že stojí dodnes a bydlet se v něm dá lépe než v mnoha domech z téže doby i v českých a moravských městech.

Jeden z bytů v domě Slovo spravuje charkovské Muzeum literatury, ve spolupráci se zahraničními nakladateli a spisovatelskými organizacemi tam umožňuje literární rezidence. Byt má čtyři velké pokoje, kuchyni, koupelnu a velkou předsíň. Jako doklad toho, jak se spisovatelům v Domě Slovo žilo, poslouží dokonale.

Muzeum literatury

Cestou k Muzeu literatury je člověk konfrontován se zkázou, k níž došlo v centru města po ruské invazi v únoru 2022. Zničeny jsou městské veřejné budovy, řada domů má okna zatlučená dřevotřískovou deskou, je běžné míjet úplně rozstřílenou budovu a vedle ní jinou s téměř nedotčenou secesní fasádou.

V jedné z centrálních stanic metra jsou na sloupech podél nástupišť umístěny dětské malby. Klíč, podle kterého jsou některé budovy zničeny a jiné nedotčené, je někdy zřejmý (budova regionální správy), ale často nepochopitelný (stará právnická fakulta). Z rozstřílených budov vlají cáry černých plachet, v jejich zahradách kvetly šeříky.

Muzeum literatury je celkem skromný dům s pěknou zahradou, na jejíž zdi jsou v jednoduché kresbě vyvedeny portréty ukrajinských spisovatelů. Mezi stromy visí zrcadlo a prázdné obrazové rámy.

Muzejní expozice představuje nestora ukrajinské literatury Hryhorije Skovorodu (1722 — 1794), mnicha, básníka, filozofa, muzikanta, který se dostal do Uher a možná i dál na západ Evropy. Jeho pedagogických postupů si vážil Lev Tolstoj a uplatňoval je.

V něčem je Skovoroda srovnatelný s naším Komenským, jen je prostší, skromnější a nemá ten náboženský zápal. Puškinův bulvár, který přetínáme cestou do muzea, se na mapách už jmenuje po Skovorodovi, byť stanice metra je stále ještě Puškinova. Dozvídáme se, že jeho Muzeum filozofa v Ivanivce, kde zemřel, bylo v květnu 2022 zničeno.

V muzeu mluvím s jeho ředitelkou Tetjanou Pylypčukovou hlavně o tom, jak vylovit zamlčenou a zavražděnou ukrajinskou literaturu ze soukromých archivů a korespondencí (protože jinde se nezachovala, knížky byly zlikvidovány). Pro mě je snad nejvýznamnější objevenou osobností Les Kurbas, divadelní a filmový režisér expresionista, divadelní reformátor, avantgardní režisér velkého formátu, který byl popraven roku 1937 v Sandarmohu v Karélii při velké stalinské čistce mezi ukrajinskými intelektuály. Skvělý režisér, Mejercholdův souputník a konkurent, takový E. F. Burian ukrajinského divadla. Bydlel v Domě Slovo v bytě číslo 64.

Muzeum se snaží pečovat o autenticky ukrajinskou literaturu, oddělit ji od ruské, jíž byla potlačena — vlastně i těmi, kteří z Ukrajiny odešli jako Bulgakov. Možná byli mnozí ti z Domu Slovo jako literáti slabí, ale někteří byli jistě skvělí, vždyť talent vane, kudy chce. Ukrajinský boj za vlastní existenci, vlastní dějiny a vlastní literaturu a umění je zásadním identitárním fenoménem současné Ukrajiny. Listuji antologií osobních dokumentů zavražděných ukrajinských spisovatelů, které dodali jejich pozůstalí, když vydané i rukopisné dílo bylo zničeno.

Muzeum ovšem vyvíjí i činnost vzdělávací, pořádá literární a výtvarné dílny pro děti z měst a obcí v de-okupované oblasti, dobrovolnickým způsobem distribuuje počítače, tablety a jiné školní pomůcky, aby se děti mohly učit online.

O pár dní později nás pracovnice Muzea umění zavede k nakladateli Oleksandru Savčukovi, který vydává pěkně vypravené ukrajinské knížky. Listuji u něj publikacemi o divadelním kostýmu a Lesu Kurbasovi a žasnu, jak blízko měla naše meziválečná avantgarda výtvarným názorem k té — no, sovětské.

Ukazuje nám poštovní známku s Dmytrem Čyževským — tím, který roku 1935 objevil v Halle Komenského rukopisy; byl to jeden z nejvýznamnějších slavistů 20. století. Učili jsme se o něm — ale nikdy jsem si neuvědomila, že byl Ukrajinec.

Pak nám nakladatel uvaří čaj a přinese bandur, kobzarský lidový nástroj, a zahraje. Vysvětlí nám, že bandur nemá chromatiku, z dur na moll se musí přeladit, a hned nám to předvede.

Říká, že nemůže jet na veletrh do Frankfurtu, protože žádný muž z Ukrajiny mladší 60 let nesmí opustit zemi, aby mohl být odveden.

Později, během probíhajícího veletrhu Svět knihy, nás dostihne zpráva, že 22. května byla největší ukrajinská tiskárna, Faktor-druk v Charkově, zničena ruským náletem. Sedm lidí tam zahynulo, sedmnáct bylo raněných, provoz kompletně zlikvidován. Oleksander Savčuk tam s největší pravděpodobností tiskl své krásné knížky také.

Výtvarné umění

V Centru Jermolova v podzemí hlavní budovy charkovské univerzity se konala vernisáž výstavy Pavla Makova (r. 1958), mezinárodně známého ukrajinského umělce, který reprezentoval Ukrajinu na Bienále v Benátkách v roce 2022 svojí plastikou Fontána vyčerpaných.

Ta vypadá jako soustava trychtýřů: od jednoho na vrcholu se rozšiřuje až k základně o dvanácti trychtýřích: celkem jich je 78. Do prvního přitéká pramínek vody, který se postupně rozděluje do všech trychtýřů v řadách pod sebou: spodní řada dvanácti představuje už docela podstatné zavodnění.

Můžeme si Fontánu vyčerpaných interpretovat jako obraz umlčené, povražděné ukrajinské kultury, z níž možná stačí objevit a oživit jeden zdroj a ostatní se postupně otevřou a ožijí také, až vytvoří docela podstatný životadárný proud. Ale i kdybychom dílo interpretovat nechtěli, což vzhledem k jeho názvu Fontána vyčerpaných ani nejde, je to pěkná, moderní plastika se sdělením srozumitelným i mimo kontext vlastní kultury.

V diskusní části vernisáže kritizuje Pavlo Makov skutečnost, že Charkov nemá žádnou moderní galerii a jeho muzejní sbírky jsou směšné. Pro námitky, že si Ukrajinci eliminací ruské kultury z veřejného prostoru nakonec spíš škodí, nemá uznání, emfaticky říká, že ukrajinská kultura se musí z ruské doslova vytrhnout, a to se bez jisté drastičnosti nemůže podařit, protože ruská díla jsou v evropském kánonu, zatímco ukrajinská jsou zapomenutá.

Mluví o tom, že Ukrajinci potřebují získat i větší kulturu veřejného života a prostředí, k čemuž — znovu — patří i péče o moderní umění a jeho prezentaci. Makov žije v Charkově, ale také ve Florencii, jeho obrazy, grafiky a knížky jsou zastoupeny v nejlepších světových galeriích. Jeho hlas je autoritativní.

Kubistická socha vůdce proletariátu

Snad nejvýmluvnějším důkazem toho, jak je to s moderními kulturními dějinami Ukrajiny složité, je zvláštní místo v krajině, kde se nad poutním místem s klášterem Svjatohorská lávra tyčí gigantická modernistická socha Arťoma od Ivana Kavaleridzeho. Spolu se zlatými báněmi v údolí tvoří socha na ostrohu nad řekou Severní Doněc setkání dvou konkurenčních ideologií. Je megalitická, betonová, kubistických tvarů, a zobrazuje symbolicky bolševika Fjodora Sergejeva, revolučním jménem Arťom.

Avantgardní sochař (a filmař a divadelník) Kavaleridze (1888—1978) napsal o soše: „…zosobňuje energii a vůli všech, kdo budovali socialismus. Levou rukou si Arťom svírá čepici a pravou ukazuje cestu masám. Ztělesňuje vzestup mladého průmyslového Donbasu.“

Revoluční vůdce Arťom byl nepřítelem ukrajinského nacionalismu a stál proti vyhlášení ukrajinské republiky v letech 1918—1919. Pro současnou Ukrajinu ztělesňuje hlas, který popíral právo na existenci ukrajinského státu. Ruské ideologii se ten hlas hodí.

Jednoznačné to ale není ani s Ivanem Kavaleridzem, který vytvořil ve 20. letech na Ukrajině množství pomníků, pracoval v oděských filmových ateliérech, byl doslova národním umělcem. Ve 30. letech se dostal do konfliktu s oficiálním estetickým názorem, před represemi ho zachránila jen jeho sláva.

Za nacistické okupace Kyjeva pracoval jako vedoucí odboru kultury, de facto tedy s německými okupanty kolaboroval. I to mu však před soudem dějin prošlo. V 60. letech pak vytvořil ještě řadu významných plastik, socha Arťoma z roku 1927 je však nejpozoruhodnější. Dnes je poněkud poničená minometnou střelbou, ale i tak tvoří svým způsobem úchvatný dynamický monument, napřažený nad krajinou. Rok 1987, sté výročí sochařova narození, což byla v tehdejším Sovětském svazu doba perestrojky, byl zapsán v kalendáři UNESCO jako Rok Ivana Kavaleridzeho.

Ukrajinské úřady ideový problém vyřešily tak, že avantgardní sochu, těžko srovnatelnou s čímkoliv v Evropě, nazvaly Pomníkem sochaře Kavaleridzeho a autora zařadily do kánonu ukrajinského umění. Rusové ji ostřelují.

Divadlo

V Charkově i jinde na východě Ukrajiny se divadlo hraje jen skrytě. Činoherní scéna v typické klasicistní budově i divadlo opery a baletu, které spolu s filharmonií sídlí v opravdu hrozné betonové brutalistní budově, jsou zavřené, nefungují ani jejich internetové stránky. Na tajném místě v přednáškovém sále v klášteře jsem viděla inscenaci „frontového divadla“, jak je znám z literatury.

Příběh o Orfeovi se týkal odvěké otázky, zda ve válce múzy mlčí či zda mají naopak povinnost stát k podpoře bojujícího národa. Takhle to zní pateticky, ale inscenace byla velmi civilní. Herci s ní objíždějí vojenské posádky.

Ve městech, která nejsou tak bezprostředně ohrožená přepadením a nálety, činohernímu divadlu velmi prospěla spolupráce s evropským západem, dramaturgie ukrajinských divadel se osvěžila tituly, donedávna finančně nedostupnými. Ovšem mobilizační zákon se vztahuje i na herce, jejich nástup do armády způsobuje nutnost stáhnout hru z repertoáru, případně i zavřít divadlo.

Rozhodně nikde nehrají ruské dramatiky, ani klasika Gogola, narozeného na Ukrajině, ani Čechova, Puškina, Ostrovského, žádnou adaptaci Dostojevského, kterých je plný svět. Z ruského odkazu prostě nic. Ukrajinci pociťují ruské útoky jako genocidu, s níž jde už po staletí neúnavná snaha ukrajinskou kulturu potlačit, zesměšnit, pohltit.

Díky výjezdům ukrajinských umělců už se to vůči světu nepodaří, stále však trvá boj uvnitř země. Rozstřílení tiskárny Faktor-Druk a nakladatelství Vivat týden před zahájením kyjevského veletrhu Knižní Arzenál, zničení padesáti tisíc knih a zabití a zranění zaměstnanců má jednoznačnou interpretaci. Na pozadí takových událostí je spor o Dostojevského nebo Bulgakova odmítnut.

S přispěním grantu Fondu národní obnovy vytvořilo nakladatelství Větrné mlýny ve spolupráci s Muzeem literatury v Charkově možnost literárních rezidencí pro české spisovatele. V Domě Slovo, který je sám o sobě svědkem i tragickým pomníkem takzvaného „popraveného obrození“, mohou čeští spisovatelé pobývat v rekonstruovaném bytě. V únoru byl v Domě Slovo básník a fotograf Igor Malijevský, pobytu využila i prozaička a dramatička Adéla Knapová, v dubnu byly rezidentkami spisovatelky Alena Zemančíková a Iva Pekárková. Díky tomu vznikly obě autorčiny charkovské reportáže vydané v Deníku Referendum.