Dům Slovo v Charkově je na pohled obyčejný činžák. Při dobré vůli můžeme konstatovat, že budova má tvar písmena C jako cлово, jsou to ale spíš tři křídla s obdélníkovým otevřeným dvorem. Na domě by nebylo nic zvláštního, je ošumělý přiměřeně poměrům, kdyby na něm nebyla připevněna tabule v podobě knihy se dvěma sloupci jmen spisovatelů, pro něž byl dům postaven.

Žádný z nich nepřežil velký teror stalinských 30. let 20. století, ani ti, kdo byli víceméně nezávislého smýšlení jako futurista Mychajlo Semenko, ani překladatelé a prozaici jako Valerian Pidmohylnyj, ani divadelníci jako Les Kurbas (o němž bude ještě řeč) či vysloveně probolševičtí autoři, jichž je v seznamu celá řada. Jejich jména nám nic neříkají, byli z kulturních dějin vymazáni. Důvodem k jejich zavraždění byl prostý fakt, že byli Ukrajinci.

Ve 20. letech byl Charkov hlavním městem sovětské Ukrajiny a také centrem kulturního života země. Spisovatelé publikovali v nových periodikách, pořádali debaty a večírky, sdružovali se do skupin. Za několik desetiletí budou 20. léta nazvána obrozením, bohužel však dostane přídomek „rozstřílené“ (pojem Jerzyho Giedroyce).

V Sovětském svazu byl obrovský bytový problém, známe ho mimo jiné ze všech slavných děl Michaila Bulgakova. V roce 1928 byl nicméně v Charkově úsilím družstva Pluh postaven dům s šestašedesáti byty, určený ukrajinským spisovatelům a jejich rodinám. Důležitou osobou při tom byl humorista Ostap Vyšňa, který dokázal získat chybějící prostředky od samotného Stalina.

Stavba splňovala funkcionalistické nároky na moderní bydlení, v suterénu byla školka, v přízemí byt domovníka, nahoře terasa pro opalování. Že byl dům postaven solidně, dosvědčuje fakt, že stojí dodnes a bydlet se v něm dá lépe než v mnoha domech z téže doby i v českých a moravských městech.

Jeden z bytů v domě Slovo spravuje charkovské Muzeum literatury, ve spolupráci se zahraničními nakladateli a spisovatelskými organizacemi tam umožňuje literární rezidence. Byt má čtyři velké pokoje, kuchyni, koupelnu a velkou předsíň. Jako doklad toho, jak se spisovatelům v Domě Slovo žilo, poslouží dokonale.

Muzeum literatury

Cestou k Muzeu literatury je člověk konfrontován se zkázou, k níž došlo v centru města po ruské invazi v únoru 2022. Zničeny jsou městské veřejné budovy, řada domů má okna zatlučená dřevotřískovou deskou, je běžné míjet úplně rozstřílenou budovu a vedle ní jinou s téměř nedotčenou secesní fasádou.

V jedné z centrálních stanic metra jsou na sloupech podél nástupišť umístěny dětské malby. Klíč, podle kterého jsou některé budovy zničeny a jiné nedotčené, je někdy zřejmý (budova regionální správy), ale často nepochopitelný (stará právnická fakulta). Z rozstřílených budov vlají cáry černých plachet, v jejich zahradách kvetly šeříky.

Muzeum literatury je celkem skromný dům s pěknou zahradou, na jejíž zdi jsou v jednoduché kresbě vyvedeny portréty ukrajinských spisovatelů. Mezi stromy visí zrcadlo a prázdné obrazové rámy.

Muzejní expozice představuje nestora ukrajinské literatury Hryhorije Skovorodu (1722 — 1794), mnicha, básníka, filozofa, muzikanta, který se dostal do Uher a možná i dál na západ Evropy. Jeho pedagogických postupů si vážil Lev Tolstoj a uplatňoval je.